Nedávno publikovaný memoár čínského finančníka a realitního magnáta Desmonda Shuma vnáší světlo do skrytých mocenských mechanismů soudobé Čínské lidové republiky. Kniha s názvem „Red Roulette: An Insider’s Story of Wealth, Power, Corruption, and Vengeance in Today’s China“ („Rudá ruleta: Vyprávění přímého účastníka o bohatství, moci, korupci a mstě v dnešní Číně“) přináší vhled do fungování nejvyšších politických a byznysových pater v leninském systému diktatury komunistické strany. Desmondův příběh také ukazuje, že vrtochy štěstěny a přízně vysoce postavených politických patronů v ČLR mohou člověku zajistit buďto pohádkové bohatství – anebo zmizení či kulku do týla.
Desmond Shum, jeho žena a jejich nebetyčné ambice
Desmond Shum (Šen Tung 沈棟) začíná svůj příběh v Šanghaji v dobách kulturní revoluce, do níž se narodil a během níž vyrůstal. Ve dvanácti letech se s rodiči přestěhoval do Hongkongu a následně vystudoval univerzitu v USA, díky čemuž hovoří také plynně kantonsky a anglicky. Úspěšnou kariéru odstartoval jako burzovní makléř a záhy na to již stoupal po kariérním žebříčku v investičních bankách. Jako zástupce firmy ChinaVest tak například pomohl financovat společnost AsiaInfo, která v polovině devadesátých let budovala páteřní síť čínského internetu.
S Whitney Duan (Tuan Wej-chung 段伟红) se Desmond poznal v zimě 2001 během obchodního setkání v Pekingu. Whitney, která pochází z poměrně skromných poměrů a po matce přijala křesťanskou víru, se svou pílí a citem pro kultivaci vztahů dostala k prominentním pozicím ve vojenském sektoru. Následně založila vlastní developerskou společnost Great Ocean a později se jí podařilo proniknout do nejvyšších politických kruhů v Číně. Na vrcholu své kariéry se měla řadit mezi nejbohatší ženy Číny.
Za nedlouho po zahájení profesní spolupráce se Desmond a Whitney stali partnery i v životě. Jejich vztah však podle Desmondových slov spíše než na romantické lásce stál na pragmatickém přístupu a využití jejich synergického potenciálu pro rozmnožování majetku a vzestup ve společenské hierarchii. Právě toho bylo potřeba pro vysokou hru, již měla Whitney v úmyslu rozehrát a kterou Desmond označil za „šachovou partii s vysokými sázkami na mocenském vrcholu Číny“.
Konexe, konexe… a zase konexe
Na přelomu tisíciletí uplatnila Whitney své známosti z dob armádního angažmá dodáváním serverů IBM do státních telekomunikačních podniků. Současně rozhazovala další a další sítě, do kterých chytala výše postavené úředníky KS Číny. Desmond vysvětluje:
Záhy jsem poznal, že v Číně se všechna pravidla dají ohýbat, pokud máte to, čemu Číňané říkají guanxi, neboli napojení na systém.
Zatímco pojem kuan-si se uplatňuje i v životě běžných občanů jako komplexní síť konexí a společenských vztahů, zmiňovaný „systém” Desmond dále definuje jako „unikátní amalgám politické a ekonomické moci, který vychází z nejvyšších pater KS Číny“. V tomto duchu pak ambiciózní pár v roce 2002 začal uplatňovat známost Whitney s Čang Pej-li, manželkou tehdejšího vicepremiéra a posléze od roku 2003 premiéra Čínské lidové republiky Wen Ťia-paa – říkali jí „tetička Čang“.
Whitney s tetičkou Čang uzavřely dohodu, že druhá jmenovaná dostane 30 % zisků ze všech jejich společných projektů a zbývajících 70 % se rozdělí mezi Desmonda, Whitney a potenciálně další partnery. Manžel paní Čang v roli premiéra přinášel vytrvalý přísun zájmu a nabídek od jedinců a společností ze státního i soukromého sektoru. Jedním z projektů, do kterých se takto pustili, byla koupě a následný prodej akcií společnosti Ping An Insurance Company, zaměřené na finanční a pojišťovací služby. Jen na tomto konkrétním obchodu pár vydělal 300 milionů dolarů.
