V čínském Wu-čenu proběhla (ve dnech 26.-28. září) každoroční Světová internetová konference. Vedení komunistické strany zde představilo myšlenku „digitální civilizace“ (šu-c‘ wen-ming 数字文明), na jejímž budování by se měly podílet „všechny země“. Místopředseda vlády a Si Ťin-pchingův ekonomický poradce Liou Che (刘鹤) ve svém úvodním proslovu prohlásil:
Technologie [sloužící] dobru jsou bezpodmínečným požadavkem pro budování společenství sdíleného osudu lidstva a všechny země světa by měly společně chránit bezpečnost a spolehlivost základní infrastruktury, […] bojovat proti nezákonným praktikám na internetu, zajistit férovou soutěž a prosazování inovací, jasně vymezit práva digitálního vlastnictví, bojovat proti „Baumolovu efektu“ [tj. růstu platů na místech, kde nedošlo k žádnému zvýšení produktivity práce – pozn.red.] a zmenšovat „digitální propast“, aby zajistily inkluzivní růst.
Budování civilizace na internetu
Krátce předtím čínská Státní rada schválila „Pokyny k posílení budování internetové civilizace“, v nichž se hovoří mimo jiné o „vypořádání se se společenskými rozpory a uspokojení urgentní touhy lidu po krásném životě“, k čemuž by mělo přispět budování Číny coby „internetové velmoci“ v souladu s ideálem moderního socialistického státu.
Navzdory této na první pohled budovatelsky optimistické rétorice byla podle pozorovatelů nálada na wučenském summitu o poznání ponuřejší než v předchozích letech. Šéfové internetových gigantů jako Alibaba či Tencent četli své příspěvky z papíru a nekonaly se ani velkolepé večírky známé z dřívějších ročníků. V uplynulých měsících totiž režim přistoupil k razantní regulaci internetových byznysů od herního průmyslu přes popkulturu až po sdílené služby jako čínská verze Uberu, DiDi. Hřebínek znatelně spadl i zakladateli veleúspěšné e-commerce platformy Alibaba Jacku Ma, který na nějaký čas zmizel z očí veřejnosti, aby se znovu objevil až po důkladném proškolení. Státní Global Times o těchto „změnách“ v průběhu summitu napsaly:
V minulosti byl [summit] spíše jako výkladní skříň, kterou lidé nakukovali do luxusního světa čínských internetových gigantů, přičemž média věnovala mnoho pozornosti internetovým celebritám jako Jack Ma Jün nebo Liou Čchien-tung [majitel firmy JD.com, čínské obdoby Amazonu], a hovořilo se o tom, co [tito lidé] řekli nebo měli na sobě. Letos tomu tak nebylo.
Digitální ekonomika vlajkovou lodí obecného blaha
Co tedy bylo letos jinak? Naznačené „změny“ vycházejí z rozsáhlého tažení čínské vlády a komunistické strany proti – nejobecněji řečeno – kapitalismu. Pro ČLR v současnosti představuje digitální ekonomika téměř 39 % HDP a jeho hodnota přesahuje 6 bilionů amerických dolarů. Jedná se nejen o obrovský byznys, ale také o ohromný vliv, který významní aktéři stojící za tímto byznysem mají. Letošní summit tak celkem nepřekvapivě kladl dosud nebývalý důraz na otázky kybernetické bezpečnosti, správy digitálního prostoru a na společenskou odpovědnost technologických firem. Důležitou agendou však byla také „společná prosperita“ (kung-tchung fu-jü 共同富裕), Si Ťin-pchingův termín odrážející obavy čínské komunistické strany z přetrvávající sociální nerovnosti a narůstající frustrace obyvatel, zejména mladých uživatelů internetu, kteří mají pocit, že z rostoucí ekonomické prosperity země nemají příliš velký prospěch. Jak pro Bloomberg píše Tom Hancock:
[Poslední Si Ťin-pchingovy kroky] svědčí o jeho odhodlání předvést novou vizi druhé největší ekonomiky světa – takovou, kde zájmy investorů jsou až na třetím místě po společenské stabilitě a státní bezpečnosti.
Za současnými snahami Pekingu o přísnou a důslednou regulaci internetového prostředí lze spatřovat na jedné straně úsilí o vytvoření bezpečnějšího a férového internetového prostředí pro čínské uživatele internetu, aby se do budoucna zabránilo vzniku citlivých kauz a bouřlivých diskuzí na sociálních sítích, které by potenciálně mohly ohrožovat „stabilitu společnosti“ a vést k různým občanským nepokojům. K tomu patří například i boj proti rozmařilosti a luxusu nebo snahy o rozmělnění astronomických zisků úspěšných internetových firem i vlivných jednotlivců a záměr kapitalistické „blaho“ rozdělit „spravedlivěji“ – například tak, že bohaté firmy se vzdají části svých zisků ve prospěch těch méně šťastných a úspěšných, aby „pomohly překlenout digitální propast a nerovnosti v přístupu [k technologiím, ale i prosperitě], které pomohly vytvořit“, jak ve svém čteném projevu pravil spoluzakladatel společnosti Xiaomi Lej Ťün. Na druhé straně zde jde o zajištění státní bezpečnosti proti vnějším vlivům, ať už ve formě soft-power nebo přímých hrozeb narušujících kybernetickou bezpečnost režimu a jeho orgánů.
Jak na kritickou informační infrastrukturu, stabilitu a státní bezpečnost
Za tímto účelem Peking 1. září tohoto roku učinil další legislativní krok: schválil dlouho očekávanou „Vyhlášku o ochraně a zabezpečení kritické informační infrastruktury“, jež definuje, co může být považováno za „kritickou informační infrastrukturu“, a tudíž podléhá přísnější regulaci bezpečnostních orgánů státu z hlediska řízení i „moderace obsahu“. Za „kritickou informační infrastrukturu“ je obecně považována „síťová infrastruktura a informační systémy v kritických odvětvích, jako jsou veřejné telekomunikační a informační služby, energie, doprava, finance a národní obrana.“ Vydaná vyhláška však zároveň umožňuje mezi „kritickou informační infrastrukturu“ zařadit prakticky cokoli, co se v některém okamžiku začne jevit jako „kritické“.
Vyhláška o kritické informační infrastruktuře je jedním z legislativních pilířů čínského aparátu kybernetické bezpečnosti, k němuž dále patří Zákon o datové bezpečnosti, Zákon o ochraně osobních údajů, výše zmíněné Pokyny ohledně posílení budování internetové civilizace (což lze číst i ve smyslu „civilizovaného internetu“, např. bez kyberšikany,) a Státní platforma pro potírání dezinformací (Čung-kuo chu-lien-wang lien-che pchi-jao pching-tchaj 中国互联网联合辟谣平台). S pomocí těchto nástrojů řízení hodlá Peking zajistit „zářivě jasný“ (čching-lang 清朗) a „civilizovaný“ (wen-ming 文明) internet, kde si budou všichni rovni. K tomu bude přispívat mimo jiné také „standardizace produkce online obsahu, zveřejňování informací a procesu jejich šíření“. Je příznačné, že namísto „potírání dezinformací“ odkazuje čínská terminologie spíše na „potírání fám/nepodložených zpráv“ (pchi-jao 辟谣) na internetu. Nejedná se tedy o boj s dezinformacemi, jak je známe v Evropě (kam se často šíří právě zásluhou Číny a Ruska), ale spíše o nástroj k omezení volného šíření informací, jež mohou „ohrozit stabilitu“, tedy o cenzuru.
Dalším regulačním krokem v čínském digitálním prostoru bylo srpnové nařízení, jež omezuje používání algoritmů k doporučování obsahu, které běžně využívají velké technologické firmy po celém světě. Čínská internetová správa tak na oko vychází vstříc uživatelům, kteří podobně jako v Evropě a jinde po světě mají čím dál větší obavy o vlastní soukromí a nakládání s osobními údaji na internetu. Zároveň se však jedná o další z efektivních nástrojů na „regulaci veřejného mínění“, například tím, že se uživatelům nebudou automaticky objevovat „nejžhavější témata“ a trendy hashtagy. Mezi nimi se totiž celkem pravidelně vyskytují potenciálně kontroverzní věci, a algoritmy, které tato témata doporučují na základě počtu shlédnutí, lajků či komentářů (případně placené reklamy), tak přispívají k jejich šíření. Z celkem bezvýznamné kauzy se tak rázem může stát virální senzace, ale i třaskavé společenské téma. Proto Peking prosazuje, aby byly algoritmy doplněny lidským faktorem (tedy cenzorem), který bude manuálně spravovat žebříčky často vyhledávaných výrazů a populárních témat či nastavovat vyskakování pop-up oken tak, aby „aktivně poskytovala informační obsah, který bude v souladu s hodnotami většinové společnosti“.
Stručně shrnuto, Peking se momentálně nachází ve fázi budování spolehlivých nástrojů k získání téměř absolutní kontroly nad celým kybernetickým prostorem od poskytovatelů služeb přes velké technologické firmy, start-upy a zábavní průmysl až po aktivity jednotlivých uživatelů. Je to další krok k dosažení „internetové suverenity“, již čínská vláda v posledních letech prosazuje poté, co se ukázalo, že k jejímu dosažení nestačí vybudování firewallu lidově známého jako „Velká čínská internetová zeď“, za níž jsou mnohé webové stránky a aplikace nepřístupné. Naprostá většina čínských uživatelů nemá problém zajistit si způsob, jak „přelézat zeď“ (fan-čchiang 翻墙), čemuž nezabrání ani potenciální digitální železná opona, nicméně to už teď není největší starost čínských internetových autorit. Zdá se, že těžkou hlavu jim dělají spíše samotné čínské masy – mladí Číňané, kteří v kyberprostoru zpravidla tráví velkou část volného času a často ztrácejí tu správnou socialistickou morálku.