Dvojí já básníka Jidi Majia

Mezi hosty Festivalu spisovatelů, který se konal v Praze letos v říjnu, byl básník z Čínské lidové republiky Jidi Majia. Webové stránky Festivalu spisovatelů uvádějí, že „je považován za jednoho z nejvýznamnějších čínských básníků“, „jehož umění vychází z magické staré Číny“. Jsou to odvážná tvrzení, která neodpovídají názoru převažujícímu v odborné kritice v Číně ani v zahraničí, ale dají se pochopit jako užitečný marketingový tah.

Co je třeba uznat, Jidi Majia rozhodně patří k nejvíce překládaným čínským básníkům současnosti – jeho verše vyšly v překladu do většiny evropských jazyků, do arabštiny i hebrejštiny a naposledy i do svahilštiny. České překlady máme hned dva, první z roku 2006 (přeložil Jan Cimický) a druhý o deset let mladší (přeložili Zuzana Li a Jaromír Typlt).

Básník a provinční ministr propagandy

V čínsky psaných životopisech dostupných na internetu se nicméně více než o básnickém mistrovství dočteme o Jidi Majiaově bohaté politické kariéře. Nastoupil ji na samém počátku 90. let, to znamená v době perzekucí sympatizantů studentského hnutí krvavě potlačeného v červnu 1989, mezi nimiž byla i řada básníků. Mezi mnoha politickými funkcemi, které Jidi Majia vykonával, bylo například členství ve stálém výboru komunistické strany provincie Čching-chaj; byl také viceguvernérem této provincie a jejím ministrem propagandy.

Nakonec to přes provinční úřady dotáhl až na funkce celostátního významu a od roku 2015 je místopředsedou Svazu čínských spisovatelů, tedy organizace přímo podřízené Oddělení propagandy ÚV KS Číny.

Čínské zdroje svaz charakterizují jako „dobrovolné profesní sdružení čínských spisovatelů všech národností vedené Komunistickou stranou Číny, které je mostem a spojnicí mezi Stranou, vládou a širokým okruhem spisovatelů a pracovníků v oblasti literatury a významnou společenskou silou obohacující literaturu a posilující socialistickou duchovní kulturu.“ Důležitost básníka jako příslušníka politické nomenklatury potvrdil také čínský velvyslanec v Praze, který podle zprávy na webu velvyslanectví (pouze v čínské mutaci) „s místopředsedou Svazu spisovatelů uskutečnil pracovní setkání“.

Proti přetechnizovanému světu

Před mezinárodním publikem se Jidi Majia k politickým funkcím nehlásí a sám sebe prezentuje jako básníka těžícího z tisíciletých tradic čínské kultury okořeněné exotikou horských kmenů jihozápadní Číny, odkud pochází. Jidi Majia zaujímá postoj básníka velkých témat, zamýšlejícího se nad zásadními otázkami člověka. Tak vystoupil i v rozhovoru s Přemyslem Houdou v příloze Lidových novin Česká pozice z 24. listopadu.

Jidi Majia zde filosofuje o zlu jako nedílné součásti lidské přirozenosti, varuje před hrozbami dnešního „přetechnizovaného světa“. Proti nim staví sílu času a tisíce let „filosofie a náboženství“ a mluví o naději, že lidstvo přečká „tento poslední výhonek dějin“ a vrátí se k duchovnu. V rozhovoru se dotýká také tématu svobody – kterou podle něj musí vyvažovat regulace, protože „svoboda a hranice jsou nerozlučitelná dvojčata“, zejména pak v oblasti internetu. Básník nepopírá, že čínská vláda „má internet pod kontrolou“, bagatelizuje to však tvrzením, že to dělají všechny vlády, ba i soukromé firmy.

Jeho odpovědi jsou plné banalit a neurčitých frází, nakonec ale rozhovor ústí do konkrétních výroků ohledně kontroly obyvatel v Čínské lidové republice. Jidi Majia ujišťuje české čtenáře, že v ČLR neexistuje nic jako systém společenského kreditu, prý je to nesmysl.

