Vzpomínka na komunistické mučedníky typu Julia Fučíka v české společnosti už dávno ztratila svou sílu, proces vyrovnání se s již uzavřenou etapou naší minulosti je však stále aktuální. Znovu to připomnělo například rozpoutání debaty ohledně pojmenování stanice nové linky D pražského metra po „komunistickém” spisovateli Ivanu Olbrachtovi.
Hrdinové i mučedníci jsou klíčovými postavami každého mytologického panteonu, pomáhají formovat základní hodnoty společnosti a umožňují jejím členům se s nimi identifikovat. Mnohdy se ale stávají nástrojem různých ideologií, typicky nacionalisticky orientovaných. Svoji roli mají i v komunistických mytologiích zachycujících počátky revolučních hnutí a jejich zásadní milníky.
Badatelé Vincent Chang a Frank Pieke z Leidenské univerzity se tímto tématem zabývají v čínském kontextu, kde se politika paměti založená na hrdinech a mučednících stala jedním z důležitých pilířů vlastenecké výchovy a s posilováním globální role Číny dochází k jejímu „vývozu“ i do zahraničí.
Chang publikoval řadu textů, v nichž mapuje například čínskou legislativu týkající se paměti národa, státní svátky a dny připomínající významné historické události či státní nebo státními institucemi zaštítěné připomínkové akce. Zvláštní pozornost věnuje zejména „globalizaci čínských hrdinů (英雄) a mučedníků (烈士)“, tedy sílícímu úsilí představit tento panteon spolu s výběrem klíčových historických milníků a jejich interpretací čínskou komunistickou stranou na mezinárodní scéně.
Chránění mučedníci
V roce 2018 byl v Pekingu schválen zákon na ochranu hrdinů a mučedníků, jehož přijetí je samo o sobě významným signálem sílícího důrazu na politiku paměti v Číně po nástupu Si Ťin-pchinga. Pod novým generálním tajemníkem komunistické strany od roku 2012 také v čínském kalendáři přibylo několik nových svátků. K těm původním, jimž dominuje státní svátek založení Čínské lidové republiky 1. října 1949 (国庆节), následovaný výročím založení Komunistické strany Číny (23. července 1921) nebo Čínské lidové osvobozenecké armády (1. srpna 1927), přibyly v roce 2014 další.
Jedním z nich je „Den vítězství“ připomínající kapitulaci Japonska v druhé světové válce 3. září 1945 (celým názvem „připomínka vítězství protijaponského odboje čínského lidu a světového boje proti fašismu“, 纪念中国人民抗日战争暨世界反法西斯战争胜利). „Den mučedníků“ (烈士纪念日) se pak slaví v předvečer oslav založení ČLR, tedy 30. září, a má připomínat všechny, kdo položili svůj život na oltář Nové Číny.
Zavedení těchto dvou pamětních dnů vypovídá o určitém návratu k maoistickému kultu mučedníků v Si Ťin-pchingově „nové éře“. Na Den mučedníků se koná vojenská ceremonie u Památníku hrdinů na pekingském náměstí Nebeského klidu, který byl vystavěn ve stylu socialistického realismu v letech 1952–1958. K tomuto dni se pak vážou i další symbolické akce – letos měl například premiéru současný televizní hit, špionážní drama Tichá čest (沉默的荣耀), zachycující aktivity a oběti komunistických agentů na Tchaj-wanu poté, co se sem v roce 1949 stáhla Čankajškova strana Kuomintang. Téma pak získalo na aktuálnosti poté, co japonská premiérka Sanae Takaiči 7. listopadu vyslovila otevřenou podporu Tchaj-wanu a její slova vyvolala prudkou reakci jak ze strany Pekingu, tak i čínských online nacionalistů.
Den vítězství zase založil novou tradici vojenských přehlídek a vymezuje se vůči evropským oslavám konce druhé světové války 8. května, kdy kapitulovalo Německo. Peking se zdůrazněním data definitivního konce války až po kapitulaci Japonska odpoutává od eurocentrického výkladu dějin a prosazuje vlastní interpretaci. Tento směr potvrzuje i třetí pamětní den zavedený v roce 2014, Památka obětí nankingského masakru, připadající na 13. prosinec.
Vincent Chang poukazuje na rostoucí význam a symboliku masových připomínkových akcí nejen těchto dnů pro čínský režim. Podobně Peking stále častěji využívá i tradiční čínský svátek památky zemřelých (Svátek čistoty a jasu, 清明节). Ten v lecčems připomíná naše Dušičky: pozůstalí chodí na hroby svých blízkých, čistí je a přinášejí jim oběti – v poslední době se však často proměňuje na den připomínání hrdinů a mučedníků prostřednictvím hromadných akcí komunit v Číně i zahraničí.
