Na mezinárodním fóru lidských práv konaném 8. prosince představila ČLR své vlastní pojetí této problematiky. Tou dobou to bylo již více než tři týdny, co ničivý požár zachvátil nevyhovující obydlí na okraji Pekingu a usmrtil devatenáct lidí, mezi nimi osm dětí. O plošné demolici podobných objektů bylo rozhodnuto nedlouho poté během kampaně cílené formálně na bezpečnost obytných budov. Obyvatelé těchto částí města, převážně dělníci, ale také umělci, chudí mladí lidé, nebo třeba novinář z amerického Foreign Policy, dostali týden na to, aby si sehnali nové bydlení, což je rozzuřilo natolik, že se vydali protestovat do ulic v počtu na Peking nezvykle velkém. Lidé také projevili solidaritu s oběťmi vystěhování.
Vystěhováním póvlu za Peking krásnější
Za skutečný cíl celé kampaně mnoho Číňanů považuje spíše snahu očistit město od “póvlu”, a na náladě jim jistě nepřidal ani arogantní termín “low-end population” (ti-tuan žen-kchou 低端人口) v podstatě “šuntová populace”, lidé druhé jakosti). Ten vláda pro své vlastní občany používá dokonce v oficiálních dokumentech – a rázem ho blokovala na sociálních sítích. Podezření, že pravou motivací i na ČLR velmi hrubého postupu úřadů je snaha zbavit se nepohodlných a “neestetických” obyvatel, posiluje i existence dlouhodobého urbanistického plánu ČLR mimo jiné na zvýšení “kvality” městského obyvatelstva, který počítá s tím, že některá čínská velkoměsta budou pro elitu, jiná pro “low-endy”. Peking podle těchto plánů nemá mít více než 23 milionů obyvatel, a zbavit se přebytečných je úkolem městské správy v budoucnu. (Podrobněji zde.) Pro zneužití současné kauzy mluví i fakt, že “low-endi” se s vyháněním z bytů, například i po zaplacení nájmu, bez jakéhokoliv odškodnění setkávají dlouhodobě.
Šibeniční lhůta na opuštění slumů doprovázená leckde zastavením přívodu vody a elektřiny byla sice následkem tlaku protestujících středostavovských obyvatel na některých místech prodloužena, to však podstatu problému nevyřešilo.
Přesto je vidět, že čínská vláda na požadavky své městské střední třídy reaguje. Ta sice obvykle řeší hlavně vlastní zájmy a problémy – v minulosti například podezření ze zneužívání dětí v elitní školce nebo uhoření rodiny v luxusní čtvrti – rozsah a intenzita “očistné” kampaně však nakonec tuto dnes již početnou skupinu mobilizovala a částečného úspěchu dosáhli. Jedním ze zásadních problémů je však mentalita sociálního darwinismu a vyznávání zákona džungle, která se v debatě také výrazně projevovala. Dělení společnosti na ty, “co mají”, a tak si zaslouží přežít, a ty, “co nemají”, a tak po právu zahynou, ale nakonec tentokrát nezvítězilo.
Na čem rostou pekingské slumy?
Celá záležitost je projevem několika kulminujících problémů. Peking je plný přistěhovalých dělníků, jejichž pololegální status je problémem uznávaným i samotnou čínskou vládou. Některé sociální služby, ale také například školní docházka, jsou vázány na místní registraci občanů (chu-kchou). Přistěhovalí dělníci z hlediska této registrace náležejí do svých původních obcí. Systém registrací sice prochází přeměnou, ta je ale příliš pomalá a postavení těch nejpotřebnějších stále neřeší. Tito obyvatelé, na nichž stál čínský hospodářský růst, pracují na nejhůře placených místech de facto zcela bez sociálních záruk. Z tohoto plynou další potíže – například nekvalitní bydlení, které je jim jako jediné dostupné v době raketově stoupajících nájmů. Problém se však zdaleka netýká jenom občanů z nejnižších pozic společenského žebříčku.
Bezpečnost, jíž se při násilných vystěhováních po požáru úředníci ohánějí, je jistě důležitý problém. I vzhledem k tomu, že spousta domů, v nichž nejchudší bydlí, je postavena nelegálně a jejich kvalita je přinejmenším pochybná. China Labour Bulletin poukazuje ovšem na dlouhodobé přehlížení tohoto problému za strany zodpovědných subjektů a neexistenci účinných opatření.
Oficiální statistiky například uvádějí 15000 požárů jenom za prvních deset měsíců roku 2017. Požáry se týkají především továren, staveb a skladovacích oblastí. 20. listopadu, tedy dva dny po “slavném” pekingském požáru, zabil oheň ve velkoobchodě na jihu Číny šest dělníků, 1. prosince uhořelo v Tchiencinu deset stavebních dělníků a v přímořském Čching-tau shořelo 5000 čtverečních metrů skladišť. Takže výnosy vlády sice apelují na dodržování bezpečnostních směrnic, ale jejich účinnost je bez následné akce, natož kontroly, nulová. Obcházení nebo prosté ignorování předpisů je běžné. Když po požáru ve Wu-chanu 30. listopadu zavřeli majitele nemovitosti, byl to už “jeho” třetí požár.
Nepřemožnitelný růst je mýtus
Na další související problém upozornil i sám generální tajemník Si Ťin-pching ve svém říjnovém projevu na 19. Sjezdu KS Číny, když hovořil o touze lidí po lepším životě, která se střetává s nerovnoměrným a neodpovídajícím vývojem. Wall Street Journal k tomu píše:
Nepřemožitelný růst Číny je mýtus. Rozpory narůstají tak, že ohrožují vládu Strany. Hluboký rozkol mezi privilegovanými obyvateli měst a venkovskou chudinou, která jim slouží, může omezit hospodářské vyhlídky země na dlouhá desetiletí dopředu. Polovina země usiluje o Siův “čínský sen” o bohatství a moci, druhá polovina, ta, jež se stále prodírá životem v pekingským slumech, by to mohla zhatit.
Někteří příslušníci této “druhé poloviny” se tedy v prosinci vydali do ulic a na internetu jsou k dispozici záběry lidí pochodujících mezi zříceninami. Emoce doprovázející bourání staré zástavby jsou silné ve všech kulturách, v Pekingu celou záležitost umocňuje ještě i celá tamní urbanistická katastrofa, jíž v patách následovala katastrofa sociální: bourání tradiční, celosvětově unikátní architektury, chu-tchungů – čtvrtí složených z přízemních domků s dvorky v úzkých uličkách.
Úřední ignorance, mezilidská solidarita
Problém je o to horší, že okolní města vyhnané dělníky nepřijímají. Na venkově do toho zuří kampaň proti topení uhlím, kvůli níž do nedávna mrzla velká část severní Číny. Plyn, kterým měli venkované topit, je totiž nedostupný nebo předražený. Jedná se o další ukázku nesmyslnosti některých centrálních nařízení. Vláda sice přikázala místnímu úřednictvu vymáhání zmírnit, přesto pachuť, zima a nejistota zůstávají.
Proti současné vládní kampani za bezpečnější bydlení v Pekingu protestovali majitelé zbořených domů, samotní vystěhovaní, nepostižení Pekiňané (kteří mimo jiné projevují soucit s těmi postiženými alespoň materiálními dary a nabídnutím dočasného azylu), hongkongští demokraté, ale také umělci. Při předávání čínských filmových cen Golden Horse Awards prohlásila oceněná režisérka dokumentárních filmů Ma Li, že si ceny velmi váží, jelikož bez ní by mohla být kategorizována jako “low-end”, následně byl přímý přenos čínskou státní televizí přerušen. Dramatičtější byl případ pekingského malíře Chua Junga, který natáčel boření ubytoven a davy vystěhovaných na telefon a videa sdílel na internetu. Začala po něm totiž pátrat policie, načež on se oholil, zbavil se dreadů a uprchl do Tchien-ťinu. Bezpečnostní složky ho přesto vypátraly a na pár dní zadržely pro plánování “narušování dopravního provozu”. Nakonec byl však na kauci propuštěn.
Peking už pocítil i ekonomické důsledky této kampaně (o nichž úřední místa záhy zakázala novinářům psát). Restaurace, donáškové služby a podobné podniky, kde “low-endi” pracovali, trpí nedostatkem pracovních sil, a tak docházím nevídanému zhoršení kvality služeb. Celková kampaň tak působí velmi nepromyšleně a zbytečně násilně. Zároveň však ukazuje, že Komunistická strana Číny si je svou pozicí jistá. Pokud totiž došlo i na proletariát, žádná společenská třída si už nemůže být jistá svým bezpečím.