V posledních dvou letech prudce stoupl negativní zájem o čínské technologické produkty. Kromě nejznámějších případů jako Huawei se ale nedávno dostalo značné pozornosti i méně nápadnému výdobytku čínské snahy o technologickou nezávislost – WeChatu. Aplikace, používaná víceméně celou Čínou, je prakticky nepostradatelná pro každého občana ČLR, zahraniční studenty a podnikatele, ale také pro čínskou vládu jako úhelný kámen digitální diktatury. I proto některé státy WeChat zakázaly nebo se o to snaží.
Aplikace, kterou chce každý
Jestli existuje aplikace, kterou používá v podstatě každý v ČLR, je to WeChat (Wej-sin 微信). Původně nástroj podobný WhatsAppu sloužící ke komunikaci se rozrostl nejen do obrovských rozměrů více než jedné miliardy uživatelů, ale také značně rozšířil paletu svých funkcí. Software vlastněný čínskou korporací Tencent (která mimo jiné vlastní mezinárodně populární online hru League of Legends a před dvěma lety zainvestovala do Redditu, k nelibosti jeho uživatelů) nyní umožňuje platbu pomocí virtuální peněženky a funguje jako sociální síť, kde publikují i orgány čínské státostrany. WeChat, svého druhu „superaplikace“, také mnohým slouží jako primární zdroj informací. Kombinuje tak v sobě funkce několika pro nás běžných aplikací a platforem, ale také jejich problémy, které umocňuje povaha autoritářské domoviny Tencentu.
Pro pochopení významu WeChatu je důležité připomenout, že v ČLR není velká část na Západě běžných aplikací povolená. Od Googlu přes Facebook až po WhatsApp. Podobně jako jiní giganti čínského technologického trhu (Baidu, Weibo) také WeChat vznikl a rostl téměř bez konkurence, díky čemuž si rychle vytvořil svého druhu monopol. Drtivá většina komunikace v Číně tak probíhá právě skrze tuto platformu a používají ji i občané ČLR a jejich příbuzní v zahraničí. Podobně důležitá je ale i platební funkce. Obyvatelé Číny si už před několika lety zvykli prakticky výhradně platit pomocí mobilu – buď přes WeChat Pay, nebo konkurenční Alipay. Dá se říct, že čínský trh dokonce vynechal platební karty jako populární způsob placení. Dnes mnohé služby ani nelze pořídit jinak než skrze jednu z těchto dvou aplikací.
WeChat (obdobně Alipay) navíc nabízí v rámci vlastního rozhraní také tzv. „mini-programy“, díky nimž uživatel využívá služby (jako donášku jídla nebo objednání taxi) jiných aplikací přímo uvnitř této superaplikace a rovnou je zaplatí skrze WeChat Pay. WeChat se tak stává ještě užitečnější, pohodlnější a nepostradatelnější. Také to ale dává do rukou Tencentu obrovské množství informací, o jejichž bezpečnost je podle mnohých expertů na místě se obávat.
Úhelný kámen digitální diktatury
WeChat, na rozdíl od mnoha na Západě známějších obdobných komunikačních nástrojů, nemá end-to-end (koncové) šifrování. Masivní datové toky tak zůstávají poměrně zranitelné vůči sledování a krádežím informací. Co by mohlo být, s trochou nadsázky, vnímáno jako bug (nezamýšlená chyba), zdá se být spíš feature (zamýšlený prvek). Tencent musí spolupracovat s čínským bezpečnostním aparátem a také dodržovat přísná nařízení o regulaci obsahu – cenzuře. V takové situaci navíc přestává záležet na tom, zda je Tencent soukromou nebo státní firmou, riziko zneužití informací úřední mocí je zde mnohem vyšší než v případě Facebooku nebo Twitteru.
Známe také případy, kdy byli uživatelé WeChatu zadrženi nebo varováni policií na základě soukromých konverzací. Už před třemi lety na jihu Číny držely úřady muže pět dní ve vazbě údajně za to, že v soukromé skupině napsal vtip o vysokém vládním představiteli. Vloni zatkla policie jiného muže ve východní Číně, protože přítele v USA varoval před monitorováním WeChatu čínskou vládou i v zahraničí. Dostal deset měsíců vězení za pomluvy. Nejznámějším letošním případem je Li Wen-liang, doktor z Wu-chanu, který jako jeden z prvních informoval své kolegy v soukromé wechatové skupině o šíření covidu. Policie jej donutila k sepsání sebekritiky a omluvy.
Monitorování obsahu sdíleného na WeChatu ale neslouží vládě jen k získávání informací o uživatelích, důležité je také pro jeho kontrolu a cenzuru. Ta je poměrně sofistikovaná – jednak vláda nutí (stejně jako všechny ostatní mediální platformy v ČLR) Tencent k vlastní cenzuře, a jednak si uživatelé cenzury často ani nemusí všimnout. Cenzurní algoritmus umí blokovat obsah během přenosu od odesílatele k příjemci a odesílatel tak může žít v domnění, že jeho zpráva byla bez problému odeslána, zatímco k příjemci nikdy nedojde. Mazání obsahu tak zůstává pro oba uživatele neviditelné. To samozřejmě funguje jen u dlouhodobě citlivých témat, jako je masakr na náměstí Tchien-an-men v roce 1989 nebo situace ve Východním Turkestánu (Sin-ťiangu), případně přímá kritika vlády. Stejně jako na jiných komunikačních sítích může být senzitivita automatické cenzury upravena dle okolností – například 4. června (výročí pekingského masakru) často není možné ani napsat slovo „dnes“. Letos vláda usilovně cenzurovala negativní zmínky o svých krocích během pandemie koronaviru a na začátku (konec prosince, začátek ledna) katastrofy dokonce i jakékoliv zprávy o existenci problému.
