Ve dnech 7.–8. října proběhlo v Pekingu každoroční celostátní zasedání čínské komunistické strany na téma stranické práce v oblasti propagandy a ideologie, k nimž letos v názvu nově přibyla kultura (宣传思想文化工作会议). Během setkání, jehož téma čínská státní média v angličtině příznačně přeformulovala na „veřejnou komunikaci a kulturu“, byl představen další z pilířů Si Ťin-pchingovy ideologie, jeho „myšlení o kultuře“ (习近平文化思想).
Pokyny generálního tajemníka na zasedání přednesl tajemník sekretariátu komunistické strany a člen politbyra Cchaj Čchi (蔡奇). Ústřední roli v Si Ťin-pchingově myšlení o kultuře hraje koncept „kulturního sebevědomí“ (文化自信). To má vycházet z „pětitisícileté“ tradiční čínské civilizace a její kultury, jejímž vyvrcholením v současné ideologii jsou opakovaně vyzdvihované „základní hodnoty socialismu“ (社会主义价值观).
Poněkud vyprázdněný ideologický pilíř týkající se kultury doplňuje pět starších a z hlediska praktické politiky významnějších: Si Ťin-pchingovo myšlení o diplomacii (习近平外交思想), ekonomii (习近平经济思想), vládě zákona (习近平法治思想), ekologické civilizaci (习近平生态文明思想) a armádě (习近平强军思想). Myšlení o kultuře je v tomto kontextu slovy Davida Bandurského z China Media Project výrazem Si Ťin-pchingovy snahy „skrýt základní otázky moci a legitimity za propracovanou výzdobou politického diskursu“.
Kulturou k silnému státu
Široce pojatý koncept kultury je v Si Ťin-pchingově myšlení prakticky synonymní s termíny ideologie a propaganda. Ty zase do značné míry splývají s výše zmíněnou „veřejnou komunikací“ zahrnující veškerou kulturní produkci a média. Pod tzv. „práci v oblasti kultury“ (文化工作) ve stranickém žargonu sice tradičně spadá i literatura a umění, ty však co do významu ve 21. století zastiňuje produkce komerčního kulturního průmyslu. V centru pozornosti jsou pak především moderní média zahrnující zpravodajství a sociální sítě či informační technologie a kybernetická bezpečnost. Pod „kulturu“ spadá rovněž filosofie a sociální vědy a také to, co Si Ťin-pching označuje jako „rozvíjení kulturního dědictví“, tedy využívání vhodných aspektů tradiční čínské kultury, myšlení a hodnot.
Státními médii oslavované převratné myšlení o kultuře se tudíž zdaleka neomezuje jen na literární a uměleckou tvorbu, jako to bylo kdysi v Mao Ce-tungových Rozhovorech o literatuře a umění z roku 1942. Úkolem tohoto pilíře je zastřešit vše, co souvisí s široce pojatou kulturou, komunikací a médii základními koncepty Si Ťin-pchingovy ideologie, jako je myšlení o socialismu s čínskými rysy či čínský sen o veliké obrodě čínského národa.
Siovy pokyny k tomuto tématu zahrnují obecné body, jako „posílení vedoucí role strany v oblasti veřejné komunikace a kultury“, „rozvíjení socialistické ideologie, která bude spojovat a inspirovat“, „pěstování základních hodnot socialismu“, „posílení dosahu a důvěryhodnosti médií“ či „kreativní transformace vynikající tradiční čínské kultury“. Zmíněno bylo i úsilí o „zlepšení mezinárodní komunikace a podpora mezicivilizační kulturní výměny“ spolu s „posilováním čínské soft power a vlivu čínské kultury“ v souladu se Si Ťin-pchingovými globálními iniciativami. To vše má být realizováno s jedním hlavním cílem – zapojit kulturu do budování silného státu (建设文化强国), ať už ve smyslu kulturní velmoci, nebo silného státu čerpajícího z bohatství tradiční kultury dávné civilizace.
Ideologická zbraň a vědecký návod
Bandurski celé „Si Ťin-pchingovo myšlení o kultuře“ považuje za „cynické využívání kultury k legitimizaci autoritářské diktatury jedné strany se sílícím kultem osobnosti“, které je svým způsobem vyprázdněné. I další komentátoři jej spojují s kultem osobnosti současného vůdce.
