10. března si svět opět připomene Den Tibetu. Tento rok uplyne již šedesát dva let od tibetského povstání ve Lhase a dalajlamova odchodu do exilu. Každý rok touto dobou se přirozeně zvyšuje zájem médií i veřejnosti o zemi, která pro mnoho lidí na Západě symbolizuje na jedné straně bájné království ducha, jakousi pozemskou Šangri-lu, a na druhé straně pak časem už jaksi vyčpělý monument neustávajícího boje za lidská práva, svobodu a demokracii. Jen málo lidí pronikne dál za stereotypy, které jsou s Tibetem tradičně spojované. Jeho obraz byl v oněch více než sedmdesáti letech od jeho – jazykem čínské propagandy – „mírového osvobození“ (che-pching ťie-fang 和平解放) Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou utvářen dvěma vzájemně soupeřícími narativy. První pečlivě konstruuje Komunistická strana Číny, druhý obhajuje tibetská exilová reprezentace, částečně podporovaná Západem.
Osvobození otroci oslavují vlast
Díky internetu a sociálním sítím se paradoxně v posledních letech stále silněji prosazuje čínský narativ, který buduje jasný kontrast mezi starým „otrokářským“ feudálním Tibetem a novým Tibetem vzkvétajícím pod laskavým vedením komunistické strany a jejího předsedy, toho času Si Ťin-pchinga. Nyní je hnacím motorem čínské propagandy zejména vládní kampaň na zmírnění chudoby (fu-pchin 扶贫) uplatňovaná v Tibetu a dalších méně rozvinutých oblastech ČLR. Její součástí je důraz na zvýšení vzdělanosti a zlepšení pracovních příležitostí, v Tibetu však v praxi hrají stěžejní roli programy zaměřené na přesidlování venkovského obyvatelstva, hlavně pastevců, do nově vystavěných čtvrtí na okrajích okresních měst a městysů. To s sebou nese celou řadu často negativních důsledků a nové společenské problémy.
O tom, že Tibeťanům není v tomto vývoji vždy tak dobře, jak se to snaží prezentovat oficiální zdroje, svědčí křiklavě např. počet sebeupálení. Ten neustále roste, a to i přes stále přísnější ostrahu a kontrolu obyvatelstva. Podle exilových zdrojů je od roku 2009 do současnosti známo 156 takovýchto případů. Kritici poukazují na to, že drastické snímky bývají někdy zneužívány v rámci politického boje. Jedná se však o jeden ze střípků, které dohromady skládají obraz života Tibeťanů sešněrovaný téměř absolutní kontrolou strany zasahující do všech oblastí jejich bytí. Smutnou pravdou zůstává, že Tibeťanům dnes v jejich vlasti dohromady žádná jiná forma méně zoufalého protestu nezbývá.
Sinizace náboženství: Sin-ťiang a Tibet
Časopis The Economist v nedávném článku srovnával situaci v Tibetu s o něco medializovanější a politicky průraznější situací v Sin-ťiangu – oba regiony totiž dlouhodobě vzdorují čínským centralizačním a asimilačním snahám. Dříve si čínská vláda občas pohrávala s myšlenkami na větší reálnou autonomii pro obě nominálně „autonomní“ oblasti a doufala přitom, že zvýšení životní úrovně a srovnání sociální nerovnosti všechny problémy včetně separatismu vyřeší. Nyní však v rámci tzv. etnické politiky druhé generace usiluje naopak o co největší asimilaci, tedy „počínštění“ těchto od etnických Číňanů (Chanů) značně jazykově i kulturně odlišných národností. Zmiňovaná „sinizace“ se primárně týká náboženství, její dopady jsou však nejpatrnější v oblasti vzdělávání. Nově zaváděná opatření pak jednoznačně vedou k oslabování kulturní, náboženské a etnické identity Tibeťanů, Ujgurů a dalších menšin, které dlouhodobě vzdorují čínské asimilační politice.
Deník Economist píše:
Tibetské oblasti procházejí tím, co strana nazývá „sinizací“. I přes odlišné metody se tento proces podobá kampani probíhající v sousedním Sin-ťiangu, kde se to samé děje s islámem, vírou většiny z tamních dvanácti milionů Ujgurů. Cílem je eliminace náboženského vlivu ze zahraničí, zejména ze strany dalajlamy (v případě Tibetu) a radikálních islamistických skupin (v Sin-ťiangu). V obou oblastech stranické úsilí představuje nejen útok na náboženství, ale i na celou kulturní tradici.
