Když se v Pekingu v noci 3. června 2021 před dvaatřiceti lety tanky přiblížily od západu po třídě Čchang-an k hlavnímu pekingskému náměstí Tchien-an-men, kde zůstávala poslední skupina demonstrantů požadujících dialog s vedením země, byla to zřejmě na dlouhou dobu tečka za snahou vyvést Čínu na cestu politických reforem. Skončilo krátké období po Kulturní revoluci, kdy katastrofální důsledky budování nového společenského řádu pod vedením komunistické strany otevřely oči celé společnosti, včetně mnoha straníků.
Na jaře 1989 se po celé Číně, podobně jako na konci 60. let v Československu, se vší vážností veřejně debatovalo o svobodě slova, lidských právech a o potřebě transformovat leninský politický systém. U nás takovým debatám učinily přítrž tanky bratrských armád, v Číně si vystačili s vlastní armádou.
V následujícím chaosu 90. let se politická moc v Čínské lidové republice delegitimizovaná vojenským zásahem proti vlastnímu obyvatelstvu snažila stabilizovat situaci prohloubením tržních reforem a tolerancí soukromého podnikání. Zatímco KS Číny se očišťovala od reformních komunistů 80. let a s obavami sledovala pád Berlínské zdi a rozpad Sovětského svazu, ve světě zánik socialistického tábora budil naději, že je jen otázkou času, kdy se totéž stane v Číně.
Ti, kdo věří v zákonitosti dějin, prorokovali, že až se rozvine čínské hospodářství, vzmáhající se střední třída si vymůže demokracii a lidská práva. Této iluzi propadli jak mnozí analytici na Západě, tak i čínský disent, včetně pozdějšího nositele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa. Mýlili se. Liou Siao-po, spoluautor Charty 08, inspirované příkladem československého disentu, nakonec zemřel jako vězeň odsouzený pro podvracení státní moci.
Dnes s odstupem času víme, že vývoj v komunistické Číně šel opačným směrem — oč víc se začleňovala do globální ekonomiky, o to víc utužovala domácí represivní režim. Když se v prosinci 2001 Čínská lidová republika stala členem Světové obchodní organizace, následovalo taktické částečné otevření země pro zahraniční firmy za podmínek, které pekingskému režimu umožnily získávat investice a moderní technologie a rozvíjet konkurenceschopný průmysl, aniž by plně přistoupil na pravidla volného obchodu.
Spektakulární ekonomický růst státostranu nakonec posílil. Když se po nějaké době zdálo, že by se přece jen vzmáhající se střední třída mohla začít dožadovat vymožeností moderního světa, jako jsou nezávislé soudy, transparentní zákony, rovnost před zákonem a svoboda slova nebo náboženského vyznání, generální tajemník strany Si Ťin-pching bez obalu vyhlásil „návrat k původní ideji“.
Represivní opatření pokračující čínské normalizace využívají moderní technologie a jsou zdokonalena do té míry, že jakékoliv shromáždění na náměstí Tchien-an-men dnes nepřipadá v úvahu. Strana dál cenzurou a výchovnými kampaněmi udržuje při životě dogma „marxismu-leninismu, Mao Ce-tungova myšlení, Teng Siao-pchingovy teorie, důležitého myšlení Trojího zastoupení a vědeckého pojetí rozvoje“ v posledních letech zásadně obohacené o „Si Ťin-pchingovo myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou epochu“.
Sebevědomí Komunistické strany Číny vzrostlo do té míry, že přednosti svého společenského zřízení propaguje mezinárodně. Zároveň mluví o úpadku a nevyhnutelném zániku demokratického Západu.
Demonstrace z jara 1989 a jejich potlačení 4. června 1989 v Čínské lidové republice jako by se nikdy nestaly. Straničtí ideologové občas mezi řádky naznačí, že „incident“ z roku 1989 umožnil stabilitu a následující ekonomický rozvoj, ale jinak se o tom na veřejnosti nesmí mluvit.
Donedávna památku obětí z Tchien-an-menu udržovaly masové vzpomínkové akce v Hongkongu, avšak podle nového zákona přijatého loni 30. června jsou dnes i v Hongkongu pietní setkání 4. června považována za ohrožení státní bezpečnosti. Park Victoria, kde se vzpomínková akce každoročně konala, letos úřady pro jistotu uzavřely. Oblast hlídaly tisíce policistů.