Zatímco většina světa přestala covid-19 vnímat jako zásadní hrozbu a jednotlivé státy postupně upustily od masových opatření i hromadného testování, Čína se i nadále drží přísné protiepidemické politiky ve snaze zajistit „nulový výskyt“ (tzv. „zero-covid policy“). S šířícími se subvariantami omikronu se to však stále zcela nedaří. Po velkých jarních lockdownech, které negativně dolehly zejména na život obyvatel Šanghaje, nastoupila v srpnu letní „prázdninová“ vlna, a to v oblíbených turistických destinacích ČLR: v jihočínském „tropickém ráji“ na ostrově Chaj-nan, v Tibetu a v menší míře pak v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Tyto tři provincie se během srpna ocitly pod lockdownem a uvízly zde řádově desítky tisíc (v případě Chaj-nanu dokonce stovky tisíc) čínských turistů. Právě oni byli zdrojem rozšíření nákazy v těchto populárních turistických regionech, přestože konkrétně Tibet, pro zahraniční turisty již přes dva roky neprodyšně uzavřený, od jara 2020 nezaznamenal jediný případ covidu.
Covidová turistika
Občané Číny od vypuknutí pandemie prakticky nemají možnost vycestovat do zahraničí. Brání jim v tom nejen proticovidová opatření, ale i značně omezené spojení se zbytkem světa. Většina letů mezi Čínou a zahraničím byla totiž již od jara 2020 zrušena, spojů je minimum a jsou několikanásobně dražší než před pandemií. Letenky lze za astronomické částky koupit, ovšem většinou pouze jednosměrné. Proto v posledních třech sezónách prudce vzrostl objem domácího turistického ruchu. Tibetská autonomní oblast (TAO) zaznamenala v koronavirových letech nárůst i přes přísná protiepidemická opatření.
Podle webu státní globální televizní sítě CGTN v roce 2019 navštívilo TAO přes 40 milionů turistů. I v roce 2020, kdy pandemie zasáhla celý svět, přivítal tento region jen během tzv. „zlatého týdne“, tedy v období kolem státního svátku založení ČLR 1. října, téměř 2 miliony návštěvníků, což představovalo nárůst o téměř 12 % proti stejnému období předchozího roku.
Pro zahraniční turisty je Tibet – stejně jako celá ČLR – od jara 2020 nepřístupný. Od roku 2021 jej znovu mohou navštěvovat cizinci, kteří trvale pobývají v Číně, ovšem z celkového počtu 41 milionů návštěvníků za rok 2021 cizinci tvořili jen nepodstatný zlomek.
Data pro letošní rok zatím nejsou dostupná, nicméně vše nasvědčuje tomu, že čísla nadále porostou. Domácí turismus v Tibetu pohání rostoucí čínská střední třída spolu s novými trendy, zejména individuální automobilovou turistikou, a soustavný rozvoj místní infrastruktury. Poté, co bylo v roce 2006 zprovozněno první železniční spojení z Golmudu v provincii Kan-su do Lhasy, byla trať v létě 2014 protažena až do Žikace, které je výchozím bodem pro oblast Mt. Everestu a západního Tibetu, do okolí posvátné hory Kailás. V létě 2021 pak byla otevřena část vysokorychlostní železnice, která bude spojovat Lhasu s hlavním městem provincie S‘-čchuan Čcheng-tu na východě. Zprovozněná část s provozní rychlostí kolem 160 km/h zatím končí v okresním městě Ňingthi (číns. Lin-č‘ 林芝), jež je vstupní branou do oblasti Pemako při indických hranicích v jihovýchodní části TAO. Nové vlakové spojení nejen podporuje rozvoj turistického ruchu v oblasti s téměř nedotčenou přírodou, ale také upevňuje pozici Číny a čínské armády ve sporných pohraničních oblastech, zejména v oblasti indického Arunáčalpradéše, jehož část si Čína nárokuje coby tzv. „jižní Tibet“.
Masový exodus
Na jaře letošního roku se po rozšíření varianty omikron velká část Číny potýkala s prudkým nárůstem počtu případů covidu a řada velkých měst na východě byla na týdny uzavřena. V rozporu se zamýšleným účinkem opatření to paradoxně motivovalo běžné obyvatele k opuštění města a cestování. Nicméně úřady si byly vědomy, že TAO nedisponuje dostatečnou kapacitou zdravotního systému, a měly oprávněnou obavu, co by znamenalo masivní rozšíření covidu v Tibetu. Hned po výskytu prvních případů 6. srpna proto byla celá oblast uzavřena.
