4. června je den, kdy si připomínáme výročí brutálního potlačení mírumilovných protestů na náměstí Tchien-an-men v Pekingu. Hlavním požadavkem protestního hnutí bylo zahájit dialog s nejvyšším vedením státu o reformách, které by vedly k demokratizaci politického systému na způsob „socialismu s lidskou tváří“. Demonstrující požadovali základní občanské svobody, zejména svobodu slova, a také protestovali proti korupci v řadách komunistických funkcionářů profitujících z ekonomických reforem. Nejviditelnější silou protestů byli studenti pekingských vysokých škol, kteří jako první vyšli do ulic již v dubnu. Vzápětí se však zapojili lidé z nejrůznějších vrstev a sociálních skupin, včetně státních zaměstnanců, novinářů ve státních médiích i mnoha zejména mladých členů komunistické strany. Během protestů mimo jiné vznikla první nezávislá dělnická odborová organizace v Číně po roce 1949. Protesty se přelily i do dalších měst, do širšího povědomí nicméně události vešly ve spojení s děním na náměstí Tchien-an-men, které vyvrcholilo zásahem armády za pomoci těžké techniky proti civilnímu obyvatelstvu. Události přehledně shrnuje dokumentární film Richarda Gordona a Carmy Hinton The Gate of Heavenly Peace dostupný na YouTube.
Prodemokratické hnutí a jeho krvavé potlačení představují důležitý bod obratu moderních čínských dějin. Volání po demokratizaci politického zřízení založeného na vedoucí úloze strany bylo vyústěním mírné liberalizace ve společnosti, kterou si vynutil debakl politiky KS Číny za Kulturní revoluce. Touha po uvolnění politického systému plynule navázala na oficiální politiku ekonomických reforem a na program „Čtyř modernizací“ směřující k přeměně Číny v prosperující a silný stát.
Závěrečná fáze demonstrací a zásah armády se odehrály v době, kdy se do Pekingu sjeli novináři z celého světa, aby zachytili historickou návštěvu Michaila Gorbačova symbolicky vyjadřující normalizaci vztahů mezi oběma komunistickými mocnostmi, donedávna znepřátelenými na život a na smrt. Výsledkem bylo, že celý svět téměř v přímém přenosu viděl zásah čínské armády v pekingských ulicích. Násilí bylo odsouzeno na půdě OSN, Evropského parlamentu a dalších mezinárodních institucí i jednotlivých států. Tehdy bylo uvaleno embargo na vývoz zbraní do Číny, které platí dodnes.
Vymazání paměti
V Čínské lidové republice bezprostředně po 4. červnu došlo k masivnímu zatýkání účastníků demonstrací, čistce v řadách komunistické strany a na podzim 1989 například také k zavedení povinného kurzu politické výchovy pod armádním vedením pro všechny nově přijaté vysokoškolské studenty. Cílem represí bylo zastrašit veřejnost a vymazat z paměti vzepjetí nespokojenosti se stranou a vládou. Mnoho někdejších studentských vůdců dnes žije v exilu a jiní se prosadili v soukromém podnikání, neboť v Číně samotné došlo nakonec k bezprecedentnímu ekonomickému rozvoji a zvýšení životní úrovně.
Připomínat veřejně události z jara 1989 je v Číně nemyslitelné (a trestné). Pouze v Hongkongu se až do nedávna konaly každý rok veřejné vzpomínkové akce k uctění památky obětí masakru. Noční vigilie ve Victoria Parku v centru města se každoročně účastnily desítky až stovky tisíc obyvatel. Památku obětí připomínal také Sloup hanby dánského sochaře Jense Galschiøta umístěný na půdě Hongkongské univerzity a Muzeum 4. června s dokumentačním centrem. Po potlačení hongkongského hnutí za posílení demokratické samosprávy ve městě z let 2019–2020 a zavedení nového zákona o státní bezpečnosti jsou veřejná shromáždění k výročí 4. června zakázána i v Hongkongu, jejich organizátoři jsou kriminalizováni, Sloup hanby byl demontován a Muzeum 4. června bylo zavřeno. Tým pracovníků muzea spolu s jeho mezinárodní vědeckou radou rozhodl o přesunu muzea do virtuálního prostoru, v Hongkongu je však přístup na jeho stránky blokován, o Číně nemluvě.
Masakr stále aktuální?
Dnes, v době války na Ukrajině a dalších válečných konfliktů, které mnohdy přinášejí ještě děsivější masakry civilního obyvatelstva, vzpomínka na Tchien-an-men bledne. Přesto je na místě si Tchien-an-men připomínat, nejen kvůli památce tehdejších obětí, ale i kvůli naší budoucnosti. Čínská lidová republika se za posledních třicet šest let z nedůstojného postavení státu vymáhajícího poslušnost vlastního lidu střelbou stala ekonomickou velmocí a významnou politickou silou v globálním měřítku. Vedení země ztratilo zábrany a dnes otevřeně, pod heslem budování společenství sdíleného osudu lidstva, usiluje o přeměnu mezinárodního řádu k obrazu svému. V zápase o budoucnost světa láká spojence s odkazem na svoji údajně bytostně mírumilovnou starobylou civilizaci, která umí řešit konflikty skrze „dialog a konzultace“ a přináší odpovědi na všechny problémy v duchu zásady win-win. Generální tajemník ÚV KS Číny pak ve svých projevech hlásá zákonitě předurčený příchod „nové civilizace“, jejímž nositelem je Čína (respektive její „předvoj”, Komunistická strana Číny) a která nahradí západní formu civilizace spoléhající prý jen na hrubou sílu. Není pádnějším argumentem proti takové propagandě než vzpomínka na mrtvé z noci ze 3. na 4. června v Pekingu.