Slovní spojení „ranit city čínského lidu“ (伤害中国人民的感情) se typicky objevuje v čínských státních médiích jako kritika jednání nebo výroků zpravidla zahraničních aktérů, od států přes soukromé společnosti až po jednotlivce. „Ranit city“ může přijetí tibetského dalajlamy, jednání s Tchaj-wanem jako se samostatnou entitou nebo třeba nevhodný marketing zahraniční značky. Čínská vláda v mnoha případech využívá třaskavého prostředí sociálních sítí, aby rozdmýchala jiskřičky nevole nebo radikálního nacionalismu na obranu vlasti a komunistické strany. To v minulosti vedlo například k bojkotům některých komerčních značek nebo produktů. Bohaté zkušenosti s tím má zejména Japonsko, ale také Jižní Korea, pro niž je ČLR důležitým obchodním partnerem. Nevyhnuly se tomu však ani evropské země, například Švédsko nebo Litva. Zakladatelka portálu What’s on Weibo monitorujícího dění na čínském internetu Manya Koetse prostředí čínských sociálních sítí přirovnává k „chůzi po vaječných skořápkách“:
„[…] v čínském kontextu je čím dál těžší proplouvat složitou sítí vyřčených i nevyřčených pravidel. Značky, influenceři i celebrity musí opatrně manévrovat mezi těmito pravidly, jež zahrnují morální a kulturní hodnoty, propagaci pozitivního přístupu i vlastenectví. A přitom je třeba našlapovat po špičkách kolem geopoliticky i ekonomicky citlivých témat.“
Někdy je přecitlivělost čínských uživatelů internetu až úsměvná. V nedávné době způsobila haló fotografie zaměstnance společnosti Apple, který vzbudil pozornost svým „ošklivým“ vzhledem a copem připomínajícím ten, který museli Číňané nosit během poslední mandžuské dynastie Čching. V domnění, že se jedná o Číňana nebo jiného Asiata, byli někteří z čínských uživatelů pohoršeni jeho „stereotypním asijským vzhledem“. Nakonec se ukázalo, že se jedná o příslušnici jednoho z kmenů původních obyvatel Ameriky, nikoli o muže asijského původu.
Prostředí čínských sociálních sítí nicméně „raněnými city lidu“ nezřídka překvapí i tam, kde to pro vládu nevyznívá zcela příznivě. O tom svědčí několik nedávných incidentů, které, každý trochu jiným způsobem, v posledních dnech zahýbaly čínským internetem.
Krásy Chang-čou a císařovy odložené šaty
Nejprve chtěl moderátor e-commerce platformy zaměřené na zemědělské produkty v živém vysílání oslavit své první výročí zde a prohlásil, že 18. září je šťastný den. Neuvědomil si přitom, že toho dne v roce 1931 došlo k tzv. Mukdenskému incidentu, při němž Japonci obsadili Mandžusko. Sledující mu to v komentářích rozezleně připomněli, mimo jiné s poukazem na to, že aby se člověk vyhnul porušování tabu, musí tato tabu nejdřív dobře znát. Japonská agrese vůči Číně za druhé světové války je stále bolestivým a nenávistí periodicky živeným tématem, zabrání rozsáhlého čínského území bez boje ale, podobně jako u nás Mnichov, nepatří k nejslavnějším kapitolám moderní čínské historie. Čínské materiály se dokonce vyhýbají označení „Mandžusko“ a období japonské okupace „severovýchodu“, jak oblast nazývají, je dodnes prakticky tabu.
Jedním z důvodů, proč je čínská veřejnost zvýšeně citlivá na nejrůznější podprahová sdělení, může být tisíciletá tradice cenzury. Ta naučila nejen čínské literáty vyjadřovat se „mezi řádky“, v náznacích, symbolech či alegoriích. Tuto citlivost na „významy za slovy“ pak evidentně podcenili tvůrci propagačního videa, jež zveřejnil Lidový deník a další státní média při příležitosti zahájení Asijských her, jež začaly 23. září v Chang-čou.
