Jak vzdorovat státní moci, kam až je možné ve svém odporu zajít a jaké to bude mít následky? Komiksový román You must take part in revolution (Musíš se zapojit do revoluce) autorské dvojice Melissy Chan a Badiucaa hledá odpovědi na tyto otázky nejprve v kontextu hongkongských protestů v roce 2019, kde se lidé postavili proti extradičnímu zákonu, který měl umožnit vydávání lidí do pevninské ČLR. Z nich však záhy přeskočíme do nepříliš vzdálené budoucnosti let 2030 až 2035, kde spolu válčí technoautoritářská Čína a protofašistická Amerika, které si po jaderném výbuchu rozdělily Tchaj-wan. A revolta pokračuje i zde – jen cestou přišla o řadu iluzí i o část svého soucitu.
Protest a násilí na jednom velkém pískovišti
Téma vztahu násilí a protestu kniha zkoumá prostřednictvím široké palety postav s odlišným původem, zkušenostmi i přesvědčením. Je tu Andy, Američan čínského původu, který se vrací do Hongkongu až v dospělosti – a pro nedostatek „čínskosti“ bývá ostatním protagonistům někdy k smíchu. Dále je tu Maggie, rodilá a hrdá Hongkonžanka, či Olivia z pevninské ČLR. Autorka Melissa Chan mluví o románu jako o svého druhu pískovišti, na němž rozehrává tyto charaktery s velmi různými zkušenostmi a nutí je dělat obtížná rozhodnutí – a jako v každé správné dystopii nás nutí domýšlet tato rozhodnutí do těch nejhorších důsledků.
Jak se však stavět k násilí v protestech v době, kdy, jak poznamenává i autorka, se podle výzkumů nenásilné formy odporu stávají stále méně účinnými? Autoritářské vlády se poučily z minulosti, využívají nejnovější technologie ke sledování obyvatelstva i potlačení disentu, mírové protesty tak už nemají takový dopad jako dříve. V této bezútěšné situaci postavy zkouší využít násilí „pro větší dobro”. To však má vždy své důsledky a v mnoha případech zde umírají nevinní – děti, ale také třeba zvířata. Andyho tvrzení „stálo to za to” tak rezonuje ve čtenáři velmi různými způsoby.
Na druhé straně román ukazuje i principiální odmítnutí násilí v odporu. Pro některé postavy je to otázka morální integrity – pokud zvolíme násilí, nebudeme lepší než ti, proti nimž bojujeme. Vidíme zde ale také přístup, který má blíže k buddhistickému pojetí a který určitým způsobem zosobňuje postava Tibeťanky Tenzin. Právě díky ní Maggie ve vězení rozvíjí soucit a porozumění a dochází k přesvědčení, že násilí jen plodí další násilí – a tenhle koloběh je potřeba zastavit.
Neméně palčivá je pak otázka spojení se se státní mocí, tedy v tomto případě se Spojenými státy či Čínou. Román se velmi sugestivně ptá: Pokud moci pomáháte, jste zodpovědní za všechny její činy? Jste zodpovědní i za holčičku, která zemřela při jaderném výbuchu? A co když proti režimu, proti kterému bojujete, stojí síla, která není o moc lepší? Přijmete Spojené státy – abychom byli konkrétní – jako menší zlo, i s jejich fašizujícími sklony a rasismem?
Bomby a grafické romány
K hledání způsobů, jak se postavit proti útlaku, se přidává i samotná kniha – stává se tak dalším prostředkem odporu, využívajícím sílu umění. Její autoři jsou výraznými zastánci lidských práv a svobody, i když si v minulosti pro svou angažovanost volili jiné nástroje.
Melissa Chan působila jako reportérka v Číně – až do roku 2012, kdy se stala první zahraniční novinářkou po více než deseti letech, kterou čínské úřady vyhostily. Své texty o vzestupu globálního autoritářství i obraně demokracie napříč různými regiony publikuje mimo jiné v The New York Times, The Atlantic či The Guardian. Badiucao se k politickým a společenským otázkám vyjadřuje nejčastěji prostřednictvím politických karikatur, pro které je typický přímočarý styl a jediná výrazná pointa.
Melissa Chan tak musela potlačit své novinářské instinkty a – jak si postěžovala v nedávném rozhovoru – „začít lhát, stránku po stránce si vymýšlet“. Badiucaův vizuální styl se zase v tomto mnohem delším formátu stává jemnější, s větším důrazem na detail. Společně tak překročili své kruhy, aby se pokusili oslovit mnohem širší publikum než obyčejně – nejen lidi z okruhu tzv. „China watchers“, sledujících současné dění v ČLR, ale například teenagery, pro které může být forma komiksu zajímavější cestou k těmto tématům.