Premiér Wen Ťia-pao podle Desmonda neměl být zapojen do inkriminovaných projektů přímo, už jeho postavení poskytovalo rodině pomyslnou ochrannou auru, pod níž mohli jeho manželka i dcera se synem neohroženě profitovat. Čang tak například na jedné straně stála v čele státního podniku China Mineral and Gem Corporation a na straně druhé řídila soukromou společnost Beijing Diamond Jewelries Company při jejím vstupu na šanghajskou burzu. Přezdívku „diamantová královna“ tedy nezískala náhodou.
Počínaje rokem 2001 Whitney podobně kultivovala vztahy i se Sun Čeng-cchajem, tehdy stranickým tajemníkem v Šun-i, městské části Pekingu, později ministrem zemědělství a členem politbyra KS Číny. Ten mimo jiné v roce 2007 pomohl Desmondovi získat místo v pekingské městské odnoži CPPCC – Čínském lidovém politickém poradním shromáždění. Podobně se v roce 2006 seznámila s Wang Čchi-šanem, tehdy starostou Pekingu, o dva roky později vicepremiérem a od roku 2018 viceprezidentem ČLR. Whitney se tak naskytla příležitost pravidelně navštěvovat samotné epicentrum politické moci v Číně – komplex Čung-nan-chaj.
Desmond Shun zmiňuje i to, jak v roce 2008 zařídila tetička Čang společnou večeři s Whitney a „nadějným čínským politikem jménem Si Ťin-pching, který byl právě jmenován viceprezidentem Číny.“ Whitney si však s viceprezdentem Si ani s jeho manželkou Pcheng Li-jüan údajně příliš nepadli do oka. Důležitost této schůzky a především její promarněný potenciál ukázal až čas. Jak poznamenal Desmond: „Byli jsme jako ryby, které čistí zuby krokodýlům.“ A přízeň krokodýlů se evidentně začala vytrácet.
Vítr se obrací a domeček z karet se hroutí
Jako úspěšní podnikatelé začali Desmond s Whitney postupně upadat v nemilost strany. Ta totiž neměla pochopení pro snahy bohatých vrstev o prosazování větší svobody projevu, nezávislé justice a dalších fenoménů potenciálně ohrožujících legitimitu stranické moci. Po roce 2008 navíc stát začal masivně podporovat fúze státních společností s úspěšnými soukromými podniky. Desmond na to konto uvádí: „Od té doby, co se KS Číny v roce 1949 chopila moci, využívala část společnosti, když jí bylo třeba, a odhodila ji, když s ní byla hotova.“ V jiné části pak tuto tezi konkretizuje:
Logika čínského leninského systému, v podstatě nezměněného od dob předsedy Mao Ce-tunga, vyžaduje po straně, aby usilovala o úplnou kontrolu. Pouze v dobách krize strana uvolňuje své sevření a umožňuje více svobodného podnikání a celkové svobody. Vždy to ale dělá neochotně a vrací se pak ke své původní podobě.
K čemuž dodává:
Od roku 2008 začala strana znovu uplatňovat svou kontrolu — nad ekonomikou, médii, internetem a vzdělávacím systémem. Redaktoři byli vyhozeni, nakladatelé zatčeni, profesoři přišli o svá místa, internet je cenzurován a stranické výbory byly vnuceny všem soukromým podnikům. Rostoucí čínská ekonomika poskytla straně příležitost znovu potvrdit svou dominanci.
Do té doby největší ohrožení jejich postavení však paradoxně nepřinesly rozmary komunistického politbyra, nýbrž investigace západních novinářů. 26. října 2012 list The New York Times zveřejnil rozsáhlý článek popisující skryté bohatství Wenovy rodiny, dosahující hodnoty téměř tří miliard dolarů. Článek obsahoval i jméno Whitney.
Strana na publikování článku reagovala zablokováním webových stránek The New York Times a mluvčí ministerstva zahraničí jej prezentoval jako „hanobící kampaň“ západních médií. Přesto článek Whitney silně stigmatizoval, a musela se stáhnout z veřejného života a zanechat budování konexí. Čang na ni totiž zatlačila a zařídila, aby některá nařčení uvedená v článku vzala na sebe. Whitney však i nadále věřila, že si své postavení udrží a bude moci ve svých aktivitách pokračovat i pod novým generálním tajemníkem – Si Ťin-pchingem. Vycházela z toho, že mu Wen jako premiér nepřímo dopomohl k vzestupu ve stranické hierarchii, když v rámci jiného skandálu odstranil jeho stěžejního rivala a jiného člena rudé šlechty, Po Si-laje. To se však ukázalo jako fatální chyba v jejím úsudku.
