Signály, že v čínské veřejné diplomacii dochází k jistému posunu, bylo možné sledovat již v červnu 2021, kdy předseda Si Ťin-pching na školení Politbyra vyzval k budování „vlídného“ (kche-aj 可爱) obrazu své země. Výraz, který zahraniční pozorovatelé v té době vnímali jako lehce matoucí (kche-aj znamená také „roztomilý“), mezitím získal jisté kontury. Západní analytici i někteří novináři již tehdy spekulovali o odklonu Číny od tvrdé „vlčí diplomacie“, jiní však upozorňovali, že nejde o nic jiného než o „zvyšování přesvědčivosti“, tedy o efektivnější způsob, jak (Si Ťin-pchingovými slovy) „lépe vyprávět čínský příběh.“
O rok později to sice navenek vypadá, že Peking v diplomatických stycích i veřejné diplomacii postupně obrušuje hrany, rozhodně to však neznamená, že by vlastní zájmy prosazoval s menším důrazem. Jak shrnuje Ray Wang pro The Diplomat, radikální diplomaty na čínských ambasádách postupně nahrazují umírněnější a konfrontační tón pomalu mizí i ze západních sociálních sítí. Je zde tedy patrná snaha budovat pozitivní dojem „vlídného režimu“. Nicméně to nebránilo Pekingu v nezvykle ostré reakci na červencovou návštěvu předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu nebo asertivnímu vystoupení nového čínského velvyslance v USA Čchin Kanga 秦刚 na bezpečnostním fóru v Aspenu.
Efektivita přesvědčování a získávání veřejného mínění na svou stranu je hlavním měřítkem dobré veřejné diplomacie. V případě čínské „vlčí diplomacie“, přesněji „diplomacie vlčích válečníků“ (angl. „wolf-warrior diplomacy“), jsou však výsledky značně sporné. Ray Wang to komentuje slovy:
[…] tato asertivní diplomatická strategie poškodila globální obraz Číny a dále narušila její vztah s mnoha zeměmi po celém světě od Evropy po Asii. Proto je potřeba ji změnit v zájmu lepšího prosazování čínských zájmů.
V posledních několika letech došlo globálně k výraznému posunu ve vnímání ČLR, a to právě díky aktivnímu budování mezinárodní image prostřednictvím různých zahraničněpolitických a mediálních nástrojů. Kromě zmíněné veřejné diplomacie to bylo především prosazování ekonomického vlivu a posilování kulturní soft power, tedy jakási metoda cukru a biče. Ta poměrně ostře rozděluje globální veřejné mínění vůči ČLR na silně negativní a v zásadě pozitivní. Zjednodušeně lze říci, že zatímco na Západě a v rozvinuté části světa se vnímání Číny a jejího vládnoucího režimu v posledních letech zhoršilo, v mnoha rozvojových zemích zejména tzv. globálního Jihu je vnímána pozitivněji. Současný odklon od „vlčího stylu“ tak může signalizovat větší důraz na posilování pozitivní motivace tam, kde dopadá na úrodnou půdu.
(Ne)vlídná tvář Pekingu
Výraz „vlčí diplomacie“ odkazuje na silně asertivní až agresivní komunikační styl, jehož součástí bylo i přímé vyhrožování a napadání těch, kdo v očích čínského režimu ohrožovali jeho zájmy (například podporou Tchaj-wanu nebo kritikou čínské politiky v Sin-ťiangu a Hongkongu). Čínská strana v letech po nástupu Si Ťin-pchinga k moci svou narůstající asertivitou signalizovala změnu postoje a postavení ČLR na mezinárodním poli. Tento postoj lze na základě ideologie a rétoriky Si Ťin-pchingova vedení shrnout jako pokus o narovnání „křivd“, jež Čína utrpěla během tzv. „století ponížení“ (tj. od opiových válek v polovině 19. století až po neuznání nového komunistického režimu západními mocnostmi po roce 1949), a o dosažení pozice světové supervelmoci v první polovině 21. století.
„Vlčí diplomacie“ se viditelně projevovala na sociálních sítích i ve výrocích a komentářích často kontroverzních osobností čínské zahraniční politiky, z nichž nejvíce pozornosti vzbuzoval mluvčí ministerstva zahraničí Čao Li-ťien. Přímý dopad však měla i na zahraniční politiku a vztahy s konkrétními státy. Extrémním příkladem je prudké vyhrocení vztahů s USA, které začalo takzvanou „obchodní válkou“ a postupně přerostlo do více méně otevřeného soupeření dvou supervelmocí o globální vliv. Podobně konfrontační a v základu negativní směr však nabraly i vztahy s dalšími rozvinutými zeměmi, zejména s Austrálií, se zeměmi západní Evropy, s Japonskem nebo Jižní Koreou. K citelnému ochlazení vztahů pak došlo i ve střední a východní Evropě, což se nejvýrazněji projevilo v případě Litvy.
Průzkumy veřejného mínění v mnoha zemích (viz např. rozsáhlý průzkum Pew Research Center) ukázaly, že v posledních letech se vnímání Číny většinou měnilo k horšímu. Zásadní vliv na to měl mediální obraz, k němuž ovšem sama ČLR přispívala svým vystupováním ve veřejném prostoru – mimo jiné i tím, jak Peking reagoval na kritiku kvůli porušování lidských práv (hraničícímu s genocidou) v Sin-ťiangu, kvůli potlačení protestů v Hongkongu nebo kvůli postoji vůči Tchaj-wanu. Jak však poukázal server China Digital Times v červencovém článku nazvaném „Čínská diplomacie a soft power v éře ‚soupeření supervelmocí‘“:
Jelikož vnímání obrazu Číny se může lišit mezi rozvinutou a rozvojovou částí světa, západní analýzy zaměřené na velmocenské soupeření, které se soustředí pouze na rozvinuté země, mohou zkreslovat závěry ohledně čínské veřejné diplomacie. Ve většině jihovýchodní Asie například jiné průzkumy ukazují, že obraz Číny byl vnímán pozitivněji než obraz USA, pokud jde o vypořádání se s nástupem covidu-19.
V Evropě je dobrým příkladem Maďarsko, kde nedávný průzkum svědčí o převážně pozitivním vnímání Číny a jejího vlivu v zemi, a to v přímé vazbě na politické preference: voliči vládnoