Před třiceti lety v noci ze 3. na 4. června vtrhly na náměstí Tchien-an-men oddíly Čínské lidové osvobozenecké armády a brutálně ukončily demonstrace studentů požadujících po nejvyšším vedení Komunistické strany Číny zahájení dialogu o politických reformách. Vojáci cestou k náměstí rozháněli ostrou střelbou davy lidí, kteří bez ohledu na nedávno vyhlášený výjimečný stav dál zaplňovali ulice ve snaze nenásilně blokovat armádě cestu na náměstí obsazené studenty. Nikdo nevěřil, že armáda proti neozbrojeným lidem zaútočí, a když se ozvala první střelba, lidé se domnívali, že je to jen varování slepými náboji. Blízké nemocnice se plnily postřelenými, lidé umírali, a když se pak před branou Tchien-an-men první obrněný transportér pokusil prorazit zátarasy a proniknout do centra náměstí, rozzlobený dav ho zapálil. Někteří demonstranti se pokusili vojáky prchající z hořícího vozidla zachránit, jiní se na ně vrhli a lynčovali je.
V centru náměstí se kolem žulového obelisku Památníku hrdinů čínského lidu shromáždili zbývající studenti, kteří po předchozích sedm týdnů zaplňovali celé náměstí. Mladý učitel pedagogické univerzity Liou Siao-po (později disident a nositel Nobelovy ceny míru, který v roce 2017 zemřel ve vězení) na poslední chvíli vyjednal s vojáky, aby nechali volný koridor, jímž by studenti mohli náměstí opustit. Prchající zbytky demonstrantů vojáci brutálně tloukli. Náměstí bylo v plamenech, armáda zapálila stany a přístřešky demonstrantů a siluety vojáků na pozadí planoucích ohňů, jak je zachytily dobové záběry, působí jako scény z apokalyptického filmu.
Následujícího dne už měla armáda město pod kontrolou, přestože se občas objevovaly zprávy o ojedinělých útocích rozhořčeného obyvatelstva na vojáky, kteří se odvážili do spleti uliček starého města. Hněv a vzdor obyvatel Pekingu symbolicky vyjadřuje snímek mladého muže, jenž se ráno 5. června postavil do cesty koloně tanků kousek od náměstí na hlavní pekingské třídě Čchang-an. Fotografie, kterou z pokoje blízkého luxusního hotelu Peking pořídil americký fotoreportér Jeff Widener, obletěla svět a stala se nejen symbolem pekingských protestů z jara 1989, ale jednou z nejznámějších politických fotografií vůbec.
Studentské hnutí
V obecném povědomí ve světě (v Číně se o událostech nesmí mluvit a mladší generace o nich často nemá ani tušení) jsou studentské demonstrace spojené s požadavky demokracie a svobody a s brutalitou komunistického režimu, který se nezastaví ani před střelbou do vlastních lidí. Bližší pohled na události jara 1989 v dobovém kontextu ukazuje složitější souvislosti a poodhaluje nejistotu, v níž se ocitla sama komunistická strana. Demonstrace z roku 1989 byly vyústěním menších studentských protestů a celkové nespokojenosti čínské veřejnosti, která narůstala od roku 1986 s tím, jak probíhaly ekonomické reformy v režii komunistické strany, z nichž nejvíc profitovali straničtí funkcionáři.
Historické kořeny událostí sahají ještě o deset let hlouběji do minulosti, kdy po skončení zničující Kulturní revoluce se do nejvyššího vedení strany dostal Teng Siao-pching a pod heslem „čtyř modernizací“ zahájil ekonomické reformy, které měly zachránit zemi před hospodářským kolapsem. Tak započalo v Číně budování tržního hospodářství pod vedením komunistické strany. Na samém počátku tohoto experimentu se objevily názory, že bez „páté modernizace“, tj. demokratizace politického systému, Čína nemůže úspěšně naplnit Tengův ambiciózní projekt rozvoje země s cílem stanout po boku nejvyspělejších zemí světa.
Stoupenci demokracie byli rychle umlčeni, mnozí se ocitli ve vězení a mezi nimi Wej Ťing-šeng, autor článku z jara 1979 o páté modernizaci, který si ještě v roce 1989 odpykával patnáctiletý trest za údajnou vlastizradu. V průběhu 80. let vedoucí úlohu strany postavené nad zákon potvrdila řada autoritativních dokumentů, včetně novelizované Ústavy. Přesto požadavek liberalizace systému nezanikl, politické reformy se staly tématem vnitrostranických diskuzí a občas prorážely na veřejnost mezi řádky článků vlivných intelektuálů. Požadavky na větší transparentnost systému, ekonomická práva pro široké vrstvy obyvatelstva, uvolnění v rovině každodenního života a na kulturní a intelektuální svobodu opakovaně kriminalizovaly represivní kampaně proti „duchovnímu znečištění“ či „buržoazní liberalizaci“.
Protestům z jara 1989 na samém počátku roku předcházelo několik vystoupení významných vědců a spisovatelů. V lednu astrofyzik Fang Li- č´ napsal krátký osobní dopis Teng Siao-pchingovi jako nejvyšší autoritě ve vedení komunistické strany. Odvolával se v něm na 40. výročí založení ČLR a 70. výročí vlasteneckého Májového hnutí a „se vší upřímností navrhoval“, aby byla vyhlášena celostátní amnestie a propuštěn Wej Ťing-šeng a další političtí vězni. V závěru také připomněl dvousté výročí Francouzské revoluce a podtrhl význam hodnot „volnosti, rovnosti a bratrství, jakož i lidských práv“ pro budoucnost Číny.
K dopisu, který začal kolovat na veřejnosti, se 16. února připojilo vlastním dopisem třicet tři významných intelektuálů, mezi nimi téměř devadesátiletá spisovatelka Ping Sin, pamětnice Májového hnutí z roku 1919. Mezi signatáři byli spisovatelé, umělci a vysokoškolští učitelé, ale také nedávno odvolaný ředitel Ústavu marxismu-leninismu a Mao Ce-tungova myšlení Čínské akademie společenských věd. Hlavním argumentem dopisu bylo, že amnestie „vytvoří harmonickou atmosféru prospívající reformám“, a to v souladu se „sílícím celosvětovým trendem respektu k lidským právům“. Oba dopisy zůstaly bez odezvy, stejně jako několik dalších podobných pokusů.
Během března se začaly v neoficiálních tiskovinách na univerzitních kampusech a zejména na nejprestižnější Pekingské univerzitě objevovat články o potřebě liberalizace, svobodě slova a otevřenosti novým myšlenkám přicházejícím ze západu. Začalo se diskutovat o založení nezávislého studentského svazu a jako oblíbené diskuzní kluby vznikaly „salóny demokracie“. V obecnější rovině se diskuze také dotýkaly krize morálních hodnot ve společnosti, která se nevyrovnala s dědictvím nedávné minulosti, absence transparentního právního řádu a s tím související korupce a nepotismu stranických funkcionářů a narůstající sociální nerovnosti.
V této atmosféře náhle zemřel 15. dubna Chu Jao-pang, někdejší generální tajemník ÚV KS Číny, kterého o dva roky dříve z funkce sesadilo konzervativní křídlo ve straně, když zastával umírněné stanovisko k tehdejším studentským protestům. Početné studentské demonstrace vyrazily na náměstí Tchien-an-men, studenti pokládali věnce u paty Pomníku hrdinů čínského lidu, umísťovali zde transparenty a přednášeli smuteční řeči. Smuteční shromáždění se rychle proměnilo v protestní demonstrace požadující větší občanské svobody, včetně svobody slova, a zahájení dialogu o pokračování reforem, korupci a sociální spravedlnosti.
Sedm požadavků
Nakonec 18. dubna po dlouhé a vášnivé diskuzi zformulovala skupina studentských vůdců sedm bodů svých požadavků adresovaných nejvyššímu vedení strany a státu: 1. patřičně docenit Chu Jao-pangovu pozitivní roli, 2. distancovat se od kampaní proti „buržoaznímu liberalismu“ a „duchovnímu znečištění“, 3. povolit svobodu tisku a svobodu slova, 4. zveřejnit příjmy a majetek vedoucích představitelů státu, 5. zrušit vyhlášku hlavního města Pekingu omezující veřejná shromáždění a demonstrace, 6. zlepšit financování školství a platy absolventů vysokých škol, 7. pravdivě informovat o studentském hnutí ve veřejných médiích.