Chang upozorňuje na postupnou „globalizaci“ čínských historických narativů odrážejících ideologii čínské komunistické strany a její interpretaci dějin, v níž právě hrdinové a mučedníci hrají významnou roli. Součástí tohoto procesu je také uctívání památky čínských hrdinů padlých v zahraničí, ať už během obou světových válek, nebo v nedávné minulosti, a jejich „mobilizace v rámci diplomacie Pekingu a pro účely domácí propagandy“.
Jednou z událostí, kterou Peking v poslední době intenzivně připomíná, je zásah čínské ambasády v Bělehradu při bombardování spojeneckými vojsky NATO během války v bývalé Jugoslávii, k němuž došlo 7. května 1999 a zahynuli při něm tři čínští novináři. Zatímco NATO zásah čínské ambasády označilo za politováníhodný omyl, Čína od počátku událost označovala za „barbarský čin“ spáchaný během „nelegální agrese proti Srbsku“. V současnosti se vzpomínkové akce k této události staly jedním ze symbolů čínsko-srbského (potažmo ruského) přátelství.
Hrdinové nové éry
Jako „hrdiny a mučedníky“ vláda stále častěji označuje také čínské občany, kteří přispěli k vládním rozvojovým projektům jak v Číně, tak i v zahraničí, například v rámci iniciativy Pás a cesta, nebo zahynuli během záchranných prací při přírodních katastrofách, jako jsou zemětřesení nebo povodně. Podle Changa režim usiluje o vytvoření nových symbolů ztělesňujících současnou vládní politiku a její projekt budování národa v rámci Si Ťin-pchingova „velikého obrození“.
S tím úzce souvisí některé další trendy, jako je vytváření „virtuálních memoriálů“ novým i starým hrdinům nebo vyhledávání dosud opomíjených hrdinů minulosti v zahraničí. Uctívání takových osobností se objevuje, často ve spolupráci mezi místními vládami či organizacemi a čínskými ambasádami a krajanskými spolky, například v Africe nebo jihovýchodní Asii. Badatelé z Leidenu však zmapovali i řadu příkladů z Evropy. Například na pomezí belgických Flander a Francie se na hřbitovech padlých z první světové války nacházejí i sekce hrobů čínských dělníků, které sem vyslala vláda nově založené Čínské republiky (1912) na pomoc v boji proti Německu. Nové projekty, z části iniciované místními obyvateli a badateli, ale mnohdy podporované z čínské strany, oprašují jejich příběhy a jejich hroby se stávají místy připomínek někdejší čínské oběti „pro mír v Evropě a po celém světě“.
Chang s Piekem upozorňují, že „tyto akce jsou prezentovány jako akty solidarity s hostitelskými zeměmi“, primárně jsou ale zaměřeny na „vlasteneckou výchovu a posilování loajality čínských komunit v zahraničí.“ Důležitým momentem je zde snaha „normalizovat a internacionalizovat [čínskou] moderní historiografii a kolektivní paměť“, které jsou však silně ovlivněné ideologií vládnoucí strany a v některých bodech jsou v rozporu se západním pojetím historie.
Čínské zdroje podle badatelů uvádějí na tři sta památníků v celkem padesáti různých zemích a tato čísla dále rostou. Nejvíc jich je v jihovýchodní Asii, kde historicky žijí početné čínské komunity. Ty nejznámější příběhy „hrdinů a mučedníků“ jsou v posledních letech často široce medializovány. Například takzvaní „Nanyang volunteers“ (dobrovolníci z jihovýchodní Asie; 南侨机工, dosl. „řidiči a dělníci jižního mostu“) jsou opakovaně zmiňováni v rámci čínsko-malajských vztahů. Jedná se o více než tři tisíce malajských Číňanů, kteří se za druhé světové války podíleli na provozu tzv. „mostu“ barmskou cestou do Číny, jejíž východní část okupovaná Japonci ponechala zbytek země odříznutý od spojenecké pomoci.
