Na první říjnový den připadá v Čínské lidové republice státní svátek. 1. 10. 1949 se Mao Ce-tung na ochozu brány Nebeského klidu bývalého císařského paláce v Pekingu, tváří ke stejnojmennému náměstí, slavnostně obrátil ke všem „krajanům“. A to se slovy, že právě byla „vytvořena ústřední lidová vláda Čínské lidové republiky“. V jejím čele stanul Mao Ce-tung a rozhodující slovo („vedoucí úlohu“) v ní měla Komunistická strana Číny. Svou roli však sehrály i další strany sdružené do tzv. jednotné fronty.
Jednotná fronta
Již na sklonku roku 1948 bylo zřejmé, že komunistické vojenské oddíly (Čínská lidová osvobozenecká armáda) míří k vojenskému vítězství nad armádou Čínské republiky, v níž byl vládnoucí stranou Kuomintang. Vedení komunistů však už před začátkem občanské války chápalo, že k opravdovému ovládnutí Číny nestačí pouze vojensky porazit nepřítele, ale je i nutné přesvědčit čínskou společnost o legitimitě komunistické moci a získat obyvatelstvo na svou stranu. (O jednotné frontě jako magické zbrani KS Číny v článku Sinopsis – Strana mluví za tebe)
K získání podpory KS využila již dříve osvědčené taktiky jednotné fronty založené na úsilí sjednotit všechny síly, které jsou ochotné spojit se proti společnému nepříteli – vládnoucímu Kuomintangu. Z toho důvodu od začátku občanské války probíhala zpravidla neveřejná jednání s představiteli malých opozičních politických stran, liberální buržoazie, významnými intelektuály a různými zájmovými skupinami kriticky naladěnými vůči Kuomintangu a Čankajškovi. Na tomto základě vzniklo Čínské lidové politické poradní shromáždění jako dočasný parlament pověřený úkolem vypracovat ústavu, které také potvrdilo nominálně demokratickou koaliční vládu, v níž byli vedle komunistů i zástupci demokratických stran.
Jedna třetina
Politické složky Komunistické strany Číny postupovaly systematicky a získávaly spojence již v průběhu občanské války. Komunisté už od počátku 40. let začali organizovat lokální politická shromáždění, při nichž bylo přísně dodržováno, aby vždy třetinu zúčastněných tvořili zástupci pravicových sil a zbytek komunisté a spřátelené levicové strany. Shromáždění tak mohli prezentovat jako pluralitně demokratická, ačkoliv byla vždy pod jejich kontrolou.
Ve stejném duchu se 21. září 1949 v Pekingu konalo i první zasedání celonárodního Čínského lidového politického poradního shromáždění. Kromě delegátů z KS Číny a Čínské lidové osvobozenecké armády zasedli k jednání i zástupci osmi demokratických stran, nestraníků, masových organizací a národnostních menšin, aby přijali dokument definující podobu nového čínského státu a jeho vlády. Tím se stal „Společný program“, který do roku 1954 fungoval jako provizorní ústava nově vzniklé republiky.
Společný program definoval nové státní zřízení jako „demokratickou diktaturu lidu vedenou dělnickou třídou, založenou na spojenectví dělníků a rolníků a sjednocující všechny demokratické třídy a všechny národy [čínského] státu“. Toto politické zřízení se odvolávalo na Mao Ce-tungův koncept „nové demokracie“ a jeho pojetí „čínského lidu“ (stojícího v protikladu k reakčním silám), kam zahrnul celkem čtyři společenské „třídy“: rolníky, dělníky, maloburžoazii a národní buržoazii nezatíženou spoluprací se zahraničním kapitálem. Tato struktura čínské společnosti se promítla i do symboliky vlajky nově vzniklé lidové republiky, kde na rudém pozadí čtyři menší hvězdy obklopují velkou hvězdu, reprezentující komunistickou stranu jako rozhodující sílu ve státě.
Zmizelé tváře z tribuny
Z tribuny sledovali přehlídku kromě Mao Ce-tunga a dalších vrcholných představitelů KS Číny a armády také osobnosti demokratických sil, tedy politici ze stran jednotné fronty, intelektuálové a zástupci menšin. Celý ceremoniál vyhlášení republiky tak dále pomáhal tvořit iluzi, že v novém státě bude mít svůj hlas i nekomunistická část společnosti.
Tato iluze se postupně rozplývala během represivních a výchovných politických kampaní, které strana v průběhu padesátých let vyhlašovala. V roce 1956 v reakci na odsouzení Stalinova kultu osobnosti a stalinské politiky na 20. sjezdu KS SSSR vyhlásil Mao tzv. Hnutí sta květů, v němž vyzval čínskou inteligenci k tomu, aby se v otevřené diskuzi vyjádřila ke směřování země. Diskuze postupně přerostla v otevřenou kritiku vládnutí strany. Když kritické hlasy zesílily, vedení komunistické strany obrátilo, kritiku své politiky označilo za útok pravice a vyhlásilo Kampaň proti pravici. Ta postihla více než půl milionu převážně vzdělaných lidí, kteří byli označeni za pravičáky a následně zbavováni svých funkcí a pracovních pozic, posíláni na převýchovu těžkou fyzickou prací a někteří byli vězněni či dokonce popraveni.
Síla politických kampaní se nevyhnula ani těm, kteří v roce 1949 na bráně Tchien-an-men slavili založení republiky. Jedním z nich byl Čang Po-ťün (1895–1969), předseda Čínské rolnicko-dělnické demokratické strany a místopředseda Čínské demokratické ligy, sdružení menších demokratických stran. V 50. letech zastával funkci místopředsedy ČLPPS a ministra dopravy a byl také ředitelem vydavatelství novin Kuang-ming ž´-pao, oblíbených mezi intelektuály. V době Hnutí sta květů v přesvědčení, že vedení komunistické strany má upřímný zájem na otevřené diskuzi o problémech čínské společnosti, vystoupil s návrhem politických reforem směřujících k uplatnění větší plurality názorů při politickém rozhodování. Za to byl označen za „pravičáka číslo jedna“, byl zbaven všech funkcí, vyšetřován a vězněn.
Velká část obětí hnutí proti pravici, které tvrdě dopadlo na čínskou inteligenci, byla rehabilitována po Kulturní revoluci s poukazem na to, že v jejich případě obvinění z pravičáctví „bylo chybné“. Hnutí samo však odsouzeno nebylo a Čang Po-ťün patří k těm, kdo se rehabilitace nikdy nedočkali.