Video nazvané „Objevte Chang-čou s literárními klasiky“ (跟着课文看杭州) představovalo slavné město, za dynastie Sung (960–1279) dokonce nějaký čas hlavní město říše, jako jedno z dávných center vytříbené čínské kultury. Objevuje se v něm několik básní opěvujících krásy Chang-čou a proslulého Západního jezera. Jenže uživatelé internetu si brzy povšimli, že jedna z básní nazvaná „O sídelním městě Lin-anu“ (题临安邸) je ve skutečnosti satirou odsuzující hýření v zábavních čtvrtích na březích Západního jezera, zatímco na severu umírají lidé pod útoky „barbarů“. Autor básně Lin Šeng 林升 ji složil poté, co se panovnický dvůr dynastie Sung musel po roce 1127 stáhnout na jih do Chang-čou, když sever říše i s hlavním městem Kchaj-fengem dobyli Džurčeni. Báseň Chang-čou označuje jeho historickým jménem Lin-an, které znamená „vstříc míru“, a varuje, že i ono brzy dopadne jako Pien-čou (汴州), tedy Kchaj-feng, pokud se dvůr bude jen oddávat radovánkám namísto řešení narůstajících problémů. O více než sto let později dynastie Sung skutečně podlehla „barbarům ze severu“ a Čína se dostala na dlouhá desetiletí do područí Mongolů.
Kromě toho, že tato báseň nese zcela jiné sdělení, než je oslava města a jeho přírodních a kulturních krás, byla navíc v roce 2016 použitá k zesměšnění Si Ťin-pchinga. Na jedenáctém summitu G20, který se konal v roce 2016 právě v Chang-čou, Si při projevu chybně přečetl znak v starověkém textu Řeči států o podpoře volného obchodu. Zatímco v původním citátu se hovoří o „rozproudění obchodu a uvolnění zemědělské produkce“ (通商宽农), čínský prezident světové státníky vyzýval k „rozproudění obchodu a uvolnění šatu“ (通商宽衣), když zaměnil znak nung 农 (zemědělství) za graficky podobný znak i 衣 (šat). Kreativní uživatelé internetu pak tento nový citát hbitě vložili do zmíněné básně, která tak popisovala „hýření mocných v Chang-čou“ v čele s „[mocí] opilým vládcem“, který pro povzbuzení obchodu před barbarským náčelníkem „odkládá šat“.
Další báseň pak opěvuje červnové (六月) panorama Západního jezera, jehož krása se vymyká čtyřem ročním obdobím (四时). Zde čínští uživatelé internetu odhalili skrytou narážku na tchienanmenský masakr ze 4. června 1989 (六四) a tím zpečetili osud inkriminovaného videa. To i s hashtagy o objevování Chang-čou z internetu bleskurychle zmizelo.
Nový „Li Ťia-čchiho paradox“
V daném případě sehrála potměšilou roli cenzura – tvůrci videa si nebyli vědomi skrytých významů, protože úřady veškerý výše zmíněný obsah mažou z čínského internetu. O Si Ťin-pchingově faux pas evidentně neslyšeli a měsíc červen pro ně žádné zakázané konotace neměl. Znovu se zde projevil jev nedávno označený jako „Li Ťia-čchiho paradox“. Ten byl pojmenován po „králi rtěnek“, který byl loni v červnu dočasně smazán z čínského internetu poté, co do svého livestreamu 3. června přinesl zmrzlinový dort tvarem připomínající tank. Zásadní roli v celém incidentu sehrála skutečnost, že influencer narozený tři roky po masakru netušil, že 4. červen je něčím „citlivé“ datum.
Li Ťia-čchi nedávno znovu rozdmýchal jiskřičky nespokojenosti na čínském internetu – a opět ne zrovna podle představ čínské vlády. V živém vysílání 11. září (ne, toto datum není v Číně citlivé) se pustil do svých příznivců, kterým se snažil prodat tužku na obočí domácí značky v ceně 79 jüanů (asi 250 korun). Kdosi v komentářích poznamenal, že je to příliš drahé. Nato „králi rtěnek“ s přibližně 30 miliony sledujících na Weibo a 76 miliony fanoušků na obchodní platformě Taobao ujely nervy a poněkud temperamentněji se obul do těch, kteří odmítali zaplatit 250 korun za kosmetický produkt čínské výroby. Nakonec utrousil, že ti, kterým tužka připadá drahá, „by měli hledat důvody u sebe“ a že možná nedostali přidáno, protože „nepracují dost tvrdě“. Tím ovšem ťal do živého: atmosféra v čínské společnosti je natolik napjatá, že podobný výrok naštve většinu populace, respektive hluboce „raní city čínského lidu“. A to se jen tak neodpouští. Následující den se dostal na špičku žebříčku „žhavých témat“ na čínském internetu, důvody však nebyly příliš lichotivé. Za den údajně ztratil na milion a půl fanoušků.
