Čínská velvyslankyně v Praze, paní Ma Kche-čching, postavila minulý týden do latě naše čtyři nejvyšší ústavní činitele. Načasování této nezvyklé diplomatické iniciativy nebylo nejšťastnější; kolem státního svátku jsou i jinak národně vlažní jedinci vůči podobným projevům arogance cizí moci citlivější než jindy.
Společná deklarace, přezdívaná „zvací dopis“, vyvolala rozhořčení napříč politickým spektrem, samozřejmě s výjimkou skalních stoupenců prezidenta Zemana a tradičně kolaborantské komunistické strany – ta má se zvacími dopisy své vlastní zkušenosti. Přitom je celá aféra jen vcelku logickým vyústěním procesu, který v České republice probíhá již nejméně dva a půl roku, od Zaorálkovy cesty do Číny v květnu 2014.
Dva a půl roku papouškování
V Pekingu podepsal tehdy Zaorálek rovněž hojně diskutovanou deklaraci, v níž vyjadřoval jménem České republiky upatlanou snahu zavděčit se Čínské lidové republice papouškováním jejích ofciálních postojů, včetně kostrbatých pasáží, které zněly jako nahrubo nahozený doslovný překlad z čínštiny. Česká delegace se tehdy zjevně nenamáhala ani s jazykovou úpravou dokumentu.
Korunu této snaze vetřít se do přízně Pekingu nasadilo dnes již proslulé vystoupení Miloše Zemana v Čínské ústřední televizi CCTV v předvečer návštěvy čínského prezidenta v Praze. Český prezident tu kromě svých vlastních tvůrčích vstupů o „submisivitě předchozích českých vlád“ vůči našim smluvním spojencům v EU a NATO v doslovném znění zopakoval významově nabité čínské progandistické formulace jako „společenská stabilita“. Tento termín, še-chuej wen-ting, se v ČLR používá jako newspeakový eufémismus pro zachování společenské kontroly, a to za použití metod, před nimiž by doufám couvl i Zeman sám.
Pandy a investice
Čínská diplomacie si za těch dva a půl roku zvykla, že česká strana podškrábne, cokoliv se jí hodí na stůl. Před veřejností se to pak zdůvodní tu naléhavou potřebou pandy pro pražské zoo, tu údajnými miliardovými investicemi, z nichž se při bližším ohledání vyvrbí z makroekonomickeho hlediska zanedbatelné přesuny peněz na účty několika dobře propojených českých miliardářů.
„Zvací dopis“ tak pouze o krok dále posouvá protokolární hranice celého procesu. Čínská velvyslankyně se už nezdržuje s ministerstvem zahraničí, ale zajde si rovnou na Hrad, který zařídí vše potřebné. Za zahraniční politiku je přitom podle ústavy zodpovědná vláda ČR. Ta však za těch dva a půl roku přišla buďto o zodpovědnost, nebo o soudnost.
Ještě překvapivějsí než pasivita vlády je aktivita předsedů obou komor parlamentu. Proč by se proboha měli vyjadřovat k podobným záležitostem oni? Podle některých zpráv měl být dokument původně podepsán a odeslán diplomatickou cestou v režimu utajení. Hrad prý dopis zveřejnil na svém webu proti vůli ostatních signatářů, a dost možná jim naschvál – Zemanovi už ani tohle příliš neublíží, zato lídři sociální demokracie teď přicházejí o poslední zbytky kredibility. Takové vysvětlení by však bylo ještě děsivější – pokud projevují nejvyšší představitelé této země větší ochotu podepisovat lokajské dokumenty v utajení, co všechno už bylo podobným způsobem podepsáno?
Ekonomika a propaganda
Další zajímavou otázkou je, proč na ten dopis čínská velvyslankyně tolik tlačila. Ve svém výsledku vyznívá její snaha vzhledem k rozruchu, který vyvolala, jako kontraproduktivní.
Odpověď nabízí zajímavá studie Institutu asijských studií v Bratislavě o ohlasech návštěvy tibetského dalajlamy v ČR a na Slovensku v čínském tisku. Z reakcí v oficiálních čínských médiích na tyto návštěvy, jakož i ze způsobu referování o setkáních dalajlamy s dalšími evropskými představiteli (například s předsedou Evropského parlamentu Martinem Schultzem v září) vyvozuje autor studie Filip Šebok, že v případech, kdy nemůže zabránit cizím představitelům v setkání s dalajlamou, vykreslí je čínská propaganda jako ojedinělé výstřelky svérázných individuí. Ty potom staví do kontrastu k „většinovým“ oficiálním postojům, jako právě ten, vyjádřený naším „zvacím dopisem“. „Kritika „neoficiálních setkání“ s dalajlamou ze strany slovenské i české vlády podstatným způsobem napomohla čínským oficiálním médiím ve snaze vylíčit je jako ‘úchylku’,“ konstatuje Šebok.
O Českou republiku ani o Slovensko v tomto konkrétním případě čínské straně tolik nejde. Nejvyšší čeští představitelé zapracovali zase jednou pro cíle pekingské propagandy směrem ke světové a domácí čínské veřejnosti. Takové zjištění dobře zapadá do celkového trendu: obrat české politiky k Pekingu v posledních dvou letech nevychází z českých ekonomických, ale z čínských politických zájmů.