Západní trháky bez západního vlivu?

Pro zvýšení účinnosti své soft power a pro vylepšení vlastního obrazu ve světě  začala ČLR v posledních letech koketovat s Hollywoodem. Činí tak způsobem pro Čínu typickým – na jedné straně pokusy o spolupráci všeho druhu (na niž Hollywood vždy rád kývne s vidinou uvedení dalšího „trháku“ na čínský trh), na straně druhé si však čínští filmaři osvojují hollywoodské know-how (jak upozorňuje např. WSJ) a stávají se pro Hollywood – zatím alespoň na vlastním trhu – vážnou konkurencí. Když vše ostatní selže, nastoupí čínští miliardáři a akvizice celých studií a distribučních sítí v USA. Začíná být zřejmé, že čínský filmový průmysl má mnohem větší ambice než dominantní postavení na domácím trhu, které měl ostatně až na výjimky téměř vždy jisté. Jak to pro WSJ formuloval Erich Schwartzel:

Čínské ambice jsou hodny velkého plátna – chtějí konkurovat Spojeným státům v jejich pozici globálního ‚vypravěče příběhů‘ a šířit vlastní perspektivu stejným způsobem, jak to americké filmy dělaly po více než století.

Snese ČLR více než 34 hollywoodských filmů ročně?

Ve chvíli, kdy se ČLR zjevně pokouší své „patriotismem” a „socialistickými hodnotami“ prosycené filmy vyvážet, působí obzvlášť paradoxně fakt, že Hollywood na čínském trhu nemá rozhodně nijak výhodnou pozici. Již od počátku reforem po smrti Maa na konci 70. let, kdy západní kultura začíná po mnohaleté izolaci pronikat do Číny, platí v rámci ČLR vládou stanovená kvóta zahraničních (převážně právě hollywoodských) filmů, které mohou být na domácím trhu veřejně distribuovány (jak v kinech, tak na DVD). Momentálně tato kvóta činí 34 filmů ročně, přičemž nedávno se objevily zprávy, že prezident Si Ťin-pching během své návštěvy USA o tématu hovořil s americkým prezidentem Donaldem Trumpem a přislíbil určité uvolnění. To by se mělo odrazit i v dalším aspektu hollywoodského podnikání v Číně, totiž zvýšení podílu ze zisku na čínském trhu pro americké filmaře. Dosud tento podíl nesměl přesáhnout čtvrtinu čínských tržeb.

Výsledek tohoto jednání je však zatím nejistý, jednak s ohledem na Trumpovu (příležitostně) protičínsky laděnou rétoriku a postupné zhoršování vztahů, jednak s přihlédnutím k některým základním principům Si Ťin-pchingovy domácí politiky. Jednou z nepřehlédnutelných změn, které jeho působení přineslo, je zpřísnění kontroly nad veškerou kulturní produkcí a zvýšení cenzury. Jak upozorňuje Hannah Beech v článku pro Time, Si Ťin-pching mimo jiné varuje před „vyjadřováním přehnaného obdivu k západnímu životnímu stylu“ (který sotva co reprezentuje lépe než Hollywood). Při zahraničních koprodukcích jsou čínské firmy varovány, aby nespolupracovaly na filmech, které „poškozují čínskou národní hrdost, čest a zájmy, ohrožují společenskou stabilitu nebo zraňují národní city.“

Vlastenectví na stříbrném plátně

Již na pekingském Fóru o literatuře a umění v říjnu 2014 Si Ťin-pching pronesl projev věrný Mao Ce-tungovu odkazu z Jen-anu z roku 1942:

„Musíme vlastenectví povýšit na ‚hlavní melodii‘ literární a umělecké tvorby, vést lid, aby si vštípil a uchoval správnou historickou perspektivu, a posílit sílu jeho ducha a odhodlání být Číňany.“

Tato rétorika nápadně připomíná některé kampaně ČLR z 80. let zaměřené proti „duchovnímu znečištění“ (ťing-šen wu-žan 精神污染) či „buržoazní liberalizaci“ (wu-čchan ťie-ťi c‘-jou-chua 无产阶级自由化), za nimiž se měly skrývaly rovněž „západní vlivy“. Toto jinak liberálněji laděné období, jež se neslo v duchu obdivu k západu ze strany studentů, intelektuálů a umělců, ukončil masakr na Náměstí nebeského klidu v roce 1989. Zůstává otázkou, jak se s problémem Přitažlivosti západního modelu vypořádá čínská vláda o 30 let později. Jednou z cest může být právě vylepšení vlastní „image“ v očích Západu, a jeho porstřednictvím i zpětně vlastního  „čínského lidu“. WSJ situaci shrnuje slovy:

Napětí mezi ČLR a Bílým domem se od [amerických] prezidentských voleb stále stupňuje. Si [Ťin-pching] se pokouší s prezidentem Donaldem Trumpem soupeřit o šampióna globalizace a zdá se, že mu jde o prosazení čínské verze – ať už prostřednictvím tlaku na hollywoodská studia, aby [čínský] národ zobrazovala v pozitivním světle, nebo v dlouhodobějším měřítku napodobením západních filmových postupů ve vlastním filmovém průmyslu.