Čínské přešlapování kolem krize na Ukrajině

Peking nemá třímetrovou balalajku, zato má Miloše Zemana.

Na pozadí údajně zcela apolitických olympijských her v Pekingu vydali prezidenti Ruska a Číny začátkem února společné prohlášení o budoucnosti mezinárodních vztahů. Tento manifest nového protidemokratického kvazi-spojenectví na způsob někdejší Svaté aliance po napoleonských válkách nastínil jejich vizi budoucího světového uspořádání v mnohoznačných termínech jako „multilateralismus“, jež si různé strany mohou vykládat porůznu

Velké a malé země

Jak by takový nový světový pořádek měl vypadat v praxi, předvedl Putin vzápětí celkem jednoznačně otevřeným vpádem na Ukrajinu. Podobně jako předchozí ruská agrese proti Ukrajině v roce 2014, vypukla i ta současná takřka ihned po závěrečném ceremoniálu „světového svátku sportu a míru“. Tu současnou provádějí už nikoliv „zelení mužíci“ v neoznačených uniformách, ale přímo „mírotvorné“ oddíly ruské armády. Válka je mír, svoboda je otroctví

Putinův postup proti Ukrajině provází svérázný propagandistický folklór, ale v zásadě vyjadřuje pohled na svět, který rámcově sdílí se Si Ťin-pchingem. V méně květnaté podobě ho nezvykle přímočaře formuloval tehdejší čínský ministr zahraničí Jang Ťie-čch‘ během diskuze o Jihočínském moři na regionálním fóru ASEANu v roce 2010 v Hanoji: „Čína je velká země a vy jste malé země, a to je prostě fakt.“ (Pro představu, jak veliké mohou být „malé země“ v ASEANu, Indonésie má čtvrt miliardy obyvatel a tvoří ji 17 a půl tisíc ostrovů různé velikosti.)

Dialog civilizací

Současné ruské i čínské vedení věří v rámci svého „dialogu civilizací“ (název oblíbené Zemanovy konference na ostrově Rhodos zdaleka není náhodný), že přirozeným a stabilním uspořádáním světa jsou „civilizační“ okruhy, kde „velké země“ dominují svým sférám vlivu. Ty tvoří „malé země“ v jejich bezprostředním okolí nebo pod jejich politickým, ekonomickým či mocenským vlivem. 

Toto výrazně předmoderní pojetí světa jako kolbiště velkých říší maskuje moderní termín multilateralismus. V čínském pojmosloví se multilateralismus (多边) často překrývá s multipolaritou (多极), což více odpovídá skutečnému významu. Rusko a Čína dospěly jako „velké země“, resp. říše (nebo „póly“), ve svém „dialogu“ k takovému stupni vzájemného porozumění, že může sloužit za vzor pro „nový typ mezinárodních vztahů“, deklarovaný v „olympijském“ společném prohlášení. 

Křehká harmonie

Taková „harmonie“ velkých říší ovšem není nic zas tak nového; mimo jiné opět nápadně připomíná „koncert velmocí“ v Evropě po Vídeňském kongresu v roce 1815. Mocenská shoda v Evropě po napoleonských válkách byla podobně jako současná kvazi-aliance mezi Ruskem a Čínou založena převážně na negativní, dalo by se říci reakční agendě, totiž na odporu proti novým revolučním myšlenkám symbolizovaným Francouzskou revolucí. Podobně zdůrazňují Rusko a ČLR ve všech klíčových dohodách, včetně „olympijské“ deklarace z Pekingu, společný odpor proti „barevným revolucím“ – tedy emancipačním snahám „malých zemí“ rozhodovat o vlastním osudu.

Koncert velmocí v Evropě nakonec nebyl tak stabilní, jak jeho tvůrci předpokládali; de facto ho ukončila krymská válka v roce 1853. Uvidíme, co se současným „dialogem civilizací“ mezi Ruskem a Čínou udělá probíhající konflikt na Ukrajině – který by se s příslovečným smyslem dějin pro ironii mohl záhy opět vrátit na osudový Krym. Peking sdílí s Moskvou základní pohled na rovnováhu sil ve světě, to ale neznamená, že by mezi nimi panovala shoda ve všech otázkách. 

