Filipíny v roce 2016 vyhrály mezinárodní arbitráž, která oficiálně potvrdila, že čínské nároky v Jihočínském moři jsou neopodstatněné. Šlo o bezprecedentní úspěch v boji proti čínské expanzi v této oblasti. Ve stejném roce ale také proběhly prezidentské volby a nový prezident, Rodrigo Duterte, provedl “restart” ve vztazích s ČLR podobný tomu českému. Podobně jako ten náš, ani filipínský obrat slíbené investice nepřinesl; nanejvýš pomohl vybraným jedincům, aby se obohatili či zviditelnili.
Memorandum není smlouva
Čínské investiční přísliby Filipíncům (stejně jako vČR) mají převážně podobu memorand o porozumění (MOU). MOU jsou ale často nekonkrétní, nezávazné dokumenty; mlhavě přislíbené projekty může bez sankcí omezit nebo rovnouz rušit jedna či druhá strana. Především v rozvojových zemích, kde se často mění legislativa a bují korupce, jsou vpodstatě jen výrazem dobré vůle.
Podle článku South China Morning Post jsou na Filipínách prodlevy investičních projektů nebo jejich úplné rušení běžnou záležitostí. Na vině je často místní samospráva nebo nerealistické představy. Ze 6 mld. dolarů přislíbených v roce 2017 Japonskem se na Filipínské ostrovy zatím dostalo jen necelých 50 milionů. Z indických investičních plánů z letošního ledna v celkové hodnotě 1,2 mld. dolarů se zatím realizovaly jen projekty za 600 tisíc.
Není tedy zas tak překvapivé, že z avizovaných 24 mld. dolarů čínských investic a rozvojové pomoci došlo zatím jen na jednu miliardu. To je podobný výsledek jako 100 mld korun čínských investic slibovaných pro rok 2016 prezidentem Zemanem.
Investiční optimismus a slibové pasti
Zvláštní a problematické ovšem je, že efemérní čínské sliby se, stejně jako u nás, prezentují ze strany místních politiků jako nezpochybnitelná realita. Nezávazná MoU, z nichž se většina nikdy nanaplní, mají sloužit jako důkaz úspěchů “ekonomické diplomacie” s ČLR. Otázkou zůstává, nakolik je takový investiční optimismus jen projevem politické naivity, a nakolik jde o vědomou lež.
U Číny navíc dochází k silné politizaci a medializaci těchto investic a politici, kteří se MOU ohánějí, snadno uvíznou ve “slibové pasti”. Nedostatečný přísun čínských peněz (či jejich totální absence) může zapříčinit, že o rychle nabytý politický kapitál mohou “přátelé Číny” zase rychle přijít. Tím víc musí lobbovat za své čínské patrony a umlčovat kritiky, kteří poukazují na rozdíly mezi sliby a realitou.
Co horšího, v Číně musí čím dál více poklonkovat tamním vůdcům, aby konečně na slibované projekty došlo. Příkladem může sloužit památný slogan filipínského prezidenta “Filipíny, provincie Čínské republiky”. ( Čínská republika je přitom oficiální název Tchaj-wanu, což dobře ilustruje míru Duterteho znalostí o jeho nových přátelích). Stejného rázu jsou také Zemanovy projevy o “stabilizaci společnosti” a podobné podlézavé výroky,které ostře kontrastují s mizivými hospodářskými výsledky jeho “ekonomické diplomacie”.