V roce 2012 začali Whitney s Desmondem stavět luxusní pětihvězdičkový hotelový komplex Bulgari, který měl být výkladní skříní jejich schopností jakožto realitních magnátů. Zde si také zařídili vlastní okázalé prostory k bydlení. A právě zde byla Whitney v srpnu 2017 spatřena naposled.
Dědictví „rudé šlechty“ jako zdroj jediné opravdové moci v Číně
V momentě, kdy se po Whitney slehla zem, se Desmond, tou dobou již žijící v zahraničí, snažil zmobilizovat všechny kontakty a zjistit okolnosti jejího zmizení. Bez úspěchu. Po čtyři roky nevěděl, kde je a zda je ještě vůbec naživu. Pouhých pár dní před oficiálním vydáním knihy na začátku září se Whitney po čtyřech letech mlčení Desmondovi ozvala. Údajně měla být dočasně propuštěna, ale ani nevěděla, že ve světě řádí pandemie a že její matka mezitím zemřela. Za to tlačila na Desmonda, aby upustil od publikování knihy a varovala jej před možnými důsledky, včetně těch pro jejich syna. Desmond později vyjádřil přesvědčení, že hovor byl monitorován a čínské bezpečnostní složky chtěly využít jeho bývalou manželku a hru na sentiment, aby na poslední chvíli zastavily šíření nežádoucích informací, což se nestalo.
Přestože z čínského systému Desmond nejprve náležitě profitoval a jeho společné jmění s manželkou dosahovalo na svém vrcholu miliardových hodnot, postupně si začal uvědomovat i limity a potenciální rizika totalitního zřízení, ve kterém operovali. Mnohé pasáže jeho příběhu tak přináší unikátní reflexi tohoto systému:
Skutečností je, že hlavním účelem strany je sloužit zájmům synů a dcer jejích revolucionářů. To oni prospívají především, a to oni sedí v jádru ekonomické a politické moci.
Desmond uvádí, že vůbec největší privilegia má takzvaná „rudá šlechta“, neboli potomci čelních představitelů komunistické revoluce. Mezi ně mimo jiné spadá i současný generální tajemník Si Ťin-pching. Jeho otec, Si Čung-sün, byl prominentním spolupracovníkem Teng Siao-pchinga a stál v 80. letech u zakládání tzv. zvláštních ekonomických zón, které v podstatě transformovaly Čínu v „továrnu světa“.
Členové této rudé aristokracie mají přístup k nejvýdělečnějším a nejjistějším projektům s minimem rizika. Častá je také forma duopolů, ve které státní podnik sdílí podíl na trhu se společností kontrolovanou některým z potomků rudých elit. Desmond tak zmiňuje například údajné propojení členů rodiny Teng Siao-pchinga s firmou, která skrze ministerstvo železnic získala kontrakt na dodávky balených vod značky „Tibet 5100“ do vlaků po celé Číně. Podobně rudým aristokratům měří dvojím metrem i čínský právní systém. Když se jim tak kvůli závažným korupčním skandálům nebo frakčním bojům pomyslná rudá ruleta dotočí, „potomci zakladatelů strany jdou do vězení, zatímco jejich obchodní partneři z řad běžných smrtelníků dostanou kulku do týla“.
V samotném závěru své zpovědi Desmond glosuje:
Machiavelli by byl v Číně jako doma, jelikož je nám tu odmalička vštěpováno, že účel světí prostředky. Čína pod nadvládou strany je nemilosrdné místo.
Farma zvířat jako předobraz dnešní Číny?
Desmondova křivolaká cesta umožňuje čtenářům zblízka nahlédnout do elitních mocenských mechanismů soudobé Číny. Poodhaluje závoj důmyslné propagandy a snahy o ovládnutí veřejného mínění, která komunistickou stranu vykresluje jako nepostradatelnou instituci mající na srdci prosperitu všeho lidu. Ve skutečnosti otěže držené vyvolenými z řad „rudé aristokracie“ svírají čím dál více oblastí života běžných Číňanů a podřizují je stranickým zájmům. I ti, kteří ve společenské hierarchii vystoupali na vyšší příčky a vybudovali si kolosální majetky, jsou ve finále odkázání na jejich milost. To platí pro Desmonda a jeho ženu stejně jako například pro Jacka Ma, zakladatele technologického gigantu Alibaba a po řadu let nejbohatšího Číňana. Ma byl loni za svá kritická vyjádření na adresu přílišných regulací ze strany státu (a de facto strany) sesazen z piedestalu a umlčen. Snad více než kde jinde se právě pro realitu současné Čínské lidové republiky nabízí citát George Orwella:
Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.