Minulost: slib reformy
Téměř před padesáti lety jsem dorazil do Šanghaje jako posluchač ročníku 1977 na Univerzitě Fu-tan. Byl jsem prvním zahraničním studentem přijatým do programu dějin staročínského myšlení na katedře filozofie od čínsko-sovětské roztržky v roce 1961. Můj vedoucí práce Jen Pej-ming – významná postava konzervativního křídla čínského Hnutí za novou kulturu ve 20. letech – se tehdy právě vrátil na univerzitu. V té době byl již starším profesorem a měl za sebou roky věznění a mučení, když byl během Kulturní revoluce v letech 1966–1976 hlavním terčem útoků na univerzitě.
Navzdory rozdílům v našich životních zkušenostech jsme navázali pevné přátelství založené na mém hlubokém respektu k jeho intelektu a na jeho mimořádné laskavosti. Kromě toho, že mě učil, jak taoismus osvobozuje duši od lidské krutosti, svěřoval se mi také se svými životními příběhy před rokem 1949 i po něm. V soukromí mi popisoval, jak importované leninské instituce znehodnotily skutečnou konfuciánskou kulturu země. Dodnes mám od něj kaligrafický svitek s textem lamentujícím nad Maovým nemilosrdným potlačením Kampaně sta květů z roku 1956. Následná Kampaň proti pravičákům v roce 1957 zničila intelektuály, jako byl on. Přesto zakončil svůj text s politicky nebezpečným sebevědomím: „Sto květů jednou znovu rozkvete“.
Na krátký okamžik se zdálo, že by mohl mít pravdu. Na podzim roku 1978 zmizel ze zdi v naší učebně portrét předsedy Maa a rozhlas v kampusu přestal hrát revoluční písně. Po celé Šanghaji se objevily „plakáty psané velkými znaky“, odvážně vyzývající k „páté modernizaci – demokracii“. Univerzitní atmosféra překypovala optimismem. Kulturní revoluce byla oficiálně odsouzena jako „deset let pohrom“ a Teng Siao-pching prohlásil, že „intelektuálové jsou také pracujícím lidem“. Politickou euforii však ukončilo tvrdé stranické nařízení z března 1979. Plakáty přes noc zmizely.
Po zakončení studia jsem v 80. letech pomáhal kolegům v Pekingu, kteří publikovali knihy prosazující další prohlubování čínské politiky „reforem a otevírání se“. Působil jsem v redakční radě knižní edice Zhōngguó bìng cóng shū. Celé nakladatelství bylo donuceno ukončit svou činnost v krvavém dozvuku masakru na náměstí Nebeského klidu ze 4. června 1989. Hlavní editor, jeden z mých spolubydlících z koleje na univerzitě Fu-tan, musel uprchnout z Číny a odešel žít ke mně do Kanady.
Navzdory hrůzám roku 1989 přinesla devadesátá léta novou vlnu západního optimismu. Od roku 1992 jsem koordinoval pětiletou spolupráci mezi Kanadskou královskou společností a Čínskou akademií společenských věd nazvanou „Projekt demokracie“. Projekt byl údajně zahájen na popud politbyra Komunistické strany Číny a kanadská strana měla poskytovat Ústřednímu výboru KS Číny poradenství při reformě čínských politických institucí tak, aby odpovídaly Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech OSN, který Čína podepsala v roce 1998.
Současnost: iluze liberalizace
Během svého následného diplomatického působení v Pekingu jsem pomáhal spravovat program „Občanská společnost“, jehož cílem bylo posilovat společenskou odpovědnost a podporovat vznik demokratického hnutí zdola. Velvyslanectví koordinovalo bilaterální dialogy o lidských právech, vzdělávání pro soudce i programy zaměřené na práva žen. Po čtyři roky, až do roku 2013, jsem dokonce každoročně navštěvoval Peking jako hostující badatel na Ústřední stranické škole Komunistické strany Číny, kde jsem se zaměřoval na politiku vůči etnickým menšinám. V té době nebyl prezidentem školy nikdo jiný než Si Ťin-pching.
Po celá desetiletí Ottawa předpokládala, že ekonomické a institucionální zapojení povede nevyhnutelně k politické liberalizaci. Vycházeli jsme z upřímné, ale naivní víry, že sdílením našich demokratických hodnot se čínská komunistická strana přirozeně liberalizuje. Tato naděje byla systematicky rozmetána. Jak Si Ťin-pching stoupal na vrchol moci, stalo se zcela zřejmé, že režim nikdy neměl v úmyslu se reformovat. Místo toho využil naší otevřenosti k modernizaci své ekonomiky a k posílení své totalitní kontroly. Konečným potvrzením nepřátelství Pekingu vůči těm, kdo říkají pravdu, bylo, když na mě Čínská lidová republika v prosinci 2024 oficiálně uvalila sankce.
Budoucnost: cena za nečinnost
Tento vývoj jsem sledoval z bezprostřední blízkosti, proto mě hluboce znepokojuje nedávné označení kanadsko-čínských vztahů kanadským premiérem Carneym za „strategické partnerství“. Použít tento termín znamená vědomě přehlížet třicet let těžce získaných zkušeností s tímto režimem, jeho systematickou přetvářkou i agresivním narušováním mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Vyjadřoval jsem se k tomu opakovaně ve více než dvou stech komentářích publikovaných v kanadských médiích během posledních 17 let a ve stovkách rozhovorů. Požadavek poučit se z této temné historie však nedopadá na úrodnou půdu.
Zabrání tato vláda odlivu kanadských špičkových technologií, technologií dvojího užití a duševního vlastnictví do Číny prostřednictvím šedé zóny akademických výměn a agresivní kyberšpionáže? Zastaví Ottawa státem řízené čínské investice, které ohrožují kanadskou kritickou infrastrukturu? A dokážeme s náležitou rozhodností reagovat na čínské námořní operace zasahující do našich suverénních arktických vod?
Vzhledem k současnému politickému směřování se rozhodná opatření zdají nepravděpodobná. Peking by s nimi nesouhlasil a smutnou realitou je, že celá generace politicky napojených kanadských podnikatelských elit a korporátních právníků, kteří jejich obchody zprostředkovávají, se stala fakticky závislou na geostrategických zájmech čínského režimu. Zoufale se snaží vrátit k „normálnímu obchodu”, a to za cenu, která může být pro kanadskou národní bezpečnost i základní suverenitu fatální.
Stále doufám, že má slova ovlivní kanadskou politiku vůči Číně. Když se však ohlížím zpět, je stále obtížnější posoudit, nakolik má práce skutečně přinesla hmatatelný výsledek tváří v tvář velmoci, která ochotně využívá naši domácí chamtivost i politickou naivitu. Když naši političtí představitelé zvažují, co jsou ochotni obětovat výměnou za příslib přístupu na trh, měli by si připomenout slova evangelisty Matouše: „Neboť co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši?“