Dosavadní průběh války na Ukrajině čínské vedení zaskočil. Při uzavírání “olympijského paktu” 4. února v Pekingu Putin podle všeho informoval Si Ťin-pchinga, že půjde o bleskovou “speciální vojenskou operaci”, která postaví svět před hotovou věc podobně jako anexe Krymu v roce 2014. K takovému “fait accompli” by se Peking nemusel nijak zvlášť vyjadřovat nad rámec obvyklých frází o diplomatickém řešení a výzev ke zdrženlivosti všech stran.
Mlha se zvedá
Po spuštění “speciální operace” začal Peking skutečně chrlit podobná nic neříkající prohlášení. Jenže plán na “bleskový zásah” vycházel z chybných předpokladů a rychle ztroskotal na odhodlaném odporu ukrajinské armády i civilistů. Ze “speciální vojenské operace” se stala regulérní válka a oficiální čínská vyjádření, která se stejně jako ta ruská termínu “válka” striktně vyhýbají, se rázem ocitla úplně mimo realitu. Teprve tento týden se začali čínští představitelé po týdnech lavírování vyjadřovat trochu přímočařeji. Na úterní tiskové konferenci u příležitosti vrcholné politické události sezóny, tzv. “dvou zasedání” (čínského “parlamentu” a obdoby naší někdejší Národní fronty), se ministr zahraničí Wang I přiklonil poměrně jasně na ruskou stranu. Čínský oficiální diskurz se tím přiblížil neoficiálnímu diskurzu v přísně kontrolovaných čínských médiích i na skoro stejně přísně kontrolovaném čínském internetu, který jednoznačně straní Rusku od samého počátku.
Kamarád do deště
Otevřená podpora Kremlu s sebou ovšem nese značná rizika, což je ostatně důvod, proč kolem ní Peking tak dlouho mlžil. Absurdní válkou proti menšímu sousedovi se z Putina stal doslova přes noc před světovým veřejným míněním naprostý vyvrhel. Ani Si Ťin-pching se s ním nechce přes krátce předtím deklarované “spojenectví bez hranic” nechat házet do jednoho pytle. Peking má sice s Moskvou přinejmenším v krátkodobém horizontu řadu společných cílů, ale snaží se jich dosáhnout velmi odlišnými metodami. Po léta si vzhledem k okolnímu světu pečlivě buduje image “vzájemně výhodné spolupráce”, kde strmý růst Číny nepředstavuje žádná rizika, jen samé ekonomické příležitosti. Tento politický kapitál by nerad propálil jen kvůli zbrklosti svého “spojence bez hranic” v Kremlu.
Vlci na plac
Odkud tedy ta náhlá změna tónu? Peking si zřejmě uvědomil, že předchozí mlžení je tak jako tak dlouhodobě neudržitelné. Je také pravděpodobné, že v Pekingu převládl, možná i v souvislosti se “dvěma zasedáními”, bojovný duch, který se ostatně na čínském ministerstvu zahraničí projevuje již nějaký čas například tzv. “diplomacií vlčích válečníků”. Jestli chce Západ konfrontaci, má ji mít.
Putinovo zběsilé dobrodružství na Ukrajině jen prudce uspíšilo dlouhodobý a dnes již zřejmě nezvratný proces štěpení světa na dva velké bloky s demokratickými zeměmi na jedné a autoritářskými režimy na druhé straně pomyslné barikády. Čína se dlouho bránila otevřenému rozkolu, protože mohutně těžila z volného přístupu k otevřeným společnostem na západě a jinde ve světě, zejména v poněkud jednostranném obchodě a transferu technologií. Jedním z důsledků války na Ukrajině přitom bude zvýšená ostražitost vůči nedemokratickým režimům, která zasáhne i ČLR.
Západ upadá, Východ sílí
Na toto lámání chleba mezi demokratickým a autoritářským světem však již dochází tak jako tak. Peking se mu nemůže vyhnout a cítí se na něj připraven. Po desetiletích prudkého hospodářského i mocenského růstu Čína rozhodně netrpí nedostatkem sebevědomí. Na “dvou zasedáních”, o médiích a internetu nemluvě, rezonuje poněkud simplistická formule, že “Západ upadá a Východ je na vzestupu”.
Peking vehementně protestuje proti současným hlasům v USA i jinde ve světě, volajícím po “oddělení” (decoupling) od Číny v ekonomice, vědě a výzkumu a v dalších oblastech. Sám se na něj ovšem dlouhodobě cíleně připravuje. Zejména v posledních letech je patrný důraz na soběstačnost nebo přímo autarkii v důležitých oblastech.
Čínská Kanada nebo Severní Korea?
Čínské vedení možná prostě dospělo k názoru, že je na nadcházející “decoupling” připraveno, tak jako tak se mu nevyhne, a podporou Moskvy tak nemá zas tolik co ztratit. Naopak, mezinárodní izolace Ruska mu může být ku prospěchu, protože povede k ještě větší závislosti Kremlu na Číně. Peking dosud podle rozšířeného bonmotu nahlížel Rusko jako “svou Kanadu”, tedy bezpečné zázemí a zdroj potravin a surovin. Nastávající izolace Putinova režimu z něj udělá nikoliv už čínskou Kanadu, ale další Severní Koreu, zcela závislou na benevolenci Pekingu.
Patrně jediný scénář, který by mohl takový výhled zvrátit, by byla změna režimu v Moskvě. Peking by přišel o dnešního spojence a zítřejšího vazala; místo něj by mu naopak mohl vyrůst mocný konkurent. Takový kalkul staví Peking před celkem jednoduchou volbu a naznačuje, proč bude Čína přes počáteční přešlapování stále otevřeněji podporovat Putina i s tím rizikem, že to uspíší rozkol se západem, a mohlo by případně vést i k druhotným sankcím na čínské subjekty, pomáhající obcházet sankční režim proti Rusku.