Mýtus o věčném růstu
China Digital Times přinesly shrnutí komentářů ke kauze, které se většinou vztahují k jednomu z nejcitlivějších témat pro současnou mladou čínskou generaci. Zatímco Čína od začátku 21. století vyrostla v druhou největší ekonomiku světa, přestavěla města do podoby, vedle níž newyorský Manhattan vypadá jako skanzen, a třetí největší zemi křižují tisíce kilometrů vysokorychlostní železnice, běžní obyvatelé neboli „lao-paj-sing“ (老百姓) mají často pocit, že navzdory tvrdé práci nemají dost. Pro náročné pracovní podmínky se vžilo označení 9-9-6 (od devíti do devíti, šest dní v týdnu). K tomuto pracovnímu tempu jsou lidé nuceni nesmlouvavě kompetitivním nastavením společnosti i mýtem, že „tvrdá práce“ je přímou cestou k úspěchu.
Vysoká očekávání, zejména u mladých lidí, ale nevyhnutelně vedou k plíživě narůstající frustraci, k níž od covidu dále přispívají stále zjevnější ekonomické problémy odrážející se mimo jiné ve vysoké míře nezaměstnanosti mezi mladými. Kritici Li Ťia-čchimu vyčítali hlavně to, že zapomněl „odkud vyšel“ i na to, díky komu se vypracoval, tedy na „chudé pracující“, své fanoušky i živitele. Někteří komentátoři však zacházejí dál a poukazují na to, že Li Ťia-čchiho výstup jen odráží obecné nastavení současné čínské společnosti, která oslavuje úspěch a pohrdá těmi na dně, tedy pracující třídou, starými dobrými lao-paj-sing.
Navzdory oslavám „lidových mas“ komunistickou stranou si Číňané víc než čehokoli jiného váží úspěchu a úspěšných. Ve vysoce kompetitivní společnosti se možnost vypracování se z ničeho na samotný vrchol rovná téměř zázraku a propast mezi městskými elitami a pracující třídou, nebo dokonce rolníky se za desetiletí ekonomického rozvoje nezmenšila, spíš naopak. A ti nahoře mají jen málo empatie k těm, kteří zůstali dole. Řada komentátorů na čínských sociálních sítích Li Ťia-čchiho incident využila ke kritice společnosti, která se na hony vzdálila původnímu komunistickému rovnostářství.
Zároveň se neustále nenápadně vtírá otázka ukazující na nastupující ekonomickou stagnaci: „Proč naše platy nerostou, i když dřeme jako koně?“ Jeden z komentářů tvrdí: „Ve skutečnosti to není Li Ťia-čchi, kdo se změnil. Změnil se lid (dosl. 大众, tj. „masy“) a jeho spotřebitelské chování. Změnila se doba”. Pohádkový vzestup online influencerů jako Li Ťia-čchi patřil k předcovidové době neomezeného růstu, která ale teď podle komentátorů skončila.
Zdrcený influencer se po vlně kritiky druhý den „masám“ coby svým chlebodárcům v slzách omluvil. Vždyť mu šlo hlavně o propagaci domácí značky, která kvalitou rozhodně nezaostává za prestižními značkami z ciziny. Debaty na sociálních sítích se nicméně od „nevděčného floutka“ pohrdajícího „lidovými masami“, což bylo považováno za prvotní hřích od samého počátku Čínské lidové republiky, nakonec otočily jinými směry. Odhalily tak opět něco z nálad dřímajících pod povrchem: frustraci těch, kteří mají dojem, že jejich „tvrdá práce“ není ani po letech rozvoje dostatečně odměněna, i stíny zpomalení domácí spotřeby a ekonomického růstu v postpandemickém období.