Je však zřejmé, že Si usiluje o vybudování silného ideologického systému, který má být dostatečně atraktivní na to, aby zakryl domácí problémy, a zároveň aplikovatelný pro posilování globálního vlivu ve světě, který se z pohledu Pekingu „bezprecedentně“ mění. To Si Ťin-pching chápe jako výzvu a šanci na prosazení čínských narativů v globálním veřejném diskursu a posílení moci čínského režimu. Spíše než o kulturu tedy jde o nové druhy propagandy. Na rozdíl od tradiční propagandy je však vyzdvihování „vynikající tradiční kultury“ (优秀传统文化) spolu s úspěchy „socialistické modernizace“ v čínském stylu (社会主义现代化) mnohem líbivější, ať už je zabaleno do formy atraktivních reportáží, populárních seriálů nebo příspěvků influencerů na sociálních sítích.
Když se Marx setká s Konfuciem
Zakladatel Čínské lidové republiky Mao Ce-tung ve své ideologii spojil základy učení marxismu-leninismu s tím, co označoval za „dobré“ prvky národní kulturní tradice. Podobné „spojení dvou“ (两个结合), tedy marxistické teorie a „čínské praxe“, se objevuje i v Si Ťin-pchingově myšlení o kultuře.
To ilustruje i jeden z příkladů moderní kulturní produkce, nedávno odvysílaný zábavně-naučný televizní seriál nazvaný „Když se Marx setká s Konfuciem” (当马克思遇见孔夫子). První z pěti dílů byl uveden v návaznosti na stranické zasedání na téma propagandy, ideologie a kultury 9. října na jedné z nejsledovanějších komerčních stanic, Chunanské satelitní TV. Jeho hlavním účelem je demonstrovat zmíněné „spojení dvou”, tedy vynikající komplementaritu učení marxismu s revidovanými tradičními čínskými hodnotami reprezentovanými právě učením Konfucia.
Zatímco ještě za Kulturní revoluce koncem 60. let byl Konfucius jedním ze symbolů tzv. „čtyř přežitků”, jež bylo při budování socialistické společnosti potřeba odstranit, od 90. let význam Konfucia coby symbolu některých vybraných aspektů „vynikající tradiční kultury” postupně narůstá. „Tradiční kultura” v tomto smyslu slouží především jako zpochybnění univerzálnosti základních lidských práv a hodnot, které vycházejí ze západních tradic.
V seriálu se tak Konfucius setkává s Marxem v družném rozhovoru a navzájem si vyměňují lichotky, zatímco zní citera a za nimi se zvedají hory jako z tušové malby. Oba souhlasí, že jejich učení jde dobře propojit – vždyť přece oběma jde především o „lid“ a chtějí pro něj „největší blaho“. O rozporech v obou myšleních, kdy jedno obhajuje hierarchii jako záruku společenské stability a druhé volá po beztřídní společnosti, taktně mlčí. Moderátor této „debaty“ pak spojení myšlení obou filozofů označí za myšlenkový milník, „třetí ideologickou emancipaci“. Zatímco první emancipace přišla ve 40. letech společně s Mao Ce-tungem, druhá na konci let sedmdesátých s Teng Siao-pchingem, třetí jsme svědky v současnosti v podobě „druhého spojení“ (第二个结合), formulovaného Si Ťin-pchingem. Současný generální tajemník se zde tak jako už mnohokrát dříve staví po bok těmto významným vůdcům.
Coby příklad na samé hraně tvrdé propagandy se seriál nesetkal s příliš pozitivními ohlasy, i přesto je však zřejmé, že se deset let od nástupu Si Ťin-pchinga mnohdy daří komerční kulturní produkci zapojit do jím vytvořeného ideologického systému a využívat ji pro šíření klíčových narativů. Úspěšnější je to paradoxně často tam, kde nejsou propaganda a ideologie na první pohled tolik zjevné, zůstávají však na pozadí coby ideologický rámec, na němž široce pojímaná kultura staví. Staronové myšlení o kultuře tak usiluje o poskytnutí teoretického základu pro kulturní praxi ve službách „nové mise pro novou éru“ (新时代新征程), v níž má kultura „poskytnout ideologickou zbraň a vědecký návod“ v souladu se základy Si Ťin-pchingova myšlení.
Na jednu stranu tak nový ideologický pilíř představuje slovy Bandurského „velkolepý monument sloužící k zakrytí prázdnoty v jádru [Si Ťin-pchingovy ideologie] a rozšíření prostoru pro nezbytné rituály moci“, na druhou stranu však kulturu a veškerou kulturní a mediální produkci pevně zakotvuje coby klíčový nástroj této ideologie a novodobé propagandy, která je na první pohled méně zjevná, ale o to záludnější než ta z dob Mao Ce-tunga.