Stavba čínského snu na dluh
Po desetiletí Čína poháněla své hospodářství investicemi do továren, mrakodrapů a silnic. Tento model odstartoval mimořádné období růstu HDP tempem zhruba 10 % ročně, což Čínu katapultovalo do pozice globálního hráče a druhé největší ekonomiky světa. Čínský ekonomický boom byl podpořen neobvykle vysokou úrovní domácích investic do infrastruktury a dalších aktiv, které mezi lety 2008 až 2021 představovaly v průměru 44 % HDP ročně. Pro srovnání celosvětový průměr činil 25 % a ve Spojených státech 20 %, jak vyplývá z údajů Světové banky.
Tyto investice na jednu stranu pomohly vybudovat rozsáhlou síť infrastruktury a nevídaným způsobem akcelerovat výstavbu měst. Takto masivní budování však něco stojí. Podle údajů Banky pro mezinárodní vypořádání se celkový dluh Číny, včetně dluhu různých úrovní státní správy a státních podniků, vyšplhal v roce 2022 na téměř 300 % čínského HDP, čímž překonal úroveň USA a vzrostl z méně než 200 % v roce 2012. Zdaleka ne vždy navíc investice směřovaly do smysluplných projektů. Jak uvádí deník The Wall Street Journal s odkazem na studii čínské Southwestern University of Finance and Economics, přibližně pětina bytů v čínských městech, tedy nejméně 130 milionů bytových jednotek, byla k roku 2018 neobsazena.
Obřími věřiteli tohoto pilíře ekonomiky jsou přitom samy čínské domácnosti. Přibližně 90 % domů prodaných v Číně v roce 2021 bylo „předprodáno“, což znamená, že developeři prodali rodinám práva na dosud nepostavené byty. Čínské domácnosti si v podstatě vzaly úročené hypotéky – a pak tuto hotovost bezúročně předaly developerům výměnou za byty, které ještě neexistovaly. Jelikož se realitní sektor podílí na čínském HDP hned z celé čtvrtiny, pokles hodnoty domů snižuje důvěru spotřebitelů a z krize na trhu nemovitostí se zákonitě stává jedna z hlavních příčin skomírajícího hospodářství země.
Výše uvedená krize se navíc v poslední době dále prohloubila s tím, jak dva velcí developeři čelí vážným finančním potížím. Prvním z nich je společnost Evergrande, nejzadluženější developer na světě, jehož závazky přesahují 300 miliard dolarů (cca 6,6 bilionu Kč). Ten před dvěma týdny v New Yorku požádal o ochranu před bankrotem, což mu umožňuje chránit svá aktiva v USA v rámci probíhající restrukturalizace.
Druhou společností je Country Garden, dříve největší čínský developer z hlediska tržeb, odpovědný za přibližně 40 % všech prodaných domů v Číně. I tato společnost čelí riziku platební neschopnosti v nadcházejících týdnech, pokud začátkem září nezaplatí své dolarové úvěry. Zadlužení společnosti Country Garden sice dosahuje přibližně „jen“ 60 % objemu závazků společnosti Evergrande, první jmenovaná má však v Číně téměř čtyřikrát více bytových projektů, což vede k obavám ze sociálních nepokojů v případě zastavení výstavby. Akcie společnosti proto od začátku roku ztratily více než 70 % své hodnoty a její titul byl odstraněn z prestižního indexu Hang Seng na hongkongské burze.
V důsledku chaosu v čínském realitním sektoru jsou nyní dodavatelé bez hotovosti na dokončení stavebních prací a splácení úroků, zatímco kupci, kteří často složili vysoké zálohy, zůstali bez svých bytů. Již loni tak kupující ve stovkách měst na protest proti nedokončeným stavbám bojkotovali splátky hypoték a i přes drakonická protipandemická opatření a rizika značných postihů demonstrovali za svá práva.
Trh práce trhá rekordy, ale záporné
Problematická situace však nepanuje pouze na trhu nemovitostí, ale i na trhu práce. Zatímco celková nezaměstnanost ve městech dosahuje přibližně 5% hranice, u mladých ve věku 16–24 let, tedy potenciálně nejperspektivnější části populace, toto číslo letos každý měsíc rostlo, až se nakonec vyšplhalo na rekordních 21,3 %. Mluvčí Národního statistického úřadu Fu Ling-chuej v této věci uvedl, že průzkumy používané ke sběru dat „je třeba dále vylepšit a optimalizovat“ s ohledem na vysoškolské absolventy, načež úřad pozastavil zveřejňování těchto dat. Tento krok se však na čínském internetu setkal s odporem kvůli nedostatečné transparentnosti a lidé vládu kritizují, že se jen snaží zakrýt nepohodlnou pravdu.
Počínaje rokem 1998, kdy KS Číny a Státní rada vyhlásily národní plán rozvoje vysokoškolského vzdělávání a zřízení nových vysokoškolských institucí, se počet studentů vysokých škol každoročně zvyšoval. Z původního 1 milionu v roce 1997 tak vzrostl na více než 9,6 milionu v roce 2020. To však způsobilo postupný nárůst nezaměstnanosti absolventů a vrhlo stín na příslib sociální mobility, jelikož mnoho absolventů nemůže najít práci a jsou tak nuceni přijmout špatně placená místa, pro která mají příliš vysokou kvalifikaci. Další komplikací expanze vysokoškolského vzdělávání je zhoršování kvality vzdělávání. Rychlost expanze dala vzniknout řadě špatně vybavených a personálně poddimenzovaných institucí, což má za následek celkové snížení kvality výuky a výzkumu.
Problémy na trhu práce se prohloubily nejen v důsledku politiky nulového covidu a lockdownů, které těžce zasáhly soukromé společnosti, ale také v důsledku regulačních opatření v technologickém odvětví a sektorech nemovitostí a vzdělávání. To dále vedlo ke ztrátě pracovních míst a nižšímu náboru nových zaměstnanců. Podobně jako problémy s bydlením i vyšší míra nezaměstnanosti vede k sociální nestabilitě a ztrátě důvěry obyvatelstva v ekonomické řízení státu. Frustrace desítek milionů poměrně dobře vzdělaných mladých Číňanů, kteří za současné situace reálně nemohou ve své domovině nalézt adekvátní uplatnění, se tak do budoucna může jen zhoršovat.
Aby toho nebylo málo, do karet Číně nehraje ani celková demografie. V loňském roce se čínská populace poprvé za šest desetiletí snížila a celonárodní porodnost klesla na rekordní minimum. Ani po uvolnění desetiletí trvající politiky jednoho dítěte zjevně mladí Číňané nemají motivaci zakládat rodiny. Nadcházející desetiletí bude tak pro Čínu a její hospodářství klíčovým obdobím, kdy bude muset aktivně reagovat na stárnutí populace. Očekává se, že počet občanů starších 60 let se v Číně v příštím desetiletí zvýší v průměru o 10 milionů ročně. Jinými slovy bude ČLR mít do roku 2030 stejnou populaci seniorů jako všechny rozvinuté země dohromady. To pochopitelně vyvolává enormní tlak na státní důchodový systém, zařízení péče o seniory a zdravotnické služby.
Kam vkročí strana, volný trh jde stranou
Od svého nástupu k moci v roce 2012 klade Si Ťin-pching do centra své politiky ideologické aspekty, státní bezpečnost a stranickou kontrolu. Trvá na větším státním dohledu nad ekonomikou – což je podle mnoha ekonomů přístup, který jde na úkor dynamického soukromého sektoru, který poháněl mimořádný růst Číny. Si je též ostražitější vůči magnátům ze soukromého sektoru, jako je spoluzakladatel společnosti Alibaba Jack Ma, kteří by mohli ohrozit nadvládu komunistické strany.
Peking také zahájil téměř plošný zásah proti soukromým technologickým gigantům, kteří by mohli narušit ideologické působení Siovy autoritářské vlády. Zakročil tak proti soukromému doučování a zábavnímu průmyslu. Ruku v ruce s přílišnou regulací často kráčí potlačení inovací, zpomalení ekonomického růstu a snížení atraktivity země pro zahraniční investice. Všechny tyto body mohou negativně ovlivnit celkovou ekonomickou perspektivu země.
Podle ekonomů by možným řešením neduhů čínského hospodářství bylo, kdyby se vláda zaměřila na podporu spotřebitelských výdajů a odvětví služeb. To by pomohlo vytvořit vyváženější hospodářství, které by se více podobalo ekonomikám USA či západní Evropy. Podle Světové banky tvoří spotřeba domácností v Číně pouze asi 38 % HDP, zatímco v USA je to asi 68 %. Čínské vedení se však zjevně obává, že podpora rozhodování jednotlivců o tom, jak budou utrácet své peníze, by mohla oslabit autoritu státu. Místo toho Si zdvojnásobil státní intervence a regulace s cílem učinit z Číny průmyslovou velmoc silnou ve vládou podporovaných odvětvích, jako jsou polovodiče, elektromobily a umělá inteligence.
Jak připomíná deník The Wall Street Journal, mnoho předchozích předpovědí o ekonomické zkáze Číny se minulo účinkem. Například rozvíjející se čínský průmysl elektromobilů a obnovitelných zdrojů energie dokazuje schopnost Číny ovládnout v krátkém časovém horizontu nové a perspektivní trhy. Napětí ve vztazích se Spojenými státy by navíc mohlo Čínu podnítit k urychlení inovací v technologiích, jako je umělá inteligence a čipy, a otevřít tak nové cesty k růstu. Peking má také stále k dispozici páky, kterými může stimulovat růst, pokud se tak rozhodne, například rozšířením fiskálních výdajů či výraznějším snížením úrokových sazeb.
Současně je však třeba říci, že slábnoucí čínská ekonomika vzbuzuje obavy a otázky ohledně budoucího politického vývoje v zemi i za jejími hranicemi. Tyto otázky se nevyhýbají ani pozici samotného generálního tajemníka, považovaného za nejmocnějšího čínského vůdce od dob Mao Ce-tunga. Čínská vládnoucí garnitura by tak mohla reagovat na ekonomický pokles a sociální nepokoje zesílenou represí na domácí půdě nebo se snažit prostřednictvím zvýšené agresivity v zahraniční politice odvést pozornost od domácích problémů a znovu posílit podporu veřejnosti. Zpomalení čínského hospodářství tak může mít za následek eskalaci napětí a zvyšování rizika v Tchajwanské úžině s potenciálními dopady na celosvětové společenství.