Čínský příběh v Argentině

Argentina je na ČLR značně závislá, zejména v oblasti obchodu či půjček. Jak s touto situací zahýbe zvolení anarchokapitalistického prezidenta, který Čínu označil za „vrahy“ a diktaturu?

Jezero ve městě Fu-čcheng v čínském okresu Mien-jang. Mladý pár, muž a žena, si za denního světla užívají romantické dostaveníčko na veslici. V jednu chvíli se muž otočí, aby šťastně vytáhl skrytou krabičku se dvěma zásnubními prsteny. Vtom z nepochopitelných důvodů spadne z nebe přesně na člun kráva a ženu zabije. Jedná se o úvodní scénu argentinského filmu Un Cuento Chino (česky „Čínský příběh“, ačkoli v USA byl přejmenován na Chinese Takeaway) z roku 2011. V argentinském slangu je „čínský příběh“ synonymem pro lež, podvod: podraz.

O dvanáct let později se nepředstavitelné stalo skutečností: třiapadesátiletý Javier Milei, víceméně bez politických zkušeností i bez politické strany, vyhrál prezidentské volby s 55 % hlasů. Hlásí se k anarchokapitalismu a přísahá, mimo jiné, že „vyhodí do povětří“ centrální banku, přejde na americký dolar, uvolní zákon o zbraních a prudce sníží objem přebujelých vládních výdajů. Kromě toho slíbil přerušit vztahy mezi Argentinou a Čínou, kterou označil za „vrahy“ a diktaturu.

Pochmurný obraz

Je to složitý příběh. Od roku 1946, kdy se Perón, armádní důstojník z povolání, stal poprvé prezidentem, vládlo v Argentině peronistické hnutí s přestávkami dohromady 29 let. Jedná se o ideologii mnoha tváří spojující industrialismus, technologickou autonomii, odmítnutí připojit se k mocenskému bloku USA i Sovětského svazu za studené války, silnou roli odborů a v poslední době i latinskoamerické bratrství. Provází ji také historie politického násilí, korupce, autoritářské vlády a státem financované propagandy. Od svého návratu k moci v roce 1989 drželi peronisté prezidentský úřad, s výjimkou sedmi let, nepřetržitě. Nyní bylo toto hnutí poraženo s největším rozdílem ve své historii, a to po svých nejhorších hospodářských výsledcích a, jak se mnozí shodují, po nejhorší vládní administrativě vůbec.

Ekonomika země je v troskách. Ještě před sto lety Argentina prosperovala a pyšnila se silným námořnictvem, špičkovými sociálními ukazateli a diplomatickým vlivem. Nyní se potýká se 40% chudobou, 140% inflací a drtivě nízkou kupní silou: 17. listopadu, tři dny před druhým kolem voleb, byla minimální mzda zvýšena na 146 000 pesos, tedy 162 amerických dolarů podle neformálního kurzu v době vzniku tohoto článku. Před dvanácti lety, v roce premiéry filmu Un Cuento Chino, to bylo 557 dolarů. Lidé se snaží nakoupit 200 dolarů měsíčně, což je zákonný limit, aby se jejich kupní síla nevypařila; předpokládá se, že deset procent všech dolarů v oběhu na světě je v Argentině. Získat hypotéku je téměř nemožné, úrokové sazby centrální banky vzrostly v říjnu na 133 % a mnoho mladých lidí sní o odchodu ze země.

Problémy se kupí. Země je hluboce zadlužená, a to jak peronistickými, tak i neperonistickými vládami. Od získání nezávislosti v roce 1816 devětkrát nesplatila svůj státní dluh, z toho třikrát v posledních dvou desetiletích. Státní rozpočet se opírá o vysoké daně, včetně daně z vývozu (především hovězího masa, kukuřice, pšenice, sójového oleje a odpadu ze zpracování sóji; na poslední dvě jmenované suroviny se vztahuje 33% daň), z příjmu (které byly nedávno zmírněny kvůli krátkodobé volební politické podpoře) a z nákupu měny, většinou dolarů a eur, která dosahuje 75 %. Takto vysoké daně ovlivňují hospodářský růst i důvěru spotřebitelů. Odbory jsou právně i neformálně silné a tvrdě hájí své zájmy, často na úkor produktivity, podnikání, a dokonce i politické stability. Budování obrovského množství veřejných staveb je neefektivní a prolezlé neskrývaným nepotismem. Dovoz je omezený a povolení nesystematicky udělují jednotliví úředníci, což vede k úplatkům. Místní trh je ponechán napospas kartelu argentinských podnikatelů.

Další problém představují vysoké veřejné výdaje – 46,2 % rozpočtu na rok 2024 je určeno pouze na sociální zabezpečení, které zahrnuje všechny starší osoby bez ohledu na jejich pracovní historii. Tyto příděly považuje mnoho Argentinců, zejména těch, kteří se hlásí k peronismu, za neoddiskutovatelné právo. Dotace do energetiky v roce 2021 (poslední veřejně dostupný údaj), které udržují energii neúměrně levnou, ukously 11 % rozpočtu. Obsluha dluhu ukrojila dalších 7 %. Korupční skandály kolem veřejných financí se propírají každý měsíc a před volbami tomu není jinak.

