V sobotu 13. ledna proběhly volby na Tchaj-wanu, v nichž zvítězil kandidát Demokratické pokrokové strany, tzv. „zelených“, William Lai. Proti němu kandidovali Chou Jou-i za „modrý“ Kuomintang (KMT) a Kche Wen-če, zakladatel Tchajwanské lidové strany (TPP), nového subjektu, který láká voliče toužící po alternativě k oběma zavedeným politickým stranám.
V prezidentských volbách na Tchaj-wanu, podobně jako v USA, kandiduje prezident společně s viceprezidentem. Vítězný William Lai má po svém boku mladou političku Hsiao Bi-khim, donedávna „velvyslankyni“ Tchaj-wanu v USA.
Také Kche Wen-če vsadil na genderovou vyváženost a získával sympatie za pomoci Cynthie Wu, bývalé manažerky britských a singapurských finančních společností, provdané za belgického barona Renauda van der Elsta, též aktivního v byznysu. Kuomintang, jako konzervativně laděná strana, vsadil na mužskou sílu a Chou Jou-i kandidoval společně s Čao Šao-kchangem, politikem, který před lety opustil KMT a neúspěšně zakládal vlastní politickou stranu, jež prosazovala sbližování s Čínou.
Předvolební analýzy a průzkumy až do poslední chvíle předpovídaly napínavý souboj mezi „zelenými“, jejichž prezidentka Cchaj Jing-wen letos končí svůj druhý mandát a William Lai je jejím viceprezidentem, a „modrými“, kteří se snažili využít touhy části voličů po změně, ať už z jakýchkoliv důvodů. Tábor Kuomintangu zpočátku taktizoval a nabízel společnou kandidátku s lidovci s tím, že oba prezidentští kandidáti půjdou do voleb společně a teprve během první fáze kampaně se podle preferencí voličů rozhodne, kdo nakonec bude kandidovat jako prezident a kdo jako viceprezident.
Dohoda slavnostně zveřejněná v médiích nicméně vzápětí skončila debaklem. Ani jeden z potenciálních prezidentských kandidátů nechtěl ustoupit tomu druhému.
V táboře Kuomintangu se různých škobrtnutí objevilo více. Naposledy když se významný člen této strany a bývalý prezident Tchaj-wanu Ma Jing-ťiou krátce před volbami nechal slyšet, že Tchaj-wan nemá navyšovat výdaje na zbrojení, protože jeho armáda Čínu stejně nemůže porazit.
Jedna Čína
Hlavním faktorem v prezidentských volbách na Tchaj-wanu je již tradičně vztah k Čínské lidové republice. Ve světových médiích se občas objevuje zkratka, že vítěz voleb z Demokratické pokrokové strany usiluje o vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, zatímco kandidát Kuomintangu je pro sjednocení s Čínou.
Ve skutečnosti je program sjednocení s Čínou nepřijatelný pro drtivou většinu tchajwanských voličů, včetně podporovatelů Kuomintangu, zatímco vyhlášení nezávislosti je i pro Demokratickou pokrokovou stranu problematické kvůli strachu z vojenského zásahu ČLR, která by takový krok označila za narušení své územní celistvosti. Formální vyhlášení nezávislosti problematizují také obavy, že většina států světa, které si desítky let nechávaly Čínou nadiktovat do každé bilaterální dohody formuli o tom, že uznávají jen „jednu Čínu“, by Tchaj-wan jako nezávislý stát neuznala v obavě z ekonomických sankcí.
Z těchto důvodů představitelé Demokratické pokrokové strany, která má kořeny v disidentském hnutí v dobách kuomintangské diktatury a původně o vyhlášení nezávislosti usilovala, dnes zastávají stanovisko, že formální vyhlášení nezávislého státu není na pořadu dne. Jako argument politici DPP uvádějí, že de facto Tchaj-wan už dávno nezávislý je.