Čínská střední třída by to nedovolila

Říká: „Zodpovědně prohlašuji, že jsem nikdy o ničem takovém neslyšel“, a vzápětí redaktorovi vysvětluje: „Je to se stoprocentní jistotou posunutí skutečnosti, zřejmě nějaká částečná informace, již někdo, komu se to hodí, nafoukl, až se stala něčím, čím vůbec není a co jste si vy následně v západních médiích přečetl“. Odvolává se na to, že on přece v Číně žije, tak by to musel vědět, ale on nikdy o něčem takovém neslyšel.

Opakuje to několikrát, dokonce se ohání silou čínské střední třídy, která by si přece něco takového nemohla nechat líbit. „V Číně žiji, a proto mohu říci, že většina obyvatel minimálně z měst, tedy střední třída, velmi, ale opravdu velmi dbá na dodržování lidských práv a že za současné situace čínské společnosti by si centrální úřady přípravu takového bodovacího systému nemohly dovolit.“ Aby redaktora přesvědčil, zve ho do Číny, ať se přijede podívat a uvidí „její dnešní realitu“.

Nekonformní menšinový soudruh

Manipulace se zjevným propagandistickým cílem dokreslují i stručné informace o básníkovi na úvod rozhovoru. O politických funkcích zde není ani slovo, je zdůrazněna příslušnost k národnostní menšině a je zde patrná snaha zařadit jej mezi nekonformní umělce. Básníkův etnický původ je formulován se smyslem pro politickou korektnost v duchu čínské propagandy. Je označen za příslušníka národnosti Nuosu, etnika, které „je sice ukotveno v čínské kultuře, ale zachovalo si svébytnost“.

Logicky protismyslné tvrzení demonstruje oficiální rétoriku národnostní jednoty pod vedením většinového čínského etnika. Důraz na etnickou svébytnost pak naznačuje českým čtenářům, že v ČLR se národnostní menšiny těší plné svobodě a jejich kultura vzkvétá. Jinak řečeno, zprávy o brutálním útisku Tibeťanů a Ujgurů se nemohou zakládat na pravdě.

V krátké biografii se také uvádí, že Jidi Majiaovým učitelem byl básník Aj Čching, „otec na Západě známého výtvarného umělce Aj Wej-weje“. Není jasné, jak učil Aj Čching Jidi Majiu psát poezii. Čínské prameny hovoří pouze o tom, že starý básník se někdy v polovině 80. let pochvalně vyjádřil o jedné Jidi Majiově básni.

Český čtenář nejspíš neporozumí, že odkaz na Aj Čchinga je vlastně přihlášením se ke kulturní politice komunistické strany, tím spíš, že je zde spojení s Aj Wej-wejem, které sugeruje uměleckou nezávislost. Když se totiž starý básník po dvaceti letech vyhnanství a brutální převýchovy vrátil do hlavního města a začal znovu publikovat, nejen že byl svázán konvencemi a direktivami socialistického realismu, ale dokonce se zapojil do kritiky mladých rebelujících básníků, které obvinil z protisocialistických postojů.

Aj Čching tehdy vystoupil proti těm, které biografická informace v Lidových novinách označuje za „Básníky mlhy“ a s nimiž spojuje Jidi Majiaovo dílo.

„Mé druhé já vyšlo na opačnou stranu“

Na stránkách Festivalu spisovatelů je Jidi Majia představen krátkými ukázkami ze svých básní, na prvním místě veršem „Nejsem tady, mé druhé já vyšlo na opačnou stranu“. Citát nechtěně dokonale vystihuje dvojí podobu básníka – jednu pro literární festivaly a překladatele v zahraničí, druhou pro domácí mocenské struktury. V rozhovoru pro Lidové noviny však Jidi Majia obě svoje já propojil, když vedle obecných tlachů o spiritualitě a temné budoucnosti lidstva výslovně popřel temnou současnost Čínské lidové republiky.

Dvojakost založená na zatajování podstatných informací a na tom, že v zahraničí si málokdo přečte, co se píše v Číně, je charakteristický rys čínské (nejen) kulturní diplomacie. Příklad vysokého stranického funkcionáře Jidi Majia, který se na pražském Festivalu spisovatelů a v Lidových novinách nechává prezentovat jako nezávislý myslitel a souputník umlčovaných a vězněných rebelů, by měl být varováním pro všechny, kdo se chystají zapojit do kulturního dialogu s Čínskou lidovou republikou, aby si důkladně ověřovali informace.

Publikace tohoto článku: Deník Referendum, 27.11.2018