Prezident

V této nepěkné situaci porazil Milei, který tvrdí, že veškeré zdanění je krádež, ve druhém kole voleb středopravicovou opoziční Patricii Bullrichovou (dlouholetou političku a bývalou ministryni bezpečnosti předchozího prezidenta Mauricia Macriho), a poté současného ministra hospodářství, politicky vlivného Sergia Massu. Bullrichová podpořila Mileiho ve finálovém souboji s Massou a výměnou za to si její strana v době vzniku tohoto článku zabírá různé posty ve vládě, někdy na úkor vlastních Mileiho spojenců.

Nově zvolený prezident, který je pevným zastáncem kapitalismu volného trhu, USA a světového řádu vedeného Západem, se koncem listopadu vydal do Washingtonu, aby se setkal se spolupracovníky prezidenta Bidena, včetně poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana. V New Yorku Milei poobědval s bývalým prezidentem Billem Clintonem a bývalým senátorem Christopherem Doddem, nyní zvláštním prezidentovým poradcem pro Severní a Jižní Ameriku.

S americkým prezidentem Donaldem Trumpem si navzájem vyjadřují podporu a obdiv. Milei také v minulosti popřel globální oteplování či odsoudil feminismus. V září v Buenos Aires pak poskytl rozhovor americkému politickému komentátorovi Tuckerovi Carlsonovi. Na platformě X dosáhl 300 milionů zhlédnutí poté, co jej sdílel její majitel miliardář Elon Musk. Milei v něm prohlásil, že jeho administrativa nebude obchodovat s „komunisty“ jakéhokoli druhu, včetně hlav států Brazílie a Ruska, Inácia Luly da Silvy a Vladimira Putina.

Na scénu vchází drak

V tomto rozsáhlém interview zmínil také Čínu, což mnohé v Argentině znepokojilo. Vývoz zboží ze země do ČLR se totiž za posledních dvacet let zvýšil více než třikrát. Čína je nyní po Brazílii druhým největším odběratelem Argentiny, před dvaceti lety byla čtvrtá. Argentina se v současné době spoléhá na mohutný měnový swap s Pekingem; v červenci ministr Sergio Massa dosáhl jeho zvýšení z 1,04 miliardy dolarů (použitých na zaplacení dovozu v květnu) na 18 miliard v příštích třech letech. Buenos Aires použilo část měnových swapů na splacení svého dluhu vůči MMF, který je největší, jaký kdy tato instituce měla. Čína se tak stala pro Argentinu věřitelem poslední instance. V roce 2021 splácela Argentina 35 úvěrů od čínských bank „velké pětky“, celkově jde o více než polovinu všech úvěrů tohoto druhu v Latinské Americe. Peking byl v roce 2020 také horlivým dodavatelem vakcín a testovacích sad na detekci COVID-19, na což Argentinci vzpomínají v dobrém, byť se ukázalo, že tyto produkty byly méně účinné, než bylo inzerováno.

Čínští obchodníci zde také hodně investují, přestože to občas provázejí problémy. Příkladem jsou široce medializované slibované čínské investice v roce 2004, které zůstávaly po léta stále jen slibem. Argentina nyní usiluje o hybridní strategii energetické transformace. Připravovala se stavba jaderné elektrárny čínské technologie Hualong One, dokud ji Argentina dočasně neodložila kvůli nedostatku finančních prostředků, vysokým úrokovým sazbám a po neúspěchu žádosti, aby Čína uhradila 100 % nákladů místo 85 %. Za peníze čínské banky byly postaveny dvě přehradní nádrže (i když zatím nevyrábějí elektřinu). Ve spolupráci s guvernéry provincií se připravují další projekty na těžbu lithia.

Poté, co čínská státní společnost COFCO koupila 51% dvou velkých argentinských obilnářských společností, se Peking zaměřil na významnou obchodní řeku Paraná na severovýchodě Argentiny (po níž se splavuje 82% zemědělského vývozu země, 91% lodních kontejnerů a 99 % automobilů na export). Tím získala společnost hlavní logistické centrum ve strategických regionech latinskoamerické země a 14,5% kontrolu nad veškerým argentinským vývozem obilí. Po ovládnutí soukromých přístavů začala Čína usilovat o kontrolu nad samotnou řekou. Její kontroverzní společnost Communications Construction Company (CCCC) se zúčastnila veřejné soutěže na provozování říční cesty Paraná a všeobecně se předpokládal její úspěch. Argentinský prezidentský palác začal preventivně najímat čínské překladatele pro proces převodu. Společnost CCCC však nakonec soutěž prohrála, protože neprokázala schopnost splnit nezbytné provozní technické požadavky; důkazy o předchozích pracích, které předložila, byly označeny za „obtížně ověřitelné“. Celý proces dále poškodilo obvinění Kongresu, že argentinský velvyslanec v Číně Sabino Vaca Narvaja (který plynně hovoří čínsky a je populární v místní čínské televizi) se snažil zákulisními kanály intervenovat ve prospěch CCCC.

