Nečekaně se mi ozvala čínská lektorka, která u nás kdysi učila v rámci mezivládní dohody. Že už je v důchodu a přijede do Prahy navštívit místa, která jí přirostla k srdci, a setkat se s někdejšími kolegy. Byla jsem na Moravě a neplánovala cestu do Prahy a řekla jsem jí to. Nakonec ze mě vymámila adresu mého pobytu na Moravě. Myslela jsem, že nepřijede, vědouc, že cesta sem veřejnou dopravou z Prahy s jedním přestupem trvá obvykle pět a půl hodiny. O týden později se objevila u nás na zápraží v doprovodu naší bývalé studentky a dvou mladších Číňanů, prý kolegů z jedné šanghajské univerzity, kteří s ní cestují za krásami České republiky. Trochu mě to zaskočilo, ale protože vím, jak neradi Číňané cestují sami, neměla jsem zpočátku žádné podezření. Všechny jsem usadila u nás v domě a rovnou řekla, že jsem nepočítala s tak početnou výpravou a na přespání mám jen jednu postel navíc.
Konverzace, kterou vedla hlavně ta neznámá dvojice, rychle nabrala politický směr. Proč prý jsou Češi tak protičínští? Ujistila jsem je, že Češi jsou přátelský národ, ale nemají rádi komunisty. A vylíčila jsem jim kauzu s restartem česko-čínských vztahů za prezidenta Zemana, v jejímž centru byl čínský podvodník Jie Ťien-ming dobře napojený na komunistické orgány. Nikdy o něm prý neslyšeli, a možná opravdu ne.
Pak se ukázalo, že nejsou učitelé čínštiny pro cizince ani čínské literatury, jak jsem předpokládala, ale jeden že přednáší „mezinárodní vztahy“ a druhá se zaměřuje na „národnostní politiku“. Zbystřila jsem a netrvalo dlouho a vypadlo z nich, že na Univerzitě Tchung-ťi působí na fakultě marxismu, a to v Centru pro aktuální situaci a politiku (形势与政策), tj. učí povinné kurzy politické výchovy v rámci čínské verze našeho někdejšího marxáku. Cílem těchto kurzů je, slovy nařízení ÚV KS Číny, „aby studenti podporovali KS Číny, rozuměli její linii a směřování“.
Došlo mi, že nezvaní návštěvníci mají možná jiné zájmy než jen turistiku a vytáhla jsem do ofenzívy. Otevřela jsem téma nového zákona o etnické jednotě a pokroku, legalizující násilnou asimilaci Tibeťanů, Ujgurů, Mongolů a dalších menšin žijících v ČLR, který v březnu tohoto roku důrazně odsoudil Senát Parlamentu ČR. A bez obalu jsem řekla, že zákon je v rozporu se základními zásadami lidskosti.
Ujišťovali mě jeden přes druhého, že můj negativní názor plyne z nedorozumění, že špatně chápu význam jednotlivých slov („vytvořit slitinu jednotného čínského národa“, jak žádá zákon, je nešťastná formulace, vždyť jde o pouhopouhé „budování národa“) a ostatně jsou to jen zákony, aby nás nepomlouvali v zahraničí, že nemáme právní stát, kdežto v praxi se nic nemění a všichni příslušníci národnostních menšin i nadále požívají plných svobod. Diskuze byla obšírnější, oba profesoři různě mlžili, zdůrazňovali, že nejsou členy strany, že jejich rodiče zažili perzekuci za Kulturní revoluce a tak vůbec. Po dvou hodinách konverzace se sebrali a jeli zpátky do Prahy, prý mají najaté auto i se šoférem.
Nad námi se tyčil spektakulární vranovský zámek, ale o návštěvu zájem neprojevili. Fascinující doklad o tom, jak KS Číny mobilizuje akademiky, aby prováděli ideově výchovnou práci i v zahraničí. Sinologové jsou první na ráně, ostatně návštěvníci vyzvídali, kde a kdo v České republice učí čínštinu, a chtěli kontakty, že prý hodlají oslavit českou sinologii v knižní publikaci.