Studenti se marně pokoušeli doručit svoje požadavky politikům. Nakonec se tři z nich uchýlili k patetickému gestu a po vzoru praxe známé ze staré Číny s peticí vysoko pozvednutou oběma rukama poklekli na schodišti Velké síně lidu, která na západní straně lemuje náměstí a kde se odehrávají důležitá státní zasedání. Jejich gesto zůstalo nevyslyšeno, nikdo nevyšel ven, aby petici převzal. Místo toho se o několik dní později v ústředním deníku KS Číny Žen-min-ž´-pao objevil úvodník založený na projevu Teng Siao-pchinga (v té době na přátelské návštěvě Severní Koreje). Studentské demonstrace zde byly označeny za násilné nepokoje, spiknutí a pokus o státní převrat. Gejzír otřepaných frází a absurdních obvinění měl demonstranty zastrašit a ukončit protesty. Místo toho se na stranu studentů začala stavět široká veřejnost.
Hlavním požadavkem studentů se vedle dialogu o reformách stalo odvolání hanlivého článku. Na náměstí se mezitím rozvinuly další občanské aktivity, včetně založení nezávislých dělnických odborů. Dělničtí aktivisté se po masakru stali nejvíce pronásledovanými účastníky protestů.
Na přelomu dubna a května, kdy demonstrace podporovala velká část obyvatel Pekingu i lidé mimo hlavní město, se zdálo, že strana a vláda přece jen hodlá udělat ústupky. Objevily se náznaky, že by mohlo dojít k zahájení požadovaného dialogu a na počátku května se dokonce v oficiálním tisku začaly objevovat pozitivní zprávy o studentském hnutí. K demonstracím se přidávali státní zaměstnanci a svobodu projevu požadovali i novináři stranického tisku, kteří přišli na náměstí s transparenty „Chceme říkat pravdu“ a „Zpravodajství vyžaduje objektivitu a nestrannost“. Více než týden pak noviny referovaly otevřeně o studentském hnutí a jednoznačně se postavily na jeho stranu.
Přesto nejvyšší stranické vedení stále nereagovalo. Studentské hnutí se ocitlo na rozcestí, jedni chtěli protesty ukončit, druzí naopak trvali na splnění svých požadavků za každou cenu. Nakonec zvítězil radikální postoj a 12. května studentští vůdcové vyhlásili hladovku, kterou hodlali držet, dokud nebude zahájen dialog. Po vyhlášení hladovky dále zesílila široká podpora obyvatelstva a v jednu chvíli přišlo na náměstí podpořit studenty na milión obyvatel Pekingu. V té době už demonstrace daleko přesáhly původní studentské hnutí, staly se všeobecným výrazem nespokojenosti a rozšířily se do dalších měst. Přesto hnutí zůstávalo nenásilné a dále požadovalo reformy, nikoliv radikální změnu politického systému. Studenti na náměstí zpívali Internacionálu, v projevech citovali z děl klasiků marxismu-leninismu a své požadavky zdůvodňovali ve jménu komunistických ideálů. Dokladem jejich loajality k politickému zřízení se stal incident z 23. května, kdy tři mladí učitelé původem z Mao Ce-tungovy rodné provincie Chu-nan na náměstí Tchien-an-men zneuctili portrét velkého vůdce tím, že na něj házeli vajíčka naplněná barvou. Studenti akci odsoudili, všechny tři zadrželi a sami je předali policii. (Rozhovor s jedním z nich viz Liao I-wu: Kulky a opium, vydala Mladá fronta v roce 2014.)
V hnutí sílilo volání po odstoupení ministerského předsedy Li Pchenga jako představitele konzervativních sil a zkorumpovaného politika. 15. května demonstranti na náměstí nadšeně vítali Michaila Gorbačova, který přijel na dlouho dojednávanou návštěvu ČLR s cílem normalizovat vztahy mezi oběma komunistickými velmocemi. Po Gorbačově odjezdu se nakonec přece jen uskutečnilo setkání ministerského předsedy Li Pchenga se studenty. Došlo ke krátké a ostré výměně názorů, diskuse o podstatě věci zahájena nebyla a dokonce ani nebylo přislíbeno odvolání dubnového úvodníku odsuzujícího studentské hnutí jako protistátní vzpouru. Následujícího dne nad ránem nečekaně generální tajemník ÚV KS Číny Čao C´-jang v doprovodu svých poradců a dalších vysokých představitelů přišel na náměstí a se slzami v očích prosil studenty, aby ukončili hladovku a rozloučil se s nimi slovy „přišel jsem příliš pozdě“. Dalšího dne premiér Li Pcheng vyhlásil výjimečný stav a do města byla povolána armáda o síle odhadem až 300 000 mužů.