S cenzurou jde ruku v ruce čínská propaganda, která zde naopak může působit naprosto bez omezení. WeChat je důležitým nástrojem pro kontrolu nad informacemi, které více než miliarda převážně čínských uživatelů denně konzumují. Výzkum kanadské nevládní organizace Citizen Lab navíc ukazuje, že i zahraniční uživatelé pomáhají svým používáním aplikace vylepšovat fungování čínského cenzurního aparátu.
Úspěch WeChatu je možné dokázat i na tom, že Pekingem pronásledované menšiny jako jsou Tibeťané nebo Ujguři aplikaci používají, i když jsou si sledování plně vědomy. WeChat je zkrátka pohodlný, případně zůstává jediným kanálem pro komunikaci s rodinou. A to i přesto, že právě tuto aplikaci využívají čínské bezpečnostní složky k vydírání a sledování „neposlušných” občanů ČLR.
Všechny tyto funkce (sběr dat, cenzura, propaganda, monopol na komunikaci) tak činí WeChat úhelným kamenem čínské digitální diktatury. A kvůli přesunu (urychleném letošní pandemií) stále většího množství komunikace, finančních transakcí a služeb do virtuální sféry bude jeho důležitost narůstat.
Zakázat?
Právě z bezpečnostních důvodů týkajících se jak samotných států, tak soukromých uživatelů včetně čínské diaspory se některé země rozhodly WeChat a další čínské aplikace zakázat. Nebo se o to alespoň pokoušejí. Narážejí však na odpor trhu, soudů i samotných uživatelů.
Nejdále zašla Indie, která letos v červenci zakázala používání WeChatu a dalších 58 čínských aplikací. Rozhodnutí indické vlády, oficiálně z důvodu národní bezpečnosti, musíme chápat v kontextu vyostřující se situace na čínsko-indické hranici, kde letos v červnu došlo poprvé za 45 let ke smrtelným zraněním během pohraničních potyček. Zemřelo zde několik desítek vojáků, patrně na obou stranách (ČLR okolo svých ztrát mlží). S vládním krokem nesouhlasili například někteří ekonomové, ale jejich protest byl neúspěšný. Indické obyvatelstvo samo začalo vyzývat k bojkotu čínských výrobků během letních násilných střetů na hranicích, takže opatření nacionalistické vlády na přílišný odpor nenarazila.
Složitější situaci čelí Trumpova vláda v USA. V září americké ministerstvo obchodu vyhlásilo zákaz šíření WeChatu a TikToku z důvodu národní bezpečnosti – Spojené státy zdůrazňují především sbírání obrovského množství dat, které může skončit v rukou čínské vlády (což WeChat i TikTok odmítají). Americký soud označil vládní krok za protiústavní s odkazem na svobodu slova a zrušil jej pouhých několik dní od zavedení. Ministerstvo se sice odvolalo, ale na konci října soudy zákaz znovu odmítly, vláda prý dostatečně neprokázala, že čínské aplikace představují bezpečnostní hrozbu. Proti zákazu se také staví Číňané žijící v USA. Už v létě doručili do Bílého domu petici s téměř 63 tisíci podpisy žádající, aby vláda WeChat nezakazovala. Obávají se, že by se zkomplikovala komunikace s příbuznými a kolegy v ČLR: „… skoro 5 milionů lidí by bylo silně poškozeno. Pro drtivou většinu z nich jde [WeChat] o jediný efektivní způsob komunikace s rodinou“. Podle jiných navíc zablokování WeChatu neřeší problém s čínskou cenzurou a propagandou, čínští uživatelé by si našli jinou, podobně kontrolovanou aplikaci.
Debata, zatím spíše teoretická, se vede i v Austrálii. Tamní vláda se v posledních letech snaží omezit silný vliv, který má KS Číny ve zdejší společnosti, politice i akademické sféře. Letos v létě australský senát zkoumal, do jaké míry WeChat, TikTok, ale také Facebook a Twitter využívají cizí mocnosti k vlivovým operacím na území Austrálie. Ozývají se hlasy volající po zákazu WeChatu kvůli ochraně početné australské čínské diaspory před čínským vlivem a nátlakem. Někteří její představitelé ale naopak, stejně jako v USA, považují takové řešení za diskriminaci. Australská vláda zatím žádné konkrétní kroky k plošnému zákazu čínských aplikací neprovedla, nicméně obranné složky je používat nesmí už několik let.
Problém čínských aplikací se neřeší pouze v zámoří. Věnuje se mu také například eurokomisařka Věra Jourová. Není však jasné, zda přístup EU, která požaduje větší transparentnost a příslib jednání v souladu s evropskými zákony, povede k reálné minimalizaci risk. WeChat se používá v celé Evropě, včetně České republiky. V centru Prahy například nejeden obchod nabízí možnost platby přes WeChat Pay. Čínští podnikatelé od svých partnerů často vyžadují používání této aplikace při obchodní komunikaci. Kromě samotné diaspory, jejíž komplikovaná situace byla nastíněna výše, jsou tak riziku datových úniků, sledování a přispívání k lepšímu cenzurním aparátu vystavováni i evropští občané nečínského původu. Debata o této problematice, stejně jako chápání důmyslného čínského digitálního ekosystému, díky němuž si WeChat monopolizoval soukromou komunikaci mezi obrovským počtem lidí, ale u nás za zámořím silně zaostává.