S rozvojem sociálních sítí jsou lidé čím dál náchylnější uvěřit nejrůznějším dezinformacím či přímo konspiracím. Zejména pokud jsou v souladu s tím, co je součástí jejich vlastní sociální a názorové „bubliny“. Toho bohatě využívá i propaganda šířená čínskou komunistickou stranou, mimo jiné k potírání kritiky vlastního porušování lidských práv. Jedním z nejviditelnějších příkladů je současná kauza potlačování práv nejen muslimských menšin v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Internet a moderní média umožnila stavět proti sobě zcela protikladné narativy a běžný člověk se bez znalosti historického a kulturního kontextu může snadno nechat zviklat.
Když dva dělají totéž….
Poté, co Evropská Unie, Velká Británie, Spojené státy a Kanada uvalily 22. března 2021 společné sankce na několik čínských funkcionářů a jednu organizaci zodpovědné za páchání zločinů proti lidskosti v Sin-ťiangu, rozpoutal Peking masivní protikampaň cílící na západní politiky, akademiky i podnikatele. Nejprve uvalil odvetné čínské sankce proti celkem 22 osobám, včetně několika europoslanců a německého badatele Adriana Zenze, a devíti organizacím, mezi nimiž je například Politický a bezpečnostní výbor EU, podvýbor pro lidská práva Evropského parlamentu či německý Institut pro studium Číny Mercator (MERICS). Právě Adrian Zenz zásadním způsobem přispěl ke zmapování čínské státní politiky v Sin-ťiangu a paradoxem je, že ve svých publikacích vychází primárně ze zdrojů, jež publikují samotné čínské úřady a instituce.
Přestože se Peking snaží budit dojem, že svými kroky pouze odpovídá stylem „oko za oko, zub za zub“, jeho odvetné sankce jsou zcela odlišného charakteru než ty západní. Jak pro Sinopsis napsal Martin Hála, „západní sankce postihují činy [státních úředníků přímo v Sin-ťiangu], čínské sankce názor [tj. kritiku čínské politiky v Sin-ťiangu]“. Čínský argument, že sankcionované osoby a instituce „vážně poškozují čínskou suverenitu a zájmy a zlovolně šíří lži a dezinformace“, pak jen potvrzuje, jak je toto téma pro Peking závažné – jako žádné impérium si ČLR nechce nechat mluvit do své asimilační a expanzivní politiky. Zatímco západní impéria už od praktik jako je koloniální nadvláda, brutální nucená asimilace domorodého obyvatelstva nebo otrocká práce během dvacátého století definitivně upustila, komunistická Čína podobné nástroje za pomoci nejmodernějších technologií nejen široce praktikuje, ale stále zdokonaluje.
Síla „trhu“
Krátce po odvetných sankcích přišel na sociálních sítích rozpoutaný čínský bojkot západního zboží výrobců a obchodních řetězců, které se v minulosti veřejně distancovaly od bavlny ze Sin-ťiangu, na jejíž produkci se podílejí nuceně nasazení Ujguři a příslušníci dalších muslimských menšin. Seznam firem, které s podniky využívajícími nucenou práci v Sin-ťiangu spolupracují, přinesl před více než rokem Australský institut pro strategickou politiku (ASPI). Mnohé společnosti se poté rozhodly vydat veřejná prohlášení a tuto spolupráci ukončit. První tak učinil švédský oděvní řetězec H&M, a později následovaly i značky jako Nike, Adidas, Burberry a další. V souvislosti se sankcemi proto v březnu zahájila čínská vláda propagační kampaň „podporujeme sinťiangskou bavlnu“ (č‘-čch‘ Sin-ťiang mien-chua 支持新疆棉花), kterou podpořily miliony hlavně mladých Číňanů na internetu i přímo v obchodech dotčených řetězců. Řetězec H&M v reakci na bojkot svoje původní prohlášení zmírnil s odvoláním na to, že Čína pro něj představuje „velmi důležitý trh.“ Zmíněné vyjádření není jediným ústupkem této firmy čínské vládě. Začátkem března šanghajské úřady oznámily, že společnost H&M souhlasila s upravením „problematické mapy“ na svých stránkách tak, aby odpovídala čínským územním nárokům v Jihočínském moři. Ty ČLR opírá o mapu s tzv. linií devíti čar (Nine-dash line, 南海九段线) z roku 1947. Proti tomuto kroku řetězce H&M se ohradil Vietnam a tamní uživatelé internetu vybízeli k bojkotu společnosti.
K čínské kampani proti uvedeným společnostem se více či méně dobrovolně musely přidat i celebrity, v čele s v současnosti jednou z vůbec nejpopulárnějších čínských hereček Dilrabou Dilmurat, která se hlásí k ujgurské národnosti. Mnohé popové hvězdy dokonce okamžitě přerušily spolupráci s dotyčnými značkami, včetně např. populárního zpěváka a člena jihokorejské chlapecké skupiny GOT7 původem z Hongkongu Jacksona Wanga, který, stejně jako mnozí další hongkongští rodáci, již dříve veřejně chválil čínskou politiku v Hongkongu. „Sinťiangskou bavlnu“ tak v uplynulém měsíci v ČLR podpořili snad úplně všichni – samozřejmě kromě těch, jejichž hlasy neprojdou tuhou cenzurou.