Vzít si zpátky slova i obrazy
„Fascinuje mě, jak se autoritářské režimy snaží využít sílu jazyka, znehodnucují význam slov a manipulují s nimi”, říká Baidiucao. Naráží tím mimo jiné na snahu Číny přetvářet význam pojmů, jako jsou například lidská práva, i v mezinárodním prostředí. Kniha You Must Take Part in Revolution se pak snaží tato slova symbolicky získat zpět – vrátit jim původní sílu a smysl.
Jedním z takových je i slovo revoluce. Název knihy je ironizující citát z Mao Ce-tunga, pro něhož byl koncept revoluce zásadní. Chápal ji jako neustálý boj, kterým se společnost přetváří a v němž má násilí své důležité místo. „Revoluce není večírek”, zdůrazňoval, nemůže být jemná – je to akt násilí.
Slovo revoluce si začali symbolicky brát zpět už účastníci hongkonských protestů, jimiž kniha začíná. Jejich heslem se tehdy stala „revoluce naší doby“, což vyjadřovalo přesvědčení, že právě toto je úkolem mladé generace. Již o rok později však čínské úřady heslo zakázaly a s odvoláním se na nově přijatý zákon o státní bezpečnosti jej označily za „podvratný“. S odkazem na to pak postavy v románu hledají, co pro ně znamená revoluce – osobně i generačně.
Nejen slova však mohou být takto „unesena“ – čínská komunistická strana se v posledních letech stále častěji odvolává na čínskou kulturní tradici. Přestože ji v minulosti sama ničila a potlačovala, dnes ji využívá jako příhodný zdroj národního sebevědomí i jako nástroj šíření své měkké moci ve světě.
Badiucao na tuto snahu reaguje tím, že tradici vědomě začleňuje do vizuální podoby románu. Jeho styl, vycházející z estetiky tradiční čínské tušové malby, ukazuje, že strana není jediná, kdo má právo si tuto tradici přivlastňovat – naopak je tou poslední, kdo by to měl činit. Badiucao tak argumentuje, že tradice „může být prostředkem k obhajobě svobody“.
Dystopie jako zvětšovací sklo současných problémů
Román otevírá témata, která jsou mimořádně aktuální, a dovádí je až do jejich nejkrajnějších, nejtemnějších podob. Jedním z ústředních motivů je fenomén digitálního autoritářství – v čínském kontextu často označovaný jako digitální leninismus, tedy využití nejmodernějších technologií k udržení kontroly nad společností ze strany režimu. Patří mezi ně omezování přístupu k informacím, aktivní sledování obyvatel i šíření dezinformací a propagandy. Aktuálnost tématu podtrhuje i nově připravovaná pětiletka, která dále klade důraz na rozvoj technologií a jejich propojení se státní bezpečností.
V knize je tato současná realita posunutá ještě o krok dál. Po ulicích se zde pohybují robotičtí psi (montovaní vězni), v jejichž podobě všudypřítomné „sledování” obyvatelstva nabralo velmi fyzickou podobu. Tato vize odpovídá současné vlně robotiky – jednomu z nejvíce propagovaných a podporovaných odvětví, není tedy příliš těžké si v blízké budoucnosti představit tyto „pomocníky“ i mezi hongkongskými mrakodrapy.
Kniha však zároveň ukazuje, že i zdánlivě všemocný systém má své slepé skvrny – a že odpor je možný v „nedigitální“ formě. Jenže pokud místo dronů vyšlete s výbušninami holuby nebo myši, přináší to zase jiné, neméně bolestné důsledky.
Knize se tak daří ukazovat složité problémy dneška srozumitelně, aniž by je přitom příliš zjednodušovala – témata, která by mohla působit příliš abstraktně, se zde stávají až děsivě konkrétní. Umožňuje nahlédnout do čínské reality i čtenáři, který se jinak o tuto oblast příliš nezajímá, na druhou stranu dokáže zaujmout i toho, kdo zná Čínu důvěrněji. Ten se může bavit velkým množstvím odkazů na čínskou historii, kulturu i drobnými hravými detaily – například cameo výstupy samotných autorů na způsob Hitchcocka. V neposlední řadě je však tento grafický román výzvou – jak ostatně napovídá jeho název – abychom i my hledali způsoby, jak se v dnešním světě postavit za svobodu a lidskost.