Sinizační programy v Tibetu – podobně jako v Sin-ťiangu – jsou obecně výrazem snah přesvědčit „obyvatele z řad etnických menšin, aby pocítili svou přináležitost k Číně“:
Ve školách je kladen důraz na „vlasteneckou výchovu“. Spisovná čínština z velké části nahradila ve vyučování tibetštinu. Zvýšil se dohled nad obyvatelstvem. Stát využívá sítě informátorů i data ze smartphonů. Tak, jako Ujguři už nemohou podnikat pouti do Mekky, je pro Tibeťany v posledních letech prakticky nemožné cestovat do Indie za účelem účasti na náboženských učeních dalajlamy, jak to bylo běžné před nástupem Si Ťin-pchinga v roce 2012.
Represe a zastrašování
Stále se stupňují i represe. Týdeník The Economist zmiňuje např. nedávnou rozsáhlou akci proti desítkám tisíc Tibeťanů převážně z okolí městečka Sia-che v provincii Kan-su. Ti v rámci uzavřených skupin v aplikaci WeChat diskutovali o politicky citlivých tématech, jako je např. dalajlamova reinkarnace. Krátce předtím zase v oblasti Seršul v provincii S‘-čchuan proběhl soudní proces s šesti mladíky ve věku od 16 do 23 let, kteří byli odsouzeni za „vyvolávání nepokojů a [snahu] o rozdělení vlasti“ (šan-tung fen-lie kuo-ťia 煽动分裂国家). Chlapci byli zatčeni v listopadu 2019 za rozdávání letáků a provolávání hesel za nezávislost Tibetu před místním úřadem v městysu Wonpo a souzeni byli po roce vazby. Organizace HRW poté 21. ledna 2021 informovala, že jeden ze zadržených, devatenáctiletý Tänzin Ňima, zemřel poté, co od loňského října bojoval o život. Podle zdrojů HRW mladý mnich zemřel na následky týrání ve vazbě a kvůli svému stavu byl z vězení propuštěn ještě před tím, než se konal soud s dalšími šesti obžalovanými.
HRW ve své zprávě uvádí, že protesty ve Wonpu vyvolal nátlak úřadů na místní pastevce, kteří byli nuceni se přestěhovat ze svých tradičních pastvin do nově vystavěných bytovek v městysu. Úředníci na ně údajně naléhali, aby veřejně propagovali vládní program na zmírnění chudoby. Kvůli tomu po nich prý například žádali, aby si navzájem půjčovali vybavení a dobytek. Záběry tohoto „blahobytu“ byly určeny pro propagandu na sociálních sítích a v médiích a měly sloužit jako důkaz, že se jim díky milosti strany a jejích vůdců žije v bytovkách lépe než dříve tradičním způsobem na pastvinách.
Příchod šťastných zítřků
Čínská propaganda takto ráda využívá „obyčejné lidi“ z řad venkovského obyvatelstva pro vyzdvižení svých úspěchů. Nedávno například čínské sociální sítě okouzlil mladík z městečka Li-tchang, které se, stejně jako Seršul, nachází v Tibetské autonomní prefektuře Kardze v S‘-čchuanu. Chlapec, známý pod čínským jménem Ting-čen (丁真), se stal protagonistou velkého příběhu o „vymanění z chudoby“, přičemž jeho oči laně a plachý úsměv mu na čínských sociálních sítích vysloužily virální popularitu a přezdívku „sladký divoch“. Pravdou ovšem je, že celý jeho příběh není nic jiného než právě barvotisková propaganda, která od dob sovětských Pavlíků Morozovů ušla v digitalizovaném světě slušný kus cesty. Jasně o tom svědčí „hlubší“ stránka Ting-čenova příběhu, jak ji popsala čínská média:
Mnozí uživatelé internetu věří, že Ting-čenova fenomenální popularita má větší význam, který přesahuje pouhou internetovou senzaci. Upozorňuje totiž na úsilí čínské vlády a lokálních úředníků, kterým se podařilo nastartovat místní rozvoj a pustit se do boje s chudobou. Ting-čenova rychlá sláva změnila nejen jeho vlastní život, ale přinesla také příležitosti pro rozvoj kultury a cestovního ruchu v jeho rodném městě.
Výhoda moderní propagandy spočívá mimo jiné také v tom, že ji lze zároveň i dobře zpeněžit – zejména pokud máte k dispozici trh velikosti čínského a vaším hřištěm je celý propojený svět. Ting-čen se tak stal ambasadorem propagujícím cestovní ruch v rodném Li-tchangu a místní hotely prý od té doby praskají ve švech. Snadno se také může stát tváří jakéhokoli komerčního produktu od kosmetiky přes módu až po lokální potravinářské produkty. Vláda tak zabije přinejmenším dvě mouchy jednou ranou a Ting-čenův příběh se poté dá dobře prodat do zahraničí jako šťastný život Tibeťanů vzkvétajících pod taktovkou strany.
Ještě mnohem otevřeněji (z podstaty věci tentokrát s mnohem menší mediální propagací v zahraničí) o tom svědčí příběh jiného Tibeťana, jemuž místní vláda a předseda Si Ťin-pching pomohli z chudoby. Rolník z vesnice poblíž Lhasy jménem Sonam Cchering byl poctěn návštěvou delegace nejvyššího vedení komunistické strany Tibetské autonomní oblasti. Aby vyjádřil svůj vděk za dobrodiní, kterého se jemu a jeho krajanům dostalo, napsal dopis samotnému předsedovi výboru TAO Wu Jing-ťiemu (吴英杰). Ten mu obratem odpověděl a v dopise ho povzbudil, aby on i jeho blízcí
dál neochvějně vyjadřovali vděk straně za její dobrodiní, poslouchali instrukce strany, kráčeli ve šlépějích strany, pod vedením strany a vlády se aktivně zapojili do revitalizace venkova, aktivně se podíleli na změnách týkajících se starých obyčejů a zvyků, vyprávěli příběhy o proměnách a novém životě, který kolem sebe vidí, a jako jeden muž bránili posvátnou půdu vlasti a budovali šťastný domov.
V dopisu se dostalo zvláštní pozornosti také vítězství racionality nad náboženskými předsudky a zdravému životu v souladu s vědeckými poznatky. Sonam Cchering totiž poté, co se mu dostalo moderní lékařské péče, pochopil, že „v chrámu mu s jeho problémy nepomohou“. Podle oficiální zprávy:
47 domácností a 264 obyvatel vesnice [Cen] bylo díky programu na zmírnění chudoby přestěhováno do nového komplexu nazvaného ‚Krásná vesnice, šťastný domov‘ a byla jim poskytnuta bezplatná lékařská péče, která je zbavila šedého zákalu a srdečních onemocnění [způsobených vysokou nadmořskou výškou a silným slunečním zářením na náhorní plošině]. Kdysi chudí vesničané nyní žijí život sladký jako med. Ještě hlouběji tak pochopili, že kdyby nebylo komunistické strany, kdyby nebylo předsedy Si Ťin-pchinga a jeho stranického vedení, kdyby nebylo nezměrného úsilí městského výboru strany a místní vlády TAO, nemohli by vést současný šťastný život.
Kdo tam nebyl, neuvěří
Do Tibetu už od konce 80. letech nejsou vpouštěni novináři a dostalo se tam jen minimum badatelů, zpravidla těch, kteří se zajímali o starou kulturu (často nebuddhistickou tradici), například archeologové, případně lingvisté. Ti, kteří se zajímají o současnou společnost nebo nedávnou minulost, v Tibetu bádat už celá desetiletí nemohou. Poté, co Čína znemožnila práci na svém území většině západních novinářů, množství dostupných informací ještě ubylo. Příběhů, které se propagandě nehodí, se tak ven dostane čím dál méně, také kvůli přísné cenzuře a brutálním zásahům proti lidem publikujícím informace na internetu. Pro obyčejné lidi, nejen pro Tibeťany a Ujgury, je tak prakticky nemožné sdílet jakékoli negativní zkušenosti nebo společenské problémy, které v dynamicky se měnící a rychle se komercializující a digitalizující společnosti vznikají.
Jednu z mála výjimek, která vyvolala veliký ohlas na čínských sociálních sítích, představoval v loňském roce tragický příběh ženy jménem Lhamo oficiálně patřící k tibetské národnosti původem z Tibetské a čchiangské autonomní prefektury Ngawa. Populární livestreamerka, kterou na čínském TikToku Douyin sledovalo přes 700 tisíc followerů, zemřela v přímém přenosu poté, co ji bývalý manžel polil hořlavinou a přímo při živém vysílání upálil. Až po tragédii vyšlo najevo, že muž tuto ženu dlouhodobě týral a ona se od něj opakovaně pokoušela utéct. Její příběh tak vrhl temnější stín na život „chudoby zbavených“ venkovanů, mezi nimiž domácí násilí není ničím výjimečným. Negativní společenské jevy jsou však obecně v Číně tabuizovány a médiím i sociálním sítím čím dál silněji dominuje zářivě barevný obraz šťastných zítřků, které již podle stranického vedení nastaly, a to i v Tibetu.