Strategický profil čínského vývozu zbraní

Čína se během minulého desetiletí transformovala z velkého dovozce zbraní ve významného vývozce díky nízkým cenám, minimálním geopolitickým ohledům, dodávkám moderních komponentů ze třetích zemí a další integraci civilního a vojenského sektoru.

Globální geopolitické úsilí Číny, podpořené rostoucím ekonomickým vlivem, udává směr a povahu čínských vojensko-technologických rozhodnutí. To zahrnuje i její strategické zájmy k posílení své pozice na globálním trhu se zbraněmi.

Čína během minulého desetiletí dokázala urychlit svoji přeměnu z velkého dovozce zbraní ve významného vývozce. Má potenciál stát se jedním z čelních světových vývozců zbraní, a to převážně díky nízkým cenám, dostupným službám, nedostatku geopolitických omezení a   dodávkám moderních komponentů.

Čínský vývoz těžkých zbraní se dle posledních údajů institutu SIPRI zvýšil mezi lety 2012 – 2016 o 74 procent a podíl Číny na světovém vývozu vzrostl ze 3,8 na 6,2 procenta. Čína se tak po Spojených státech a Rusku stala třetím největším dodavatelem zbraní na světě. Vzrostla také její geografická působnost a počet odběratelů.

V letech 2012 – 2016 dodala Čína zbraně do 44 zemí. Více než 60 procent čínského vývozu mířilo do Pákistánu, Bangladéše a Myanmaru a dalších 22 procent do Afriky. Čína také poprvé dodala zbraně do bývalých sovětských zemí, včetně dodávky systémů protiletadlových raketových kompletů HQ9 (FD-2000) do Turkmenistánu.

Závislost Číny na dovozu zbraní, který v letech 2012 – 2016 poklesl o 11 procent, se mezitím postupně snižuje. Zatímco na začátku tisíciletí byla Čína bezkonkurenčně největším světovým dovozcem, v letech 2012 – 2016 se propadla na čtvrté místo. Zůstává však závislá na dodávkách klíčových zbraňových systémů a pokročilých komponentů, jako jsou letecké motory, například ruský AL-31 FN nebo RD-33, které se používají ve stíhacích letounech J-10, respektive FC-1. V letech 2012 – 2016 představoval dovoz leteckých motorů 30 procent z celkového čínského dovozu zbraní, z toho 57 procent bylo z Ruska, 16 procent z Ukrajiny a 15 procent z Francie.

Čínský katalog zbraní

Rostoucí působnost Číny na světovém trhu se zbraněmi je přirozeným a odpovídajícím odrazem pokroku čínského obranného průmyslu, vědy, technologie, inovací a průmyslových změn, díky nimž země vyvíjí a vyrábí nové relativně pokročilé vojenské systémy a technologie.

Čína se rozhodla dohnat světovou moderní vojensko-technologickou základnu vylepšováním vlastních inovací, snížením závislosti na dodávkách technologií a dovozu zbraní ze zahraničí; aby překonala zakořeněné překážky inovací, zvýšila součinnost civilní a vojenské sféry.

Díky tomu doznal katalog čínských zbraní určených pro export, ve srovnání se zastaralými nabídkami na konci devadesátých let minulého století, významný pokrok, zvláště v oblastech jako je letectví. Čína zahájila masovou výrobu dvou stíhacích letounů čtvrté generace – FC-1 (JF-17) (vyvinutého ve spolupráci s Pakistánem) a J-10. Své působení na mezinárodním trhu leteckého a obranného průmyslu zvýšila uvedením nových cvičných bojových letounů (FTC-2000, L-15, K-8), stíhacích letounů páté generace (J-31), raketových systémů (protilodních, protitankových a přenosných), protiletadlových systémů (HQ-9), radarů (YLC-8B, SLC-2E), transportních letounů (MA60, Y-20), vrtulníků (Z-9G, Z-10, Z-11, Z-15, Z-19E), bezpilotních letadel (Pterodactyl WJ-1, CH-4), nových verzí  tanku typu 90 (VT-3, VT-4, VT-5), novou generací obrněných transportérů (VN-4), samohybných a tažených děl (PLZ45, PLZ52), raketometů (A-100), zabezpečovacích vozidel (CS/VN3), lodí (typ 053, 054A, 056) a ponorek (S26T / typ 039A).

Strategická pozice

Díky předním ruským a západním dodavatelům překonává Čína technologické nedostatky a s novou generací vojenských technologií je schopná vstoupit na nové trhy, jako je Saúdská Arábie, Maroko, Venezuela, Ekvádor, Peru, Mexiko, Nigérie, Keňa, Thajsko, Indonésie a Kazachstán.

Současný čínský vývoz zbraní přitom sleduje odlišné konkurenční cesty. V rozvojových zemích Latinské Ameriky, Afriky a dokonce i střední Asie se Čína snaží prosadit jako alternativa ruských vývozů zbraní a současně se snaží vyrovnat vliv západních mocností. Čínští dodavatelé konkurují cenou a také nabízejí větší flexibilitu při vyjednávání smluvních a finančních podmínek.

Současně s tím Čína využívá vývozu zbraní jako nástroje své zahraniční politiky. Upevňuje svoji sílu a vliv tím, že buduje strategickou závislost v oblastech, o něž má zvýšený zájem, jako například v jihovýchodní Asii. V nedávné době například uzavřela smlouvu na dodávání zbraní s Thajskem (ponorky S26T) a dohodu o vojenské pomoci s Filipínami, což v dlouhodobém horizontu může narušit tradiční strategické spojení se Spojenými státy. Naproti tomu země v dané oblasti mohou chtít uzavírat s Čínou smlouvy v oblasti obrany, aby posílily svoji bezpečnost a ekonomické vazby s Čínou.

Regionální soupeření o dodávky zbraní

Tento trend urychluje na východě Asie regionální soupeření o dodávky zbraní, které se vyznačuje rostoucím, často prakticky neustálým navyšováním existující obranné kapacity, a také prolínáním spolupráce a konkurenčních tlaků, dalšími nákupy pokročilých zbraňových systémů a zaváděním nových typů zbraní, čímž dochází k dosahování do té doby nevídaných vojenských možností.

Na jednu stranu výkon čínského průmyslu umožňuje Čínské lidově osvobozenecké armádě urychlit její transformaci v plně rozvinutou bojovou sílu, schopnou vykonávat dlouhodobé společné operace, jiné vojenské operace neválečného charakteru a mise čínského strategického zastrašování, které mají zajistit ochranu stěžejních čínských zájmů národní bezpečnosti mimo hranice země.

Současně s tím roste schopnost Číny ovlivňovat směr a charakter soupeření v dodávkách zbraní – nejen díky jejímu vojensko-technologickému rozvoji a rozšiřujícímu se vývozu zbraní, ale hlavně díky jejímu strategickému rozhodování, které má vliv na formu strategických koalic a na rovnováhu sil v různých zeměpisných oblastech.

Důsledky strategie čínského obranného průmyslu a vývozu zbraní, které se stále více přizpůsobují geopolitickým a ekonomickým zájmům Pekingu, tak budou přirozeně formovat vytrvalý souboj dvou hlavních mocností (Číny a Japonska) o dominantní postavení, budoucnost Korejského poloostrova, soupeření v rámci regionu o územní neshody ve Východočínském a Jihočínském moři, a především formu dlouhodobé regionální strategické konkurence a rivality Číny a Spojených států.

Michael Raska je odborný asistent na Institute of Defence and Strategic Studies při  S. Rajaratnam School of International Studies (RSIS), Nanyang Technological University v Singapuru.