Místní vztahy

To neodradilo končící peronistickou vládu od politického lavírování vůči Číně. Vaca Narvaja (který se někdy představuje čínským jménem Niú Wàng Dào) otevřeně chválil čínský model a zlehčoval obvinění Pekingu z porušování lidských práv. Viceprezidentka Fernándezová, někdejší tchyně Narvajova bratra, označila v roce 2022 Čínu za „nejúspěšnější kapitalistický systém“. Její pravá ruka Carlos Zannini, přezdívaný „El Chino“ (Číňan),  získal svou přezdívku kvůli otevřeně maoistickým sklonům v 70. letech.

Předsedkyně amerického podvýboru pro západní polokouli María Elvira Salazarová dokonce obvinila Fernándezovou, že usiluje o výrobu čínských stíhaček J-17 na argentinské půdě, což Buenos Aires popřelo. Jako prezidentka pak uzavřela s Pekingem dohodu o měnovém swapu výměnou za zřízení nezdaněné satelitní stanice strategických podpůrných sil Lidové osvobozenecké armády na jihu Argentiny na dobu padesáti let. Nominálně slouží k vědeckému pozorování, ale návštěvníci, dokonce i ti argentinští, tam smí jen na 10 minut denně, dělníci jsou čínští a pracovní právo stanice zrovna tak. Bývalý prezident Alberto Fernández (s viceprezidentkou Fernándezovou není v žádném příbuzenském vztahu) zase v roce 2022 oznámil, že se Argentina připojí k iniciativě Pásmo a stezka, ačkoli nezískal žádné konkrétní finanční závazky. Jeho poslední cesta ve funkci hlavy státu v říjnu vedla do Pekingu.

Fascinace čínskými penězi se neomezuje jen na peronismus. Ani jedna strana politického spektra se příliš nevyjadřuje k nehlášenému a neregulovanému rybolovu čínské rybářské flotily, která drancuje argentinské teritoriální vody. Nejvýznamnějším (i když nenápadným) podporovatelem čínského byznysu je bývalý prezident Macri, jehož osobní jmění se částečně nachází v Číně – jeho otec tam žil až do své smrti, aby vyřizoval obchody přímo na čínské půdě. Člen opozice Gerardo Morales, guvernér severní argentinské provincie Jujuy, kde leží většina národních ložisek lithia, jedná přímo s čínskými těžebními společnostmi, které tak získávají lukrativní zakázky a hojný přístup k tomuto nerostu.

Milei však není ve své kritice Číny sám. Macriho kandidátka na prezidentku Bullrichová během kampaně veřejně prohlásila, že Argentina bude muset přehodnotit celou myšlenku vstupu do BRICS, kam byla země pozvána v letošním roce. Mileiho ministr zahraničí pak oznámil úmysl nezapojovat se do tohoto uskupení. Stejně tak Miguel Ángel Pichetto, bývalý protikandidát na viceprezidenta během Macriho neúspěšného pokusu o znovuzvolení v roce 2019, otevřeně kritizuje čínskou investiční strategii v Argentině.

Budoucnost

Jaká je budoucnost čínsko-argentinských vztahů? Lze oprávněně říci, že ačkoli Milei pravděpodobně přispěje k ochlazení postoje vůči Pekingu (a existují náznaky, že se tak již stalo), bude hodně záležet na výsledku prezidentských voleb v USA v příštím roce. Ve skutečnosti by Trumpův návrat do Oválné pracovny ve spojení s jeho výkladem loajality a přátelství mohl znamenat, že argentinská vládnoucí strana upřednostní tvrdší postoj vůči Číně, i kdyby jen proto, aby si naklonila Washington. Koneckonců Trumpova administrativa hrála klíčovou roli při uvolnění půjčky MMF pro Argentinu. Kromě toho Mileiův odpor ke komunismu a státní kontrole jistě zbrzdí jakoukoliv snahu o udržování pochybných vztahů jeho země s Čínou, jakkoliv optimisticky vyznívá rétorika Pekingu.

Proti této nevraživosti stojí čínské projekty v oblasti infrastruktury, investice, bilaterální obchod (včetně velkých nákupů proslulého argentinského hovězího masa) a samozřejmě i četné půjčky. Argentina je na Západě fakticky bez věřitelů. Nikdo nepředpokládá, že se dokáže dostat ze současných potíží bez přehodnocení celé situace. Stejně tak je těžké uvěřit, že se podaří dosáhnout slibované dolarizace, vzhledem k červeným číslům, v nichž je státní pokladna už teď. Mileiovy velkolepé plány se zdají být zkrátka Un Cuento Chino.

A Peking to dobře ví.

 

Autor je argentinský historik, svůj magisterský titul získal na Univerzitě Karlově v Praze.

Publikace tohoto článku: HlidaciPes.org, 4.1.2024