Vábení Evropy

Jednou z mnoha oblastí, kde mají obě mocnosti velmi odlišné zájmy, je právě Ukrajina. Putinův vpád do Donbasu se čínskému vedení nehodí ani trochu do krámu, protože ho staví před nepříjemná dilemata, kterým se jinak snaží ze všech sil vyhnout. Ukrajinská krize odhaluje jeden z hlavních vnitřních rozporů současné čínské zahraniční politiky. Čína usiluje společně s Ruskem o zásadní revizi mezinárodních vztahů, ale současně se snaží prezentovat jako opora jejich stávajícího uspořádání, aby zbytečně neprovokovala potenciální spojence, především Evropu.    

Vztahy ČLR s USA a jejich „indo-pacifickými“ spojenci (Japonsko, Austrálie, do jisté míry i Indie v rámci volné aliance Quad) těžko mohou být horší; vztahy s Evropou jsou nicméně přes výrazně sestupný trendstále ještě na vahách. Peking vidí v Evropě možnou protiváhu USA a jednoho ze čtyř základních aktérů v globálním rozložení sil (Čína, Rusko, Amerika, Evropa). Mocenská pozice Evropy zůstává vzhledem k její roztříštěné zahraniční politice omezená, její ekonomická váha je však značná. ČLR by rozhodně nechtěla antagonizovat Evropu kvůli podpoře zbrklých agresivních kroků Ruska s ekonomikou zhruba na úrovni Španělska.  

Třímetrová balalajka

Krize na východní Ukrajině tak pro Peking představuje problém, jehož by se slovy jednoho komentátora za normálních okolností nechtěl dotknout ani „třímetrovou balalajkou“. Vzhledem k závažnosti situace se mu teď ale nemůže dost dobře vyhnout. Na jedné straně leží na vahách jeho kvasi-aliance s nevypočitatelným, ale jinak v zásadě spolehlivým spojencem Ruskem, na druhé dobré nebo aspoň neutrální vztahy s Evropou jakožto potenciální protiváhou USA v „západním“ světě. 

Z této prekérní situace vychází mlhavost oficiálního postoje Pekingu k současné krizi. ČLR na jedné straně výslovně podporuje základní geopolitické postoje Ruska, konkrétně odpor proti NATO a jeho rozšiřování, a nárok na vlastní sféru vlivu; na druhé straně se snaží držet si odstup od jejich konkrétního projevu v podobě Putinova dobrodružství v Donbasu. Až do skutečné invaze to pekingská propaganda řešila drobným úkrokem stranou a tvrzením, že USA úmyslně zveličují ruskou hrozbu a žádná válka nebude. 

Balalajka jako bumerang

Peking sice nemá třímetrovou balalajku, zato má ale českého prezidenta Miloše Zemana, který přes své chatrné zdraví, a ovšem v rozporu se stanovisky české vlády, neustává v důsledné podpoře čínských zájmů. Ve svízelné situaci kolem ukrajinské krize zase jednou dobře posloužil čínské oficiální linii, že Západ hrozbu přehání a Rusko nezaútočí. Čínská média široce referovala o jeho rozhovoru pro iDnes a zdůrazňovala jeho výroky o „blamáži“ amerických zpravodajských služeb. 

Situace se mezitím „zásadně proměnila“ (čínský eufemismus pro Putinovu invazi) „vstupem vojsk“ (Zemanův eufemismus zjevně podvědomě inspirovaný naší nedávnou historií) na Ukrajinu. Čínská média a celý propagandistický systém takovou „proměnu“ faktů hravě ustojí; vzhledem k propracované cenzuře na ni nemá kdo poukazovat (tím hůř pro fakta). Pro českého prezidenta však představuje bumerangový efekt jeho „blamáže“ další skvrnu na výkonu funkce. Pro českou zahraniční politiku je nová Zemanova přihrávka čínské propagandě jen dalším příkladem, jak si v naší „malé zemi“ můžeme dovolit luxus dvou protichůdných zahraničních politik.

Publikace tohoto článku: Aktuálně, 25.2.2022