Z televizního interview Kateřiny Procházkové výjímáme:
Co byste o knize Rozpukov, s podtitulem Místopis čínského zázraku, českým čtenářům prozradil?
Tato kniha popisuje třicet let Číny. Vysvětluje, proč je Čína taková, jaká je, jak se za tu dobu změnila. Je to nová země nová velmoc. Čína dneška už není tím, čím před lety, je to úplně nová realita a změnila se i povaha tamních lidí. Zlo je v lidech a touha po penězích a chtíč z nich dělají to, čím jsou. V každém člověku je zárodek zla, záleží jen, jestli se jím nechá ovládnout a zkorumpovat, nebo zvolí dobro.
Rozpukov patří k novému literárnímu žánru – mýtorealismu. Co si pod tím máme představit?
V knize Rozpukov, ale už i v předchozím románu přeloženém do češtiny pod názvem Čtyři knihy, jsem tento termín použil. Snažím se psát o tom, co není vidět – co je skryté, očím neviditelné. Anebo se vlastně ani neudálo. V současném světě je to všechno tak absurdní, chaotické, že nelze rozeznat zlo a dobro. Všechno je někdy až nepochopitelné.
Píšete o korupci, moci peněz, ziskuchtivosti? Myslíte, že v tak pokřivené společnosti ještě něco funguje?
V současné Číně moc ne. Všichni lidé v sobě mají ono zlo – jeho zárodek, který když nechají, zkřiví jejich povahové vlastnosti. Zničí humanitu. Moc a peníze jen korumpují a deformují. Jsou ale jen prostředkem. Důležité je se zamyslet nad tím, proč se lidé nechají korumpovat, kupovat. Peníze v lidských srdcích zasévají jen zlo. A to pak prostupuje celou společností. Ale záleží na tom, zda zlu podlehnou.
Kdo za takovou situaci v Číně podle vás může?
Samozřejmě více faktorů. Ekonomické reformy, pragmatismus, politický systém a kulturní dědictví této zničené země. Ty všechny mohou za současnou situaci. V Číně se říká, je jedno, jaká je to kočka, jestli černá, nebo bílá, hlavně, že chytá myši. Ale tak to přece není.
Západ, má-li odvahu, Peking kritizuje za korupci, zatýkání oponentů režimu, nelegální soudy. Má taková kritika podle vás význam, nebo bylo lepší nechat Čínu, ať si svou situaci vyřeší sama?
Myslím si, že dnes už je kritiky na adresu Pekingu méně a méně. Kdysi to bylo mnohem intenzivnější, třeba po roce 1989 – po masakru na náměstí Nebeského klidu. Jistě to ale má smysl a může pomoci. Čína je už ovšem taková velmoc, má takový vliv a jasně si to uvědomuje, že dopad to má stále menší.
Vaše romány jsou hodně kritické, jsou v Číně cenzurovány?
Čína je specifická. Není to Severní Korea, není tam cenzura v takové míře. Na druhou stranu to ale není ani demokratická Česká republika. Mé poslední tituly – Čtyři knihy a Vyhaslý sluncem – nebyly vydány v Číně, takže s nimi není problém. Nejsou ani cenzurovány. Některé mé knihy zakázány jsou, jiné ne. Důležité je ale podle mě to, že se stále v Číně píše a vydává. Jde o samu tvorbu, o ten impulz a odvahu autorů psát.
(Odkaz na video zde.)