Nejcitelněji dopadla uzávěra právě na čínské turisty, kteří se snažili TAO co nejrychleji opustit. Včas se to podařilo jen některým. V prvních dnech zběsilého úprku se tvořily mnohakilometrové kolony aut na hranicích mezi TAO a provinciemi S‘-čchuan a Jün-nan. Mnohým turistům se však ani odjet nepodařilo. Vycestovat nesměli ti, kdo přišli, byť vzdáleně, do styku s někým nakaženým nebo jeho blízkým kontaktem, ani ti, kdo pobývali v tzv. „vysoce rizikových“ a „rizikových“ oblastech, jichž bylo v TAO několik set. Ještě ke konci srpna zůstávalo v Tibetu podle oficiálních údajů kvůli nucené karanténě přes čtyři tisíce čínských turistů.
O tom, jak situace dopadá na místní obyvatele, je zpráv podstatně méně. Podle informací, které zveřejňuje na sociálních sítích tibetská spisovatelka a disidentka Cchering Özer, byli všichni obyvatelé „vysoce rizikových“ a „rizikových“ oblastí podrobeni každodennímu testování. Zpočátku se na něj stály dlouhé fronty, poté byl však v těchto oblastech vyhlášen zákaz vycházení a lidé byli testovaní mobilními týmy ve svých domovech. Pozitivně testovaní, jejich blízké kontakty i všichni, kdo potenciálně mohli přijít do styku s kontakty kontaktů, byli internováni v karanténních zařízeních, podobně jako na jaře v Šanghaji. Jak upozorňuje přední tibetanista Robert Barnett, čínská média a sociální sítě přitom hýří pozitivní energií, fotografiemi duhy a propagandistickými videi o „protipandemické pomoci“, např. v podobě plošného dezinfikování ulic hasičskými vozy nebo výprav zdravotníků v ochranných oblecích (tzv. „velkých bílých“, ta-paj 大白) se sadami PCR testů za tibetskými nomády.
Covidový test pro čínskou „národnostní politiku“
I přes striktní a mnohdy absurdní opatření, která, jak se domnívají pozorovatelé situace v Tibetu a Sin-ťiangu, ještě více omezují už tak ohrožená práva a svobodu místních obyvatel, se šíření covidu na „střeše světa“ dosud nepodařilo zcela zastavit. Zasaženy byly všechny části TAO, nejvíce Lhasa a Žikace, ale i relativně odlehlé oblasti jako je Ngari nebo prefektura Nagčhu obývaná hlavně pastevci. Ještě 22. srpna bylo podle tiskového prohlášení úřadů TAO v karanténě více než 43 tisíc lidí, poslední srpnový víkend již však mnohá města hlásila nulu. Nejvíc případů – cca 200 – je stále v centru Lhasy, z toho ovšem jen 36 příznakových. Celkově potvrzených případů v TAO je několik tisíc. Na poměry ČLR se jedná o poměrně vysoká čísla, je však třeba brát v úvahu, že obyvatelstvo ve městech je plošně testováno na denní bázi.
Kromě oficiálních vyjádření a propagačních materiálů proniká z Tibetu do světa jen velmi málo informací. Místní orgány však nepochybně procházejí vážnou zatěžkávací zkouškou. Určitou výhodou Tibetu je řídké osídlení, nebylo však jisté, jak bude nákaza působit ve vysoké nadmořské výšce, navíc tam, kde často není dostupná zdravotní péče. Při dlouhodobější uzávěře se stále ještě mohou projevit problémy se zásobováním oblasti, do níž je potřeba prakticky všechno dovážet. Došlo totiž k radikálnímu omezení počtu letů i vlakových spojů, které slouží jen k návratům místních do Tibetu a naopak čínských turistů do čínského vnitrozemí. Přerušeno bylo i přímé vlakové spojení mezi Lhasou a Pekingem, vlaky nyní jezdí ze Lhasy pouze do Si-ningu v západočínské provincii Čching-chaj.
Zdá se, že problémům spojeným s pandemií se nakonec nevyhnula ani „bájná Šangri La“, kam si čínská střední třída zvykla jezdit za instantním exotickým duchovnem, a místní vláda má plné ruce práce, aby situaci zvládla.