Součástí programu státní návštěvy generálního tajemníka ÚV KS Číny Si Ťin-pchinga ve Washingtonu byla prohlídka významných historických dokumentů v Národním archivu. Nachystané byly zakládací listiny amerického státu, Deklarace nezávislosti, Ústava USA, Listina práv z roku 1789 a několik mezinárodních smluv z 19. a 20. století týkajících se Číny. Čínská strana však původně plánovanou prohlídku předčasně ukončila, když vyšlo najevo, že mezi připravenými exponáty je smlouva z Wang-sia o navázání diplomatických vztahů mezi USA a poslední čínskou dynastií Čching, smlouva z Tiencinu z doby opiových válek, která otevřela čínské přístavy americkým obchodním lodím, a Sanfranciská mírová smlouva s Japonskem z roku 1951.
Důvody, proč Si Ťin-pchingův zrak nesměl spatřit tyto smlouvy, souvisejí s národní hrdostí ČLR a také s územními nároky na Tchaj-wan. Obě smlouvy z 19. století patří do kategorie tzv. nerovnoprávných smluv, které jsou v Číně považované za věc národního ponížení. Dnes mají jen historickou hodnotu, byly uzavřené v době císařství a jejich platnost je dávno anulovaná. Zato Sanfranciská mírová smlouva je stále platná. Na jejím základě Japonsko a Spojenci formálně ukončili druhou světovou válku v Pacifiku. Vedle USA ji podepsala většina států zastoupených v OSN (s výjimkou Sovětského svazu, Československa a Polska). Ačkoliv se týká poválečného uspořádání ve východní Asii, Čína mezi signatáři není, protože krátce před tím tam komunisté svrhli vládu Čínské republiky a mezinárodní status země byl neujasněný.
Japonsko se ve smlouvě zříká svého koloniálního impéria. Výslovně se zde také uvádí, že se vzdává nároků na Tchaj-wan, tehdy pod starým portugalským jménem Formosa, ale o tom, komu má Tchaj-wan připadnout, smlouva nic neříká. To zpochybňuje nároky Čínské lidové republiky na tuto ostrovní zemi, a ta proto smlouvu neuznává a usiluje o její zneplatnění.
Si Ťin-pching si tak nakonec prohlédl jen Deklaraci nezávislosti a americkou ústavu a podle některých zdrojů po deseti minutách návštěvu ukončil. Údajně při pohledu na vzácné dokumenty stihl ocenit ducha americké státnosti, zatímco Donald Trump mu vrátil kompliment zmínkou o Konfuciovi a dlouhé historii Číny – fantasmagorických pět tisíc let čínské propagandy navýšil na celých šest tisíc.
Není jasné, zda výstava byla připravena se záměrem dát Si Ťin-pchingovi najevo americkou mocenskou převahu v nedávných dějinách, nebo se na výběru exponátů podepsalo jen nepochopení pro citlivá místa v čínské politice a propagandě. Incident nicméně potvrzuje, jak je v mezinárodních vztazích důležité znát historii a její implikace pro současnost.
Psáno pro týdeník Respekt.