Dodatek
Po odjezdu nečekané návštěvy jsem si jednoho z šanghajských profesorů vyhledala na internetu (jeho kolegyni se mi najít nepodařilo). Profesor Liou Čchien je nejen řadovým učitelem „marxáku“, je také ředitelem Centra ideově politické výchovy na své univerzitě a zároveň působí v Centru pro teorii Si Ťin-pchingova učení socialismu s čínskými rysy pro novou éru. Vedle toho se ve svém CV pyšní tím, že jako hostující profesor Fulbrightova programu působil na Lewis and Clark College v Oregonu, kde přednášel o mezinárodních vztazích; tvrdí zde také, že na americké škole dodnes působí jako poradce čínského programu (na stránkách školy zmíněn není a jejich „čínský program“ se omezuje na kurzy čínštiny).
Na stránkách šanghajské Univerzity Tchung-ťi se lze dále dočíst, že škola již v roce 2024 získala grant Státního výboru pro národnostní záležitosti k financování „Základny pro výzkum společenství čínské národa“. Jedná se o multidisciplinární platformu kupodivu připojenou k Fakultě stavební a architektury. Podle informace na jejích webových stránkách tato „základna“ soustředí „zdroje z oblasti marxistické teorie, filosofie, sociologie, architektury, urbanismu, zahradní architektury, designu a managementu“. Společná „hlavní linie“ výzkumu a vzdělávání na této základně je přispět k vytvoření „slitiny vědomí společenství čínského národa“.
Výzkumný program platformy zahrnuje vedle architektury a městského plánování taková témata, jako je ochrana historických památek, revoluční památky nebo společná správa čtvrtí obývaných národnostními menšinami, a to s cílem „vypracovat akční plán vytvoření slitiny vědomí společenství čínského národa za pomoci řízení kultury“. Architekti z Univerzity Tchung-ťi se pyšně hlásí k tomu, že svými stavbami a urbanistickými návrhy „budují krásný Sin-ťiang“.
Z dalších dostupných informací o projektu lze odvodit, že čínské centrální orgány prostřednictvím architektury a ochrany památek usilují o vymazání kulturních tradic nečínských etnik v přesvědčení, že když lidé přestanou obývat prostor, na jaký jsou po staletí zvyklí, a zavrhnou svůj dosavadní způsob každodenního života, stanou se loajálními poddanými komunistické strany.
V souvislosti se všemi těmito informacemi je zcela logické, že mezi prvními oběťmi perzekucí v Sin-ťangu byla Rahile Dawut. Tato světoznámá muzikoložka a etnoložka zmapovala poutní místa Ujgurů rozesetá v tamní polopouštní krajině a o svém projektu (tehdy financovaném čínskou vládou) řekla: „Kdyby se tyto hmotné artefakty a svatyně zničily, Ujguři by ztratili kontakt se zemí. Už by neměli osobní, kulturní a duchovní historii. Po několika letech bychom si už nepamatovali, proč tu žijeme a kam patříme“. V roce 2018 byla zatčena a o pět let později odsouzená za „separatismus“ k doživotnímu trestu vězení.
Podobně „logické“ se ukazuje zmizení dalšího mezinárodně uznávaného vědce, geografa a někdejšího rektora Sinťiangské univerzity Tašpolata Téjipa. Ve své práci se věnoval zachování přírodních podmínek křehkého ekosystému v Sin-ťiangu. Ten byl zatčen roku 2017 a následně v tajném procesu odsouzen k smrti.
Pikantní na celé situaci je, že současná vedoucí katedry krajinné ekologie na Fakultě architektury a urbanismu Univerzity Tchung-ťi, která je také zapojena do projektu usilujícího o stmelení všech obyvatel Číny v jeden kompaktní národ, působí jako zástupce Číny na půdě UNESCO, kde je místopředsedkyní International Scientific Committee on Cultural Landscapes, a je též zapojena do činnosti International Union for Conservation of Nature.
Text je rozšířenou verzí článku psaného pro týdeník Respekt.