V Číně klesá počet obyvatel mnohem rychleji, než se předpokládalo. Od roku 2022 se její populace snižuje, dlouhodobé předpovědi pak mluví o poklesu až na pouhých 525 milionů k roku 2100. Její společnost také rekordním tempem stárne – odhaduje se, že k roku 2035 bude téměř třetině populace nad šedesát let. Strůjci čínské „politiky jednoho dítěte“, kořene současné situace, přitom pokles populace očekávali až kolem roku 2035. Jak je tedy možné, že se při vytváření politiky, která dodnes významně formuje čínskou společnost a ekonomiku, netrefili o celé desetiletí?
Co způsobí nedostatek demografů
Politika jednoho dítěte byla v Číně na celostátní úrovni zavedena roku 1980, tedy poměrně krátce po skončení Kulturní revoluce. Při ní byla zdiskreditována většina humanitních a sociálních vědců a zanikly mnohé obory. Demografie byla v ČLR obnovena až na konci sedmdesátých let a Čínská společnost pro populační studia (中国人口学会), státní organizace sdružující demografy z celé země, vznikla dokonce až v roce 1981, tedy rok po zavedení politiky jednoho dítěte.
Číně tak chyběli demografové a odborníci z příbuzných oborů, nicméně vědců z vojenské oblasti, kterým se běsnění Kulturní revoluce z velké části vyhnulo, měla dostatek. Jeden z nich, specialista na balistické střely Sung Ťien, se tak stal hlavním autorem zaváděné populační politiky. Ve svých výpočtech vycházel z průměrné porodnosti v předchozích letech a ekonomických statistik, některé „drobnosti“ do nich však nepromítnul – třeba změny lidského chování v čase. A právě sociální změny, jako je urbanizace či feminismus, se ukázaly mít rozhodující vliv na reprodukční chování. Čína tak předběhla své vlastní statistiky.
Více koláče pro „kvalitnější“ lidi
V jádru rozhodnutí přijmout politiku jednoho dítěte stály především ekonomické důvody. Země se pod vedením Teng Siao-pchinga začala koncem sedmdesátých let otevírat a zavádět reformy, jež měly překonat hlubokou hospodářskou krizi, do níž se dostala. Teng zároveň Číně určil i rychlost, s jakou by se měla ekonomicky rozvíjet – k roku 2000 měla dosáhnout HDP 1000 dolarů na obyvatele. Panovalo však přesvědčení, že takto velký skok nelze realizovat bez omezení porodnosti. Později to shrnul Li Pin, vedoucí Státního výboru pro plánování rodiny: „Hospodářský rozvoj je jako koláč. Musíme zpomalit růst počtu lidí, kteří tento koláč jedí“. Podobně jako v mnohých dalších případech v čínské moderní historii šlo tak i při zavádění politiky jednoho dítěte především o snahu direktivně urychlit pokrok a naplnit arbitrárně stanovené cíle.
Peking se zároveň nikdy netajil tím, že lidí má být nejen méně, ale mají být také „kvalitnější“. Zpráva Všečínského shromáždění lidových zástupců z listopadu 1981 uvádí, že populační politika se má řídit „omezováním populačního růstu a zlepšováním kvality (su-č‘, 素质) obyvatelstva“. „Kvalitní lidský kapitál“ pak bude zdrojem pokroku v hospodářských reformách a rostoucího mezinárodního postavení Číny. To byl zásadní odklon od politiky za vlády Mao Ce-tunga, kdy byla velikost populace naopak vnímána jako klíčový prvek silného národa: „čím více lidí máme, tím silnější jsme“ (人多力量大).
Strana při svém prosazování kvality populace nezřídka přistupovala až k téměř eugenickým metodám. V roce 2007 Státní rada oznámila, že má země závažný problém s nízkou kvalitou populace, což může vést k nekonkurenceschopnosti na světovém trhu. Krátce na to Všečínský svaz žen spustil kampaň s názvem „zbytkové ženy“, která stigmatizovala ty, které nezaložily rodinu do svých třiceti. Ku pomoci jim v sérii článků nabízel mimo jiné tipy, jak se seznamovat. Touto kampaní se snažil vyvíjet tlak především na vzdělané ženy, které děti odkládaly kvůli kariéře a jež se jevily jako vhodný materiál pro „zkvalitňování populace“.
Důraz na „kvalitu“ měl přesvědčit rodiče o správnosti politiky jednoho dítěte a o nutnosti investovat veškeré zdroje do rozvoje jedinečného potomka. Kromě přesvědčování měla však strana v zásobě i další, přímočařejší způsoby, jak politiku prosadit.
Drastické tresty za „děti mimo plán“
Vynucovací systém této politiky závisel z velké části na „vedoucích skupin“. Ti sledovali reprodukční chování „svých rodin“, kterých bývalo okolo deseti. Navštěvovali je, přesvědčovali k „zodpovědnému chování“ a případně spolu s výborem pro plánování rodiny přistupovali k dalším krokům.
Jednou z odstrašujících metod byla pokuta za druhé dítě či dítě narozené „mimo plán“ (šlo například o dítě narozené příliš brzy po svém sourozenci v době přechodu na „politiku dvou dětí“). Ta mohla dosahovat až desetinásobku ročního příjmu rodičů. Tyto děti také často nedostaly registraci chu-kchou, čímž se ocitly mimo systém, bez přístupu k zdravotnické péči či vzdělání. Bez dokumentů tyto „černé děti“ (黑孩子) v dospělosti věčně zápasily o nejzákladnější práva, jako třeba právo legálně pracovat či uzavřít sňatek.
Nucené potraty, i ve vysokém stupni těhotenství, a nucené sterilizace patřily mezi další metody prosazování politiky. V roce 2010 zdokumentovala organizace Amnesty International případ masové sterilizace téměř deseti tisíc lidí v provincii Kuang-tung. Úřady tam údajně zadržely 1 377 příbuzných párů, jež měly podstoupit sterilizaci, ve zjevné snaze vyvinout na ně nátlak a donutit je souhlasit s operací.
Politika skončila, roďte děti!
Politika jednoho dítěte se v průběhu let postupně rozvolňovala a byly vyhlášeny nejrůznější výjimky. Druhé dítě si například mohli pořídit rodiče na venkově v případě, že prvním byla holčička, výjimky se týkaly i některých etnických menšin. Lidé si také mohli stále snáze dovolit zaplatit pokutu za druhé nebo třetí dítě. Zcela ukončena pak byla roku 2015, zdaleka tím však neskončily snahy úřadů kontrolovat reprodukci v zemi, a tak se dále rozběhla „politika dvou dětí“, respektive „politika tří dětí“ v roce 2021. Země postupně z obav ze stárnutí populace přešla naopak ke kampaním porodnost podporujícím, efekt však mají čím dál menší a dětí se rodí stále velmi málo.
Již zmiňovaný Sung Ťien kdysi při vytváření politiky jednoho dítěte obavy ze stárnutí populace a malého počtu dětí odmítl s tím, že ve „vzdálené budoucnosti“ toto pomůže vyřešit vědecký vývoj a „úřady mohou předem upravit porodnost žen, aby udržely stabilní populační růst“. Jak však ukazují poslední čísla, zdá se, že ženy se za dané situace zdráhají rodit podle požadavků strany.
Čína je pro péči o děti jedním z nejdražších míst na světě. Podle think tanku YuWa stojí vychovat dítě do 18 let v ČLR 6,3násobek HDP na obyvatele, například v USA je to 4,11násobek. Mnoho párů v této souvislosti zmiňuje velké výdaje na vzdělávání, včetně soukromého doučování, a tlak na výchovu dětí ve vysoce konkurenční společnosti. Stále se držící přesvědčení, že starost o děti je především zodpovědností matek, situaci také nezlepšuje.
Úřady se porodnost snaží ovlivnit jak prostředním propagandy, kdy už i sám Si Ťin-pching vyzývá ženy, aby kromě vlastního rozvoje pečovaly i o „rodinnou harmonii“, tak pomocí nejrůznějších finančních pobídek. Počátkem března oznámil premiér Li Čchiang, že země podpoří porodnost „zlepšením politiky mateřské dovolené“ či „zvýšením nabídky služeb péče o děti“. Přesvědčování však zatím nemá velký efekt.
Chudí s problémy bohatých
Stárnutí populace je jev, se kterým se musí vyrovnávat i mnohé další země jak na Západě, tak v Asii, například v Japonsku a Jižní Koreji. Čína se s ním však potýká ve stádiu, kdy ještě prosperity těchto států nedosáhla – její HDP na obyvatele dosahuje pouhé přibližně třetiny HDP na obyvatele v Japonsku či Jižní Koreji. Na Západě byl zároveň tento proces postupný a ekonomiky států se na něj mohly připravovat mnohá desetiletí. V ČLR, především kvůli politice jednoho dítěte, proběhne přechod během jediné generace.
Čína si tak bude muset v následujících letech poradit s ubývající pracovní silou a přetíženým důchodovým a zdravotním systémem bez výhod statusu rozvinuté země. To pravděpodobně zpomalí již tak stagnující ekonomiku. A nezdá se pravděpodobné, že Si Ťin-pchingem nově vyhlášená strategie „zkvalitnění ekonomiky“ pomocí „nových výrobních sil“ bude mít sílu tento vývoj zvrátit.