V pozoruhodném projevu po svém druhém zvolení českým prezidentem před pěti lety deklaroval Miloš Zeman své „poslední politické vítězství, za nímž už nebude žádná porážka“. Ten výrok dobře shrnul jeho poněkud předmoderní přístup k veřejnému působení: politika je jen boj o moc; moc je cílem sama o sobě, nikoliv prostředkem k dosažení skutečných politických cílů, jež by ji přesahovaly. Jakmile dosáhne politik moci v podobě volené funkce, nezáleží už, co s ní udělá. Jako by z nejvyšší funkce nevyplývala žádná zodpovědnost, politická, morální ani historická. Politický boj končí totálním vítězstvím v okamžiku zvolení. Tím bodem končí dějiny, takže už nemůže přijít ani žádná prohra.
Technolog moci
Zeman kdysi prohlašoval o svém někdejším stranickém fámulovi Stanislavu Grossovi, že je pouhým „technologem moci”. Ta nálepka by ovšem daleko víc seděla na Zemana samotného. Stranický předseda, premiér a nakonec i prezident dokázal opakovaně uspět v politickém boji o moc – jeho výkon moci ve vysokých funkcích pak už ale byl o poznání méně přesvědčivý. Zejména jeho působení ve funkci nejvyšší přineslo nakonec v posledních deseti letech jen sled nejrůznějších skandálů a blamáží. Jeho největší, vskutku historická porážka tak následovala až po jeho „posledním vítězství“ ve volbách před pěti lety. Zemanův historický odkaz, jenž se na rozdíl od politické moci nepočítá na pětiletá funkční období, ale na generace a na staletí, bude zdrcující.
Zemanův odkaz lze jen těžko spojit s nějakým konkrétním politickým programem, nebo i jen obecnou ideou. Charakterizuje ho naopak jen s postupem času stále se prohlubující oportunismus. Zeman řekne a udělá, cokoliv se mu právě hodí do krámu. Byly doby, kdy se snažil profilovat jako „levicový” politik a ostře se vymezoval proti všemu „pravicovému”. Výpady proti „pravici” však rychle vystřídala příležitostná účelová spojenectví s „pravicovými” extremisty, od bojovníka proti islámu Konvičky po největšího českého vlastence Okamuru. V opozici tepal Zeman ohnivě vládu za údajnou snahu odprodat Spartu „za hranice”, aby nakonec jako prezident nadšeně asistoval při prodeji Slavie do čínských rukou. Jeho slova mají váhu nepovedeného bonmotu. Přeci jen idiot nemění své názory.
Vůle k moci
Jediné, co Zemana skutečně charakterizuje, kromě jeho zjevné soběstřednosti a mstivosti, je vůle k moci. Ta nabírala během jeho prezidentských období kritických rozměrů. Zeman se vytrvale snažil tlačit zemi bez ohledu na platnou ústavu směrem k prezidentskému systému. Přinejmenším třikrát ho to přivedlo až na samý pokraj palácového převratu. Poprvé, když si v roce 2013 navzdory výsledkům posledních voleb (na něž jindy přísahá jako na svátost) dosadil svou vlastní (Rusnokovu) vládu a nechal ji vládnout přes půl roku bez důvěry parlamentu. Podruhé, když se po vzniku regulérní vlády následujícího roku pokoušel pokoutně nahradit ve vedení vítězné ČSSD nedostatečně spolupracujícího Sobotku svým chráněncem Haškem. A potřetí, když se snažil dosadit při posledních parlamentních volbách v roce 2021 bez ohledu na výsledky a poměr hlasů ve Sněmovně do čela vlády Andreje Babiše.
Z těchto tří pokusů o prezidentský puč vyšel Zemanovi pouze ten první v roce 2013. Na půl roku odstavil parlament a v zemi zavedl de facto prezidentský systém. A jak pak s tou bezprecedentní koncentrací moci naložil? Zahájil svůj prakticky jediný skutečný politický projekt, který vešel ve známost jako tzv. „restart” vztahů s ČLR. Kdyby mu byl vyšel, mohl mít pro Českou republiku skutečně dalekosáhlé důsledky. V podstatě by byl proměnil geopolitickou orientaci země, se všemi z toho vyplývajícími bezpečnostními, hospodářskými a politickými dopady na její obyvatele.
Poslední porážka
Právě tento ambiciózní projekt nicméně prokázal, že Zeman nedokáže ani tak kumulovanou moc, jakou disponoval v roce 2013, proměnit v koherentní politický projekt, a už vůbec ne v oblasti zahraniční politiky. Zemanův „restart” provázela až komická naivita a nekompetentnost, jež pak v roce 2015 vyvrcholila přivedením podvodné čínské společnosti CEFC do Čech a jmenováním jejího vykutáleného předsedy Jie Ťien-minga Zemanovým poradcem. Když potom CEFC o tři roky později zbankrotovala a Zemanův poradce Jie zmizel v útrobách čínského bezpečnostního aparátu, zhroutil se jako domeček z karet i Zemanův „restart”, jeho jediná skutečná politická iniciativa ve funkci prezidenta. Zemanův pokus o ovládnutí zahraniční politiky státu skončil mezinárodní blamáží.
Spolu s dalšími otřesy jako odhalení pozadí výbuchů ve Vrběticích a Putinův vpád na Ukrajinu přispěje Zemanovo zpackané čínské dobrodružství k tomu, že se na jeho éru bude vzpomínat jako na ztracených deset let plných divokých excesů jeho samotného, a zejména jeho barvitého okolí na Pražském hradě. Po prezidentských volbách před pěti lety se tak Zeman ve své vítězné euforii zase jednou hluboce mýlil v politice. Po jeho „posledním vítězství” následovaly již jen drtivé porážky. Z úspěšného technologa moci se po jejím dosažení stal tragicky neúspěšný státník.