Obvinění, že prezidentský kandidát Demokratické pokrokové strany usiluje o vyhlášení nezávislosti, čímž ohrožuje bezpečnost země, používali oba jeho konkurenti k získání voličů na svou stranu. Slibovali jim, že oni se dokážou s ČLR domluvit a vyjednají takové vztahy s nebezpečným sousedem, které zažehnají nebezpečí války a Tchaj-wanu umožní ekonomicky profitovat na čínském trhu.
Hrozbou, že William Lai v případě vítězství vyhlásí nezávislost a vyvolá hněv Číny, argumentovala také masivní dezinformační kampaň, kterou ČLR na Tchaj-wanu rozvinula před volbami. Vedle dezinformací, včetně publikování podvržených výsledků průzkumu veřejného mínění, v době předvolební kampaně zesílila demonstrace vojenské síly ze strany Číny. Nad Tchaj-wanem přelétalo velké množství čínských vojenských letadel a balóny a na moři probíhaly manévry čínského vojenského námořnictva. Čína tak ve své „kognitivní válce“ proti Tchaj-wanu vysílala jednoznačný vzkaz — pokud zvolíte kandidáta Demokratické pokrokové strany, můžete čekat válku.
Postoj Spojených států
Nejbližším a nejdůležitějším spojencem Tchaj-wanu jsou Spojené státy, ani ty však otevřeně nepodporují vyhlášení nezávislosti. Prezident Biden po zvolení Williama Laie na otázku, zda USA podporuje nezávislost Tchaj-wanu, odpověděl negativně, přestože jeho vláda vztahy mezi oběma zeměmi v posledních letech soustavně posiluje. Ministr zahraničí USA nicméně zaslal gratulaci novému prezidentovi Tchaj-wanu.
Americký postoj USA k Tchaj-wanu má historické příčiny. Během jednání o normalizaci vztahů s ČLR na počátku 70. let se USA zavázaly, že respektují názor, že existuje pouze jedna Čína a nezávislost Tchaj-wanu nepodporují. Stalo se tak s ohledem na tehdejší politiku Čínské republiky (tj. Tchaj-wanu), s níž USA až do roku 1979 udržovaly regulérní diplomatické styky a jejíž autoritářské vedení se nedokázalo smířit s prohrou v občanské válce. Po pádu diktatury a demokratické transformaci země na počátku 90. let se však tato politika změnila a Tchaj-wan nárok na území Číny přestal uplatňovat.
Krátce po normalizaci vztahů s ČLR roku 1979 byl v USA přijat zvláštní zákon, jímž se Spojené státy zavazují poskytnout Tchaj-wanu pomoc v případě ohrožení (tzv. Taiwan Relations Act). Pevnou součástí politiky Spojených států vůči Tchaj-wanu a Číně, včetně všech dohod s ČLR a oficiálních prohlášení, je také důraz na to, že vztahy mezi Čínou a Tchaj-wanem je nezbytné řešit mírovou cestou a výhradně na základě vůle občanů „na obou stranách Tchajwanské úžiny“, to jest jak v ČLR, tak i na ostrovním Tchaj-wanu. Výzkumy veřejného mínění na Tchaj-wanu dokládají, že připojení k Číně si drtivá většina obyvatel nepřeje, a potvrdily to i letošní volby.
Závazek Spojených států ohledně „jedné Číny“ je dědictvím zásadně odlišné politické situace na Tchaj-wanu a v Číně i celkové geopolitické situace v 70. letech minulého století. Ochota uznat pouze „jednu Čínu“ byla produktem studené války a snahy USA získat na svou stranu pekingský režim jako spojence proti Sovětskému svazu s cílem nedopustit další eskalaci napětí mezi „kapitalistickou“ a „socialistickou“ částí světa. Čína v té době byla rozvrácená Kulturní revolucí a nikoho nenapadlo, že jednou bude svými nároky na Tchaj-wan ohrožovat stabilitu a mír ve východní Asii.