Ujguři tančící a zpívající
Dění kolem Ujgurů dále doprovází masivní mediální kampaň, jež se snaží představit „čínský narativ“ a zpochybnit „západní narativ“ obviňující čínskou vládu ze zločinů proti lidskosti. Tato kampaň se ve velkém zaměřuje na domácí čínské publikum, které je současným děním poněkud zaskočeno. Naprostá většina mladých Číňanů z velkých měst se až dosud o Sin-ťiang ani v nejmenším nezajímala a nyní si mnozí začali klást otázku, co se vlastně v této z perspektivy čínského východního pobřeží zcela okrajové oblasti děje, když se o to zajímá celý západní svět. Lehčím kalibrem propagandy je např. ne náhodou právě koncem března do kin uvedený muzikál z produkce sinťiangského filmového studia Tchien-šan nazvaný „Křídla písní“ (Ke-šeng te čch‘-pang 歌声的翅膀), který je (jen tak mimochodem) volně dostupný na Youtube i s anglickými titulky.
Film natočil ujgurský režisér Abdukerim Abliz a jeho hlavními hrdiny jsou tři mladíci ze tří různých „menšinových národností“ Sin-ťiangu: Ujgur, Tádžik a Kazach. Společně se účastní talentové pěvecké a taneční soutěže a od poroty dostanou doporučení, aby svou hudbu více spojili s „lokálním koloritem“ rodného regionu. Po rychlé a dramatické rozepři se mladíci vydávají na cestu „hledání kořenů“ v různých oblastech Sin-ťiangu, kde nacházejí obrazy idylické horské krajiny, rozlehlé zelené stepi, nekonečné pouště, modrá jezera i sněhem pokryté štíty, ale hlavně spokojený lid oděný do pestrých krojů, pracující v místní řemeslné výrobě, pasoucí stáda a přitom tančící a zpívající (paradoxně v čínštině). Film může vypadat jen jako špatné etnografická napodobenina Oskary ověnčeného amerického „La La Landu“. Ve skutečnosti je však jeho smyslem ukázat „pravou tvář čínského Sin-ťiangu“, kde spolu všechny národnosti i s etnickými Číňany žijí v pospolitosti a harmonii. Něco jako oživený propagandistický plakát z Číny 50. či 60. let zkombinovaný s propagací soudobého regionálního turismu na pozadí přehnaně patetických osobních mikrodramat hlavních hrdinů.
Armáda obhájců
Trochu silnější kalibr propagandy představují zahraniční spolupracovníci čínského režimu, kteří, často vědomě a z pragmatických motivů, někdy ovšem i relativně spontánně, natáčejí vlastní videa k aktuálním politickým tématům. Typická je pro ně neznalost historie maskovaná za mazáctví „lao-waje“ [hovorové čínské označení bílého cizince] žijícího tři (pět, deset) let v Číně. Motivováni jsou vlastními zájmy, nejčastěji v podobě často i milionů followerů na čínských sociálních sítích. Mnozí z nich se v poslední době pokoušeli „odhalit pravdu“ o Sin-ťiangu (ale i jiných podobně ožehavých tématech) z čínského pohledu. Zde je seznam těch hlavních, kteří se v minulých týdnech aktivně zapojili do kampaně. Někteří jsou přitom dlouhodobými spolupracovníky čínských státních médií, zejména globální televizní sítě CGTN. Tím nejviditelnějším je v Šen-čenu žijící podnikatel kanadského původu (s blízkovýchodními kořeny) Daniel Dumbrill, jehož projev na videokonferenci k Sin-ťiangu sdílela snad všechna čínská média a sociální sítě a na své tiskové konferenci jej promítlo dokonce i čínské ministerstvo zahraničí.
Dumbrill již v minulosti absolvoval státními médii placené výlety do Tibetu a Sin-ťiangu, pravidelně zveřejňuje videa na Youtube a je aktivní zejména na Twitteru, kde se nevyhýbá ani osobním útokům a očerňování. V minulosti např. pořídil rozhovor s ujgurskou aktivistkou Rushan Abbas s cílem ji dehonestovat. Na sociálních sítích se tak chová podobně jako tisíce pročínských trollů, jeho počínání i argumentace jsou však mnohem sofistikovanější. Svou argumentaci opírá především o poukazování na americké (kanadské, australské) problémy od vyhlazování domorodého obyvatelstva v koloniálních dobách přes využívání černých otroků až po současné záležitosti, jako jsou válečné mise USA a jejich spojenců např. v Afghánistánu, Iráku či Sýrii nebo americké sociální problémy. I když jeho kritika USA a některých konkrétních politiků a novinářů má z části reálný základ, jedná se o strategii a rétoriku, kterou v posledních zhruba dvaceti letech čím dál více využívá Čína ve snaze odvést pozornost od vlastního porušování lidských práv a obrátit kritiku ze strany Západu proti Západu samotnému. Celkem se pro ni vžil termín „whataboutism“ („a co bití černochů v Americe?“).