Výjimečný stav a příchod vojska dál posílil odhodlání obyvatel Pekingu bránit studenty. Veřejnost se ztotožnila s požadavky studentů a odmítání dialogu chápala jako projev arogance moci, s níž se v nejrůznějších podobách potýkali v každodenním životě. Obyvatelé Pekingu zaplnili ulice a svou přítomností bránili vstupu vojsk na náměstí, apelovali na vojáky, aby se přidali na stranu „lidu“, někteří jim nosili květiny a občerstvení. Zpočátku k násilí nedocházelo a vojska se za potlesku přihlížejících stáhla na západní předměstí. Protesty pokračovaly, do Pekingu přijížděli demonstranti z celé Číny a 30. května za všeobecného nadšení davů studenti Ústřední akademie výtvarných umění vztyčili na náměstí proti portrétu Mao Ce-tunga sochu Bohyně demokracie.
Ke konci protestů se mezi studentskými vůdci začaly prohlubovat rozpory ohledně další taktiky hnutí. Část chtěla náměstí opustit a pokračovat v organizaci samosprávných sdružení na kampusech, někteří si ale stažení vojska naivně vysvětlovali jako první krok k rychlému vítězství a trvali na pokračování okupace náměstí. Ve skutečnosti jen došlo k přeskupení vojenských oddílů, které znovu vyrazily do centra v noci 3. června a bez ohledu na ztráty na životech nevinných lidí náměstí obsadily. Události se odehrávaly tak říkajíc v přímém přenosu světových médií, neboť Peking byl plný novinářů, kteří přijeli kvůli historické Gorbačovově návštěvě.
Po masakru
Bezprostředně po vojenském zásahu nastalo pronásledování účastníků demonstrací. Tisíce jich byly vězněny, často bez soudu, část dostala dlouhé tresty vězení. Výjimečný stav v Pekingu byl odvolán až na počátku následujícího roku. Všichni studenti prvních ročníků vysokých škol museli na několik měsíců nastoupit vojenskou výchovu. Komunističtí ideologové oprášili starý kult vojáka Lej Fenga, který vynikal absolutní oddaností předsedovi Maovi, jemuž obětoval mladý život. Nastaly čistky ve straně namířené proti proreformně naladěným komunistům. Čao C´-jang se od svého krátkého setkání se studenty těsně před vyhlášením výjimečného stavu už nikdy neobjevil na veřejnosti a až do smrti zůstal internován v domácím vězení.
Brutalita zásahu znamenala další úpadek legitimity KS Číny otřesené událostmi Kulturní revoluce a ztrátu důvěry obyvatel v politický systém. Vyřizování účtů po potlačení demonstrací ochromilo společnost, kde převládly obavy z návratu poměrů před zahájením ekonomických reforem před deseti lety. Za této situace v lednu a únoru 1992 uskutečnil Teng Siao-pching známou „inspekční cestu“ do zvláštních ekonomických oblastí na jihu země, kde ve veřejných vystoupeních propagoval pokračování ekonomických reforem a podpořil soukromé podnikání.
Zatímco protesty z jara 1989 měly být vymazány z paměti, některé požadavky se začaly realizovat, jako by byly odjakživa součástí plánů stranického vedení. V průběhu 90. let došlo k uvolnění soukromého podnikání, postupně se zlepšovaly životní podmínky vysokoškolských učitelů, intelektuálů a umělců a také došlo k uvolnění v kultuře, včetně masivního rozvoje pop-kultury, kterou ještě nedávno straničtí ideologové odsuzovali jako podkopávání komunistické ideologie. Nastala rychlá komercializace života v Číně, cynicky podbarvená vědomím pošlapaných ideálů, za které se nedávno postavil celý národ.