V čínské provincii Jün-nan oběť těchto dobrovolníků připomíná monumentální památník, který už má dokonce svou virtuální podobu, a jejich příběh zpracoval i vlastenecký seriál. Jejich památka ožívá také v Singapuru a na historických místech někdejší barmské silnice a slouží primárně k „posílení čínského oficiálního narativu o společných kořenech a vlastenecké oběti.“ To ostatně během své dubnové návštěvy v Malajsii připomněl i sám Si Ťin-pching. Singapur je v této záležitosti poněkud zdrženlivější a vzpomínkové obřady probíhají bez oficiální čínské přítomnosti. Podle Changa je třeba, aby „hostitelské vlády pečlivě hledaly rovnováhu mezi historickým uznáním, bilaterálními vztahy a ochranou národní soudržnosti a suverenity.“
Několik památníků se nachází také v Africe, kde Číňané pracují v infrastrukturních projektech. Například v Zambii, kde stavěli tanzánsko-zambijskou „železnici přátelství“, nově vznikl památník připomínající čínské občany, kteří při stavbě zemřeli. Chang zmapoval podobné aktivity rovněž v Alžírsku, Burkině Faso, Burundi, Egyptě, Etiopii, Libérii, Mali, Nigeru a Rwandě. Společné mají to, že je vždy iniciuje čínská strana, jen „zřídka zahrnují africké spolupracovníky [čínských ‚mučedníků‘]“ a „místní média o ně nemívají velký zájem a většinou jen reprodukují narativy čínských státních médií“. Cílové publikum je tak především čínské – domácí i zahraniční komunity, které mají tyto akce spojovat a pěstovat v nich lásku k vlasti.
Z novější doby pocházejí památníky čínských vojáků, kteří sloužili v rámci misí OSN například v Kongu, Mali a Jižním Súdánu. Ti se stávají „symbolem multilaterální spolupráce a globální odpovědnosti a posilují tak obraz Číny coby stabilizační síly.“ Toto téma se již také objevilo ve vlasteneckých filmech s hvězdným obsazením, jako například Formed Police Unit (维和防暴队) z roku 2024, kde hraje idol nejen čínských dívek z danmei seriálu The Untamed Wang I-po 王一博. Příznačné je, že roli ve filmu měl původně i další herec z enormně populárního danmei seriálu The Word of Honor Čang Če-chan 张哲瀚, ten byl ale v létě 2021 kritizován kvůli fotografiím v japonské svatyni Jasukuni připomínající japonské hrdiny a mučedníky, mimo jiné i ty z druhé světové války. Roli následně nedostal.
Obnovená hrdost
Uctívání hrdinů a mučedníků komunistické strany není v Číně ničím novým – v maoistickém období byly položeny základy silnému kultu těchto symbolů oběti pro stranu a vlast i konečného „vítězství čínského lidu“. Tyto postavy se objevovaly jako hrdinové v socialistických filmech a zejména v tzv. „vzorových hrách“ za Kulturní revoluce. Řada těchto klasických revolučních děl se v posledních letech dočkala nového zpracování, například ve filmu Dobytí Tygří hory z roku 2014.
Snaha znovu oživovat památku dávných hrdinů a jejich obětí je zřetelně patrná v rostoucím počtu nově budovaných památníků a muzeí a odráží se ve „vlasteneckém turismu“, který dále přispívá k posilování „rudých genů“ (红色基因) a hrdosti na úspěchy Číny v globálním světě. Připomínáni jsou ti, kdo se podíleli na jejich budování, současné prosperity se ale nedožili.
Typickým příkladem jsou „hrdinové a mučedníci“, kteří na začátku padesátých let stavěli první silnici do Tibetu z čínské provincie S‘-čchuan. Podél dnešní turisticky velmi frekventované trasy z Čcheng-tu do Lhasy, známé jako silnice G318, vyrostla řada památníků připomínajících tzv. „mírové osvobození“ Tibetu (tedy jeho vojenskou okupaci Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou) a oběti vojáků při stavbě silnice, jejíž vznik kdysi přijeli zdokumentovat dva filmaři ze spřáteleného socialistického Československa, Vladimír Sís a Josef Vaniš. Ti po sobě kromě budovatelského „dokumentu“ Cesta vede do Tibetu zanechali také své soukromé deníky, které ke konci letošního roku vyjdou v kritické komentované edici.
Deníky odhalují nejen značné neshody mezi čínskou a českou stranou ohledně toho, co má „realistický dokument“ ukazovat, ale také podávají svědectví o počátcích mytologizace „hrdinů a mučedníků“ čínské komunistické strany, v tomto případě těch, kteří se podíleli na invazi do Tibetu v letech 1950–1951.
Nelze jistě zpochybňovat utrpení lidí, kteří se podíleli na různých projektech čínského státu, komunistické strany či armády, od první světové války přes okupaci Tibetu až po současné angažmá Číny např. v Africe. Je však nutné mít na paměti, že jejich příběhy strana přetavila v symboly legitimizující její vládu a pohánějící čínskou národní hrdost a narůstající nacionalismus.