Náš krteček v Pekingu

Zaorálkova cestu do Číny se obvykle vykládá jako projev reál-politiky. To není přesné. Princip reál-politiky spočívá v obětování morálních hodnot na oltář širších politických či ekonomických zájmů. Zaorálek v Pekingu skutečně obětoval “havlovský” princip solidarity s utlačovanými – nikoliv však na oltář národních zájmů. Ty přišly jako obvykle zkrátka. Na své si zato přišla úzká skupina “politických podnikatelů”.

Sobotkova vláda prezentuje Zaorálkovu misi jako novy začátek vzájemných vztahů. Minulé vlády prý Čínu zanedbávaly. Dovolím si oponovat – současná vstřícná gesta vůči Číně jsou jen křečovitějším pokračováním předchozích pokusů naklonit si Čínu jednostrannými ústupky. Vzpomeňme Paroubkovy okázalé cesty do Činy krátce po nástupu k moci v roce 2005, jež měla rozpoutat “diplomatickou smršť“ v česko-čínských vztazích. Ještě předtím se pokoušel Zemanův ministr průmyslu Grégr zachránit svou krachující čínskou pobočku Desty v Chu-nanu originálním návrhem na udělení Řádu bílého lva tehdejšímu čínskému velvyslanci v Praze. Všechny tyto amatérské počiny rychle vyšuměly; jejich nezdolný duch však kráčí dal.

Zpackaná deklarace

Než se Zaorálek vůbec vydal na cestu, avizovala vláda již na svém zasedání z 23. dubna sérii ústupků – uvolníme vízový režim, vyšleme do Pekingu kde koho, atd. Během návštěvy pak Zaorálek podepsal nyní hojně diskutovanou deklaraci.

V jinak vágním dokumentu trčí jako podolek z kalhot ujišťování české strany, ze Tibet je neoddělitelnou součásti Číny. Existuje rada dobrých důvodů, včetně reál-politických, proč by bylo lépe vyhnout se v tomto bodě papouškování čínské oficiální linie. Přílišná servilita v otázce Tibetu by nám například mohla způsobit nečekané problémy s dalšími zeměmi. ČLR totiž nárokuje jako součást Tibetu také území, která spravuje Indická republika (Arunáčalpradéš), a území, které obsadila během čínsko-indické valky v roce 1962 (Aksai Čin). Explicitní podporou čínských územních nároků bychom mohli snadno antagonizovat další rychle rostoucí asijskou velmoc. Namístě by byla větší zdrženlivost (a důkladnější průprava před podpisem závazných mezinárodních dokumentů).

V jinak krátkém dokumentu zaujmou dále pasáže,které znějí jako špatný překlad z čínštiny, včetně doslovného převzetí čínské frazeologie (princip „vedení vládou, rozhodování firmou a tržního fungování“). Zaorálkova delegace se tu zjevně neobtěžovala ani s gramatickou úpravou českého textu. Výsledný dokument je úhrnem paskvil.

Bůh licenci a monopolů

V celkovém výčtu selhání však přeci jen ční na české straně jeden triumf. Připíše si ho nikoliv česká diplomacie, nýbrž podplukovník Tvrdík, někdejší ministr obrany a současný předseda dozorčí rady Smíšené česko-čínské komory vzájemné spolupráce. Po krátkém, podle všeho dosti katastrofickém působení v ČSA, kam nastoupil jako ředitel bez výběrového řízení a bez znalosti angličtiny, se Tvrdík náhle převtělil ve specialistu na Čínu, a rychle to dotáhl až na poradce premiérů Rusnoka a Sobotky pro ČLR. Při nedostatečném jazykovém a odborném vybavení se jako jeho jediná devíza jeví důvěrná znalost kuloárů v Lidovém domě a ve Strakovce. Nutně vyvstává otázka, zda ve své funkci vládního poradce razí cestu českým obchodním zájmům do Číny, nebo spíše čínským politickým zájmům do Česka.

Tvrdík v posledních letech převzal kontrolu nad česko-čínskou komorou v tandemu s Janem Birkem, někdejším tajemníkem Paroubková kabinetu z dob „diplomatické smrští”. Vedoucí orgány Komory sestávají z dvou rámcově identifikovatelných skupin – lidí, kteří přišli s Tvrdikem přes ČSA z armády, a představitelů PPF. PPF v Číně dlouhodobě usiluje o licenci pro svůj program spotřebních půjček HomeCredit. To je skutečně regulovaný produkt s potenciální potřebou politického krytí. ČLR loni částečně liberalizovala trh se spotřebními úvěry, a PPF zahájil přes česko-čínskou komoru diplomatickou ofenzivu.

Na Nečasovu vládu měla Komora jen omezené páky, a tak se její ambice zprvu zhmotnily na „kulturní frontě“ ve velkolepých oslavách znovuuvedení českého krtečka na čínské obrazovky. Při ceremoniích v Pekingu asistovala Livie Klausová spolu s představiteli Komory a vybranými politiky. (Čtenářům vřele doporučuji obrazový záznam z akce na stránkach Komory.)

Po nástupu Rusnokovy a Sobotkovy vlády se však Komoře otevřela cesta k mnohem razantnějším tahům. PPF mezitím skutečně získala kýženou celostátní licenci pro své půjčky. Bůh licenci a monopolů je však v Číně žárlivý a nenasytný. Co dnes dal, může zítra odebrat. Je ho třeba přiživovat stále krvavějšími obětinami. Po nebohém krtečkovi tak musel na oltář PPF celý Tibet.

Pohoršení české veřejnosti je předčasné. Při současné konstelaci politických sil lze očekávat, ze bude ještě hůř. Tvrdik si v Pekingu vysloužil aurelolu lobbisty, který dokáže v ČR zvrátit neblahý vliv „naivního Havlismu“. A česká diplomacie se ocitla ve vleku partikularnich, neprůhledných zájmů.

Původní publikace tohoto článku: Lidové noviny, 17.5.2014