Během dvaceti let po masakru na náměstí Tchien-an-men se ČLR stala nezpochybnitelně významnou součástí globální ekonomiky. Představitelé Komunistické strany Číny se tváří, jako by strůjcem hospodářského zázraku Číny byli oni sami. Ve skutečnosti jejich největší zásluhou bylo, že uvolnili kontrolu nad soukromým podnikáním. Rychlý hospodářský růst pak umožnily zahraniční investice, import moderních technologií, otrocká práce místních lidí a odbyt na otevřeném trhu v zahraničí. V tomto procesu se dále prohluboval problém korupce.
V době rychle rostoucí ekonomiky korupce, rostoucí sociální nerovnost i vzpomínky na brutální sílu armády, která rozdrtila lidové protesty, zastřel příslib zvyšování životní úrovně. Dlouho také panovalo přesvědčení, že v důsledku rozvoje tržního hospodářství zcela přirozeně dojde k postupné liberalizaci systému a demokracie a individuální svobody se prosadí i v Číně. V tomto směru se zdálo, že pracuje i část mocenských struktur, neboť nejvyšší představitelé strany a státu začali hovořit o vládě zákona a potřebě větší transparentnosti a slibovat, že až se Čína ekonomicky i kulturně dostatečně rozvine, bude připravena i na demokracii a na to, aby si všichni byli rovni před zákonem.
Postupně se dokonce začala formovat nezávislá občanská sdružení usilující o lepší ochranu životního prostředí nebo řešení sociálních problémů, jistá tolerance nastala i vůči různým náboženstvím, včetně křesťanství. Začali působit nezávislí advokáti, kteří se v rámci nedokonalého právního systému pokoušeli zasahovat ve prospěch obětí zvůle politických poměrů, zejména v souvislosti s korupcí a zneužíváním pravomocí. Na univerzitách panovala poměrně liberální atmosféra, s výjimkou některých „citlivých témat“, včetně událostí na jaře 1989. Dokonce se rozvinulo disidentské hnutí, které na konci roku 2008 vydalo svůj manifest Charta 08 inspirovaný československou Chartou 77.
Stabilizace
Čínská společnost se v jistém smyslu skutečně stabilizovala, a to na základě jakési nepsané dohody, podle které komunistická strana umožnila lidem usilovat o lepší život výměnou za mlčení v politicky citlivých otázkách. Je to však stabilita postavená na vratkých základech. Stačila výměna nejvyššího vedení strany a naděje na postupné uvolňování a přeměnu totalitního systému v právní stát, tedy na rozvoj svého druhu socialismu s lidskou tváří, se rozplynuly. Od té doby, co před šesti lety v čele strany stanul Si Ťin-pching, již stačil vyhlásit „novou éru“ a zaujmout opačný kurz. Nezávislí advokáti byli pozatýkáni, občanská sdružení byla rozpuštěna nebo dána pod přísnou státní kontrolu, církevní společenství jsou pronásledována a na univerzitách došlo znovu k posílení role politických školení a stranických organizací. Z vysokoškolských učebnic jsou odstraňovány „nezdravé západní vlivy“ a v poslední době se akademická cenzura pokouší ovlivňovat i studenty a vědecký výzkum v zahraničí.
Došlo také k posílení kontroly nad médii, která se podle Si Ťin-pchingova projevu nadále „musí jmenovat Strana“, a čínský stát experimentuje se systémem společenského kreditu, v němž se občané za pomoci moderních technologií ocitají pod totální kontrolou a mají být trestáni a odměňováni podle toho, jak jsou loajální. Zatím nejdrastičtějším způsobem dopadla politika „nové éry“ v Ujgurské autonomní oblasti, kde se pod záminkou boje proti islámskému terorismu na milión obyvatel ocitl v koncentračních táborech.
Nedílnou součástí Si Ťin-pchingovy politiky jsou ideologické kampaně zaměřené na posilování národní hrdosti a nesené v duchu čínské výjimečnosti. Mezitím se Komunistická strana Číny staví do čela globalizace jako zachránce světového hospodářství a pokroku. A potlačované vzpomínky na zásah armády proti pokojným protestům na jaře 1989 kompenzuje nacionalismus a expanzivní zahraniční politika.