Veškerá politika je jak známo místní. Volebním kampaním vesměs dominují parochiální témata. Česká republika jde občas ještě o krok napřed – o výsledku voleb někdy rozhodují témata imaginární až fantastická, třeba zábor našich chat hordami migrantů nebo sudetských Němců.
Ostentativní nezájem o záležitosti nadnárodní provází i současnou volební kampaň. Absence zahraničně politických témat je ovšem tentokrát zarážející – výsledek voleb totiž dost možná ovlivní ze všeho nejvíc právě budoucí mezinárodní postavení naší vlasti.
Tah na východ
Pochybnosti o naší mezinárodně politické orientaci vnesl do české politiky Miloš Zeman po svém nástupu do funkce prezidenta v roce 2013. Ani jeho prezidentská kampaň žádné změny v zahraniční politice neavizovala, přesto Zeman rychle zahájil razantní snahu o reorientaci země na východ. Na podzim 2013 spustil za vydatné podpory dominantního křídla v ČSSD a společnosti Home Credit svůj „restart“ vztahů s ČLR, který paralelně provázely setrvalé projevy náklonnosti k Putinovu Rusku.
Obě prezidentovy “východní” iniciativy skončily spektakulárním fiaskem. „Restart“ se zhroutil po krachu společnosti CEFC v roce 2018, promoskevský kurz doslova vybuchl letos ve Vrběticích. Výmluvným mementem Zemanovy zahraniční politiky se stal jeho zmizelý poradce Jie Ťien-ming a trosky muničního skladu, rozmetaného v roce 2014 nesmyslnou diverzní operací ruské vojenské rozvědky.
Miloše Zemana a jeho okolí ovšem nemohou takové dílčí neúspěchy rozházet. Svou východní politiku razí dál, jen teď už bez fanfár. Jejich snahy přitom narážejí kromě limitů vlastního úsudku na rychle se měnící geopolitickou situaci. Republiku tlačí na východ právě v okamžiku, kdy se svět opětovně začíná štěpit na dva velké bloky, a malé země mezi nimi si dříve nebo později budou muset zase jednou vybrat, na které židli sedí. Chtěl bych doufat, že většina obyvatel této země stále sdílí naději, že pokud na takové lámání chleba skutečně dojde, skončíme snad aspoň tentokrát na té správné straně dějin.
Vize a přeludy
Prezident Zeman a jeho kuriózní tým poradců zmizelých i stávajících by na to za normálních okolností neměl mít velký vliv. Jeho ústavní role by měla být symbolická a, ehm, reprezentativní. Zahraniční politika by měla spočívat v gesci vlády, která je za ni také na rozdíl od nezodpovědného prezidenta zodpovědná.
Tím se dostáváme zpátky k volbám; nevolíme přeci prezidenta, ale parlament. Z výsledku voleb nicméně vzejde – nejspíš po dlouhých tahanicích na hraně ústavy – vláda, a ta se bude muset nějak popasovat s prezidentovou slabostí pro východní diktatury. Předchozí dvě vlády od roku 2014 v tomto punktu žalostně selhaly. Sobotkova vláda se ani moc nesnažila; prezidentovy zahraničně-politické vize (a přeludy) ostatně přinejmenším v případě Číny plně sdílela.
Babišova vláda zastávala původně odlišná východiska, ale vzhledem ke své inherentní zranitelnosti v důsledku premiérových křiklavých konfliktů zájmů nakonec přenechala iniciativu na tomto poli Zemanovi a jeho spojencům v řadách svého koaličního „partnera“ ČSSD.
Loutková vláda
V případě Babišova vítězství v nadcházejících volbách nebude situace o nic lepší. Po zbytek Zemanova funkčního či pozemského období by zůstal staronový premiér jeho loutkou. Babišovi pravděpodobní koaliční partneři by navíc byli ještě o třídu či dvě pokleslejší než Hamáčkova ČSSD, která teď už zřejmě definitivně a po zásluze vypadne ze hry.
Jinými slovy, volby rozhodnou nejen o příští vládě, ale také o tom, jaký prostor zůstane prezidentu Zemanovi a jeho okolí k prosazování jejich zahraničně politických vizí (a přeludů). To vše v rapidně se vyostřující mezinárodní situaci, která se bytostně dotýká, ať už chceme nebo ne, i nás.
Z vlastní historické zkušenosti bychom měli vědět, že není veškerá politika místní. Naše země byla po dlouhá desetiletí i vlastní vinou hříčkou v rukou agresivních mocností. Geopolitika pohltila „místní“ politiku. Nebyl to hezký pohled.