Šokující odhalení
Nejtěžším kalibrem propagandy o Sin-ťiangu byl ovšem rovněž v březnu odvysílaný dokument CGTN o muslimském radikalismu a separatismu stylizovaný do podoby investigativního pořadu západní žurnalistiky. V jeho posledním, čtvrtém dílu byly „skandálně odhaleny“ závadné prvky v ujgurských výukových materiálech pro základní a střední školy vydané v letech 2003 a 2009. Učebnice, které byly samozřejmě schválené příslušnými státními úřady, údajně ponoukaly ujgurské děti k separatismu, a proto byly v minulých letech nahrazeny novými, které hned na první stránce malé Ujgury učí, že „jsme všichni Číňané“. Nejvíc šokující částí „dokumentu“ byla vynucená „přiznání“ bývalých ujgurských stranických funkcionářů zodpovědných za oblast vzdělávání, kteří byli za své „zločiny“ odsouzeni. Sehraná a veřejně prezentovaná „doznání“ jsou běžnou součástí čínské politické kultury, nyní se však poprvé otevřeně objevují v materiálech adresovaných divákům v zahraničí.
Česká troš(s)ka…
Perličkou pro našince je v tomto kontextu česká podpora „sinťiangské bavlny“ z pera „zaručeného experta” na toto i nesčetná další témata, bývalého předsedy ČSSD a někdejšího premiéra Jiřího Paroubka. Ten poslední dobou reprodukuje ve svých často nechtěně zábavných textech hlavní linii ruské a čínské propagandy pravidelně. Hlavním argumentem, že v autonomní oblasti Sin-ťiang se lidem dobře daří, je pro něj tamní sedmiprocentní růst HDP a „vymanění z chudoby“ tří milionů lidí, jak uvádí čínská vláda. Tato čísla samozřejmě nijak nedokazují, jak se v oblasti žije Ujgurům a dalším menšinám. Dále Paroubek tvrdí, že zde nemůže probíhat genocida, protože ujgurská populace v autonomní oblasti narůstá. Ani tento argument, podepřený údaji z Wikipedie, neodpovídá analýzám expertů. Právě čínským sociálním inženýrstvím a problematikou kontroly porodnosti v Sin-ťiangu se dlouhodobě zabývá Adrian Zenz, a částečně i na základě jeho zjištění se začalo hovořit o možné genocidě Ujgurů. Nepřímým potvrzením Zenzových závěrů může být fakt, že, jak nyní sám upozornil na Twitteru, statistická ročenka Sin-ťiangu za rok 2020 neobsahuje prakticky žádné údaje týkající se porodnosti v jednotlivých částech AO ani rozdělení údajů podle národností.
Paroubek se také ohrazuje proti tvrzení „západních mainstreamových médií“, že „Sin-ťiang nesmějí navštěvovat zahraniční novináři a natáčet tam pořady“, když přitom podle jeho údajů v posledních dvou letech tuto oblast navštívilo celých „1200 lidí ze stovky zemí“! Vzhledem k tomu, že ČLR se v roce 2020 kvůli pandemii wuchanského koronaviru prakticky uzavřela pro cizince, to nakonec není zas tak malé číslo – až na to, že drtivá většina těchto návštěvníků se do oblasti dostala na pozvání a pod dohledem čínské vlády. V závěru svého textu Paroubek píše, že „podle odhadů mezinárodních expertů je možné očekávat, že už v roce 2028 Čína svou hospodářskou mocí předežene Spojené státy“, což však není nic „dramatického“, protože „prostě Čína je ‚dílnou světa‘, která vždy bude vyrábět významnou část světové produkce“. Bývalý premiér se přes usilovnou snahu věrně reprodukovat pekingskou propagandu ve svém celkovém pohledu na Čínu kuriózně zasekl někdy v 90. letech minulého století, když druhou největší ekonomiku světa vidí jen jako „dílnu“ pro ostatní svět. Jeho čínský sloupek končí dojemnou vzpomínkou na cestu do chuejské autonomní oblasti Ning-sia, kde obdivoval jednu z nově postavených muslimských mešit. Jeho čínští soudruzi ho zapomněli informovat, že jiné náboženské památky jsou naopak i v této oblasti systematicky ničeny, jak dokládá příklad Wejčouské mešity.
Paroubkovy texty by byly jen okrajovou kuriozitou, kdyby nešlo o bývalého premiéra. Toho samozřejmě využívá čínská propaganda, která jeho lokalizovanou verzi svých vlastních konstrukcí vydává pro své domácí obecenstvo za reprezentativní názor české veřejnosti.