Zastavení dovozu japonských mořských plodů, rozsáhlé vojenské cvičení za použití ostrých střel v blízkosti Tchaj-wanu, výhrůžné poznámky o useknutí hlavy japonské premiérky, či dokonce odepření pand – k tomu všemu přistoupila ČLR v současném sporu s Japonskem, který se zatím nezdá být u konce. Diplomatickou krizi spustila loni v listopadu poznámka japonské premiérky Sanae Takaiči na půdě parlamentu, když prohlásila, že napadení Tchaj-wanu Čínou by představovalo „situaci ohrožující Japonsko”.
Čína výrok okamžitě interpretovala jako záměr Japonska vojensky zasáhnout v případě „tchajwanské krize“, tedy napadení Tchaj-wanu Čínou, a přistoupila k celé řadě represivních opatření. Podle nové studie odborníka na bezpečnostní studia a odborného asistenta Západočeské univerzity Takašiho Hosody však tato nezvykle rychlá a mimořádně ostrá reakce naznačuje, že Peking premiérčinu poznámku využil jako strategickou záminku k rozvinutí komplexní, předem připravené kognitivní války proti Japonsku.
Co japonská premiérka skutečně řekla
Výrok Sanae Takaiči je třeba vnímat v kontextu, v němž byl vysloven. Zazněl během zasedání japonského parlamentu 7. listopadu v reakci na dotaz týkající se výkladu termínu „situace ohrožující přežití Japonska“. Tento pojem představuje jednu z podmínek, za nichž může země uplatnit své právo na sebeobranu a nasadit ozbrojené síly. Ve své odpovědi premiérka uvedla jako ilustrativní hypotetický příklad čínský útok na Tchaj-wan.
Zároveň však zdůraznila, že „konzistentním postojem japonské vlády je, že otázka Tchaj-wanu by měla být řešena mírovou cestou prostřednictvím dialogu“. Dodala také, že jakékoli použití síly ze strany Japonských sil sebeobrany (JSDF) nesmí v souladu se zákonem „překročit míru považovanou za nezbytnou“ a že „není možné vyslat JSDF do jiné země za účelem obrany této země“. Jinými slovy, jak shrnuje Hosoda:
„nepředpokládá se vyslání JSDF s cílem zabránit čínské invazi na Tchaj-wan či přímo bránit Tchaj-wan – což je možnost, s níž počítá část tchajwanské společnosti –, ale spíše poskytnutí podpory americkým silám v případě mimořádné situace na Tchaj-wanu.“
Přesto Čína obvinila Japonsko z porušení „principu jedné Číny“, podle něhož je Tchaj-wan součástí ČLR. K tomu se však Japonsko nikdy nezavázalo. Dlouhodobě se naopak drží své „politiky jedné Číny“, která vychází z předpokladu existence jedné Číny reprezentované ČLR, avšak výslovně neuvádí, že by Tchaj-wan byl její součástí.
Japonsko jako agresor v minulosti…
Rozvinutí celého diplomatického sporu tak do značné míry proběhlo bez ohledu na skutečný obsah a kontext výroků japonské premiérky. Jedním z důvodů, proč Čína spor eskaluje, je podle Takašiho Hosody snaha vykreslit Japonsko jako agresora – jak historického, tak současného. Případnou vlastní agresi vůči Japonsku by pak Čína mohla snáze legitimizovat jako akt sebeobrany.
Jedním z prostředků, jimiž se Peking snaží tohoto cíle dosáhnout, je připomínání druhé světové války a snaha profilovat se (spolu s Ruskem) jako jeden z „hlavních dědiců vítězství nad fašismem“ – a to přesto, že se čínští komunisté bojů druhé světové války účastnili pouze okrajově a z velké části je přenechávali armádě Kuomintangu. Tento narativ se výrazněji prosadil zejména s nástupem Si Ťin-pchinga, který v roce 2015 poprvé uspořádal rozsáhlou vojenskou přehlídku k připomenutí kapitulace Japonska a konce druhé světové války v Tichomoří; další následovala v loňském roce. V návaznosti na současný spor pak Čchen Pin-chua, mluvčí Úřadu pro záležitosti Tchaj-wanu při Státní radě Číny, tak připomenul, že „Čína před 80 lety porazila japonské agresory a znovu získala Tchaj-wan, čímž ukončila japonskou okupaci a drancování ostrova“.
Připomínání japonské koloniální minulosti je dalším z nástrojů čínské strategie. Čchen ve svém projevu poukázal na „nespočetné zločiny“, kterých se Japonsko dopustilo během své koloniální vlády nad Tchaj-wanem. Také při nedávné návštěvě jihokorejského prezidenta I Če-mjonga v ČLR, kdy se Peking snažil získat Soul na svou stranu ve sporu s Japonskem, byla do programu zařazena vzpomínková akce v bývalém sídle korejské exilové vlády v Šanghaji, která připomněla japonskou kolonizaci Koreje a zločiny s ní spojené.
…i v současnosti
Podle Hosody Čína systematicky buduje nejen narativ o Japonsku jako historickém agresorovi, ale zároveň jej vykresluje jako aktéra, který se dopouští agrese i v současnosti. V reakci na aktuální spor vydala čínská ambasáda prohlášení, v němž uvedla, že v Japonsku narůstá počet zločinů namířených proti čínským občanům, a vyzvala čínské občany, aby do země v současné době necestovali. Japonské ministerstvo zahraničí na tato tvrzení obratem reagovalo zveřejněním statistik, podle nichž počet případů vražd, loupeží a žhářství, jejichž oběťmi byli čínští občané, v letech 2023–2025 naopak klesal.
Spor se přenesl i na půdu OSN. Podle Hosody se Čína po jeho vypuknutí začala odvolávat na tzv. ustanovení Charty OSN o nepřátelských státech, namířená proti zemím, které byly za druhé světové války součástí Osy. To umožňovalo mimo jiné přijmout vůči těmto státům vojenská opatření i bez souhlasu Rady bezpečnosti. Ustanovení byla koncipována pro bezprostředně poválečné období, postupem času tak pozbyla praktického významu, zejména poté, co se všechny bývalé „nepřátelské státy“ staly členy OSN. Rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1995 je navíc výslovně označila za zastaralé. Přesto se na ně Čína opakovaně odkazuje, čímž si podle Hosody připravuje argumentační půdu pro případné ospravedlnění agrese vůči Japonsku.
„Obklíčení“ Číny a hledání vnějšího nepřítele
Podle Hosody k současnému zostření konfliktu přispěla kombinace domácí situace a mezinárodních podmínek.
Japonsko v poslední době rozšiřuje svoji bezpečnostní spolupráci i mimo tradiční spojenectví s USA. Důvodem jsou obavy z rychle rostoucí čínské vojenské síly i do jisté míry dovnitř zaměřená politika Donalda Trumpa. Tokio proto posílilo spolupráci například se Spojeným královstvím, prohloubilo bezpečnostní vazby s Filipínami a usiluje o normalizaci vztahů s Jižní Koreou. Podobné sbližování probíhá i mezi dalšími státy v regionu, což Peking vnímá jako snahu o „obklíčení Číny“. Podle Hosody v tomto uspořádání Čína „považuje Japonsko, svázané poválečným pacifismem, za nejslabší článek“, na nějž je možné zatlačit.
K eskalaci sporu však přispěly i domácí faktory na čínské straně. Ekonomické problémy, vysoká nezaměstnanost mladých či nestabilita armády, v níž probíhají intenzivní čistky – to vše představuje potenciální destabilizující prvky. Vytvoření „vnějšího nepřítele“ tak může sloužit ke stmelování společnosti a zároveň k mobilizaci nacionalistických nálad, které Peking v posledních letech systematicky posiluje.
Na nacionalismus sází Peking i v současném sporu. Podle čínských médií premiérčiny poznámky „ranily city čínského lidu“, což je zavedený pojem, který Peking používá při kritice zahraničních aktérů. Ranit city mohou různé situace, od setkání politiků s tibetským dalajlámou až po kroky zahraničních firem. Terčem se v minulosti stala například společnost H&M, když oznámila, že nebude využívat bavlnu ze Sin-ťiangu kvůli nucené práci v tomto regionu. Prostřednictvím médií tak čínská vláda rozdmýchává radikální nacionalismus na obranu vlasti a komunistické strany – a Japonsko k tomu v tomto případě velmi dobře posloužilo.
Napětí jako nový normál
V posledním týdnu se konflikt dále vyhrotil a v ekonomické rovině poprvé překročil rámec dosavadních, relativně méně bolestných opatření, jako bylo omezení turismu a kulturních výměn. Peking omezil dodávky vzácných zemin, což je oblast, v níž má mimořádně silnou ekonomickou páku. Tento krok přitom – v souladu s dosavadním narativem – odůvodnil snahou „usměrnit militaristické ambice“ Japonska.
Spor tak zdaleka nekončí – pro Peking se ukázal být užitečným nástrojem a domácí ani mezinárodní podmínky nenaznačují, že by se v dohledné době měly zásadně změnit. Jak shrnuje Hosoda, „zvýšené napětí mezi Japonskem a Čínou se tak pravděpodobně stane novým normálem“.