Jedním z klíčových faktorů čínsko-americké „obchodní války“ je již přes deset let probíhající „válka o data.“ Čínský režim považuje data za záruku své bezpečnosti a stability tváří v tvář vnitřním i vnějším hrozbám. Schopnost Pekingu shromažďovat, analyzovat a využívat velká data získaná legální i nelegální cestou s vydatnou pomocí čínských technologických gigantů dělá z komunistického režimu v očích amerických zpravodajských služeb soupeře číslo jedna. Magazín Foreign Policy před Vánoci přinesl sérii tří článků mapujících vývoj čínsko-amerických vztahů a narůstající rivalitu mezi oběma státy na pozadí soupeření jejich informačních a bezpečnostních složek.
Prozrazení agenti v Africe
Zhruba od roku 2013 americká CIA naráží na rozkrývání vlastních zpravodajských sítí v Africe a Evropě čínskými agenty. To je výsledkem práce s velkými objemy dat získanými (většinou ukradenými) Čínou v posledních dvou desetiletích, v době prudkého rozvoje technologií bez výraznější regulace. Podle zdrojů z řad bývalých zpravodajců jsou „nové agresivní kroky Číny odhalující americké operativce [ve třetích zemích] velmi pravděpodobně odpovědí na [nedávné] aktivity Spojených států“. USA se v minulých letech pokoušely ve velkém verbovat informátory z řad Rusů a Číňanů ve zranitelnějším prostředí v zahraničí poté, co obě země úspěšně narušily jejich zpravodajské sítě. V případě Číny posílila zpravodajské přetahování s USA ve třetích zemích hlavně iniciativa Pás a stezka.
Sérii ve Foreign Policy otevírá shrnutí počátečních příčin rozpoutání této „války“ tajných služeb USA a ČLR. Ta začala odhalením rozsáhlé sítě agentů americké CIA v Číně a v jejích zahraničních misích, diplomatických i komerčních, zhruba v roce 2010. Za rozkrytím byla pravděpodobně díra v interní komunikaci v rámci CIA, již poprvé odhalili Íránci, kteří své informace nejspíš sdíleli s některými spojenci, včetně ČLR. Zach Dorfman pro Foreign Policy píše, že míra americké infiltrace v Číně, jíž Peking učinil ráznou přítrž, když bezpečnostní aparát nechal „uvěznit a zabít desítky lidí“, odhalila jeden zásadní problém čínského režimu, totiž korupci. Americká CIA totiž využívala všeobecné podplatitelnosti čínských úředníků (včetně stranických) k posouvání svých místních zdrojů nahoru po kariérním žebříčku tím, že financovala úplatky, v té době nezbytnou součást úředního postupu v ČLR.
Druhá část série pak popisuje boj s korupcí po nástupu Si Ťin-pchinga k moci v letech 2012–13, který byl částečně motivován právě šokujícím odhalením míry zkorumpovanosti pracovníků státního sektoru, ale i přímo bezpečnostních složek, včetně armády. Za rozsáhlými čistkami ve státním i bezpečnostním aparátu stály nejen deklarované snahy o morální očistu strany, ale především mocenské boje a právě obavy o spolehlivost funkcionářů na všech úrovních. Za úplatky či kariérní postup byli podle mnoha svědectví státní úředníci ochotni udělat téměř cokoli.
Data jako záruka státní bezpečnosti
Po odhalení amerických sítí zahájily čínské bezpečnostní a informační složky rozsáhlou kybernetickou špionážní kampaň zaměřenou na „zcizování rozsáhlých objemů citlivých osobních dat. Mezi ně patřily například údaje o cestovní či zdravotní historii či záznamy o amerických státních zaměstnancích“. Díky tomu byla záhy Čína schopna identifikovat pracovníky amerických tajných služeb a sledovat je, nebo na ně, zejména v případě jejich čínského původu, efektivně vyvíjet tlak. Podle Dorfmana právě „válka o data“ „definuje globální konflikt mezi Washingtonem a Pekingem“, „kritickým způsobem ovlivnila směřování čínské politiky“ a nyní „mění směr americké zahraniční politiky a shromažďování informací po celém světě“.
K získávání dat Čína využívá legální i nelegální prostředky, včetně přímých kybernetických útoků. Např. v roce 2012 podnikli čínští hackeři úspěšný útok přímo na americký Vládní personální úřad (Office of Personnel Management) a získali vysoce citlivá data o 21,5 milionu stávajících i bývalých vládních zaměstnanců a jejich příbuzných. Ve stejné době se hackerům napojeným na Čínskou lidovou osvobozeneckou armádu podařilo vytěžit data z největšího amerického kreditního registru, firmy Equifax. Další útoky na úřady i soukromé firmy následovaly, a Peking tak postupně shromáždil citlivé osobní údaje o většině (nejen) americké populace. Podle jednoho z bývalých analytiků CIA právě v té době Čína pochopila, „jak jsou internet a technologie systematicky využívány proti ní“ a rozhodla se přistoupit k radikální protiofenzívě.
Soukromý sektor ve službách strany a státu
Během působení prezidenta Baracka Obamy již začalo být zřejmé, že nikoli ruská, ale právě čínská kontrarozvědka je pro USA tou největší špionážní hrozbou. Ve stejné době přišly americké zpravodajské služby v důsledku Si Ťin-pchingových čistek o mnoho ze svých čínských kontaktů, a velká data se stala pro obě strany cenným artiklem. ČLR má ovšem proti Spojeným státům, ale i většině dalších zemí jednu velkou výhodu, a tou je efektivní propojení státního, vojenského a soukromého sektoru. Trumpovo tažení proti čínským technologickým gigantům a investorům na americké půdě bylo částečně poháněno právě obavami vyplývajícími ze Si Ťin-pchingem v roce 2017 uzákoněné povinnosti čínských firem spolupracovat se státními bezpečnostními a informačními složkami.
Třetí část série Foreign Policy se zaměřuje právě na spolupráci čínských tajných služeb a velkých technologických firem, jako jsou ZTE či Huawei, ale také Tencent, Alibaba, Baidu či ByteDance. Právě ty poskytují technologie i lidské zdroje ke zpracování a vytěžení obrovských objemů dat, z nichž se dolují informačně cenné údaje. Elsa Kania, která pracuje jako odbornice na Čínu v Centru pro novou americkou bezpečnost, popisuje nelehké postavení těchto firem:
Většina čínských technologických společností se příliš neliší od podobných firem v Silicon Valley. Snaží se však fungovat v systému, v němž se od nich očekává, že budou pěstovat úzké vztahy s vládou, k čemuž jsou zároveň motivovány. Pokud na druhou stranu v nějakém směru překročí danou linii, čeká je odplata.
Vaše data v rukou čínských nadnárodních společností
Minimálně některé z velkých technologických firem pak s velkou pravděpodobností vznikly s určitou podporou státu nebo přímo bezpečnostních složek, a to právě za účelem zajištění kybernetické a datové bezpečnosti Číny. Podle CIA tak byl například zakladatel nejoblíbenější čínské aplikace WeChat, firma Tencent, na počátku financován ze zdrojů ministerstva státní bezpečnosti. Zprvu těmto firmám data, jež pomáhaly získat, zůstávala jako užitečný „dárek“ pro vylepšení jejich konkurenceschopnosti na světovém trhu. Nyní však americké bezpečnostní složky hovoří o „nové vývojové fázi“. Steve Ryan, bývalý zástupce ředitele Centra pro řešení hrozeb (Threat Operations Center) při americké Národní bezpečnostní agentuře, v rozhovoru poskytnutém Foreign Policy varoval:
Společnosti, které [čínské zpravodajské služby] využívají, se samy prezentují jako velké a legitimní nadnárodní firmy působící v různých právních prostředích. […] Nejsou to drobní armádní dodavatelé působící pouze v Číně. Jsou to velké korporace, jež zanechávají stopy po celém světě.
Také proto začala Trumpova administrativa brzy řešit zvýšený čínský zájem o vstup do amerických technologických společností a start-upů. To v roce 2018 vedlo ke schválení novely zákona o posuzování míry rizika zahraničních investic, což mělo upevnit kontrolu nad nimi. Stejně jako za celou obchodní válkou za tím stojí – kromě spíše vedlejších ekonomických zájmů – právě „vážné obavy ze vztahu čínské vlády a soukromého sektoru pronikajícího do celého světa“. Foreign Policy to uzavírá:
Čína již úspěšně izolovala každého pátého člověka na planetě [tj. vlastní občany] od globálního datového ekosystému; nyní, v zrcadlově obráceném obranném úsilí, zavádějí američtí politici přísnější kontrolu s cílem zabránit čínským firmám – a tím i impozantnímu pekingskému bezpečnostnímu aparátu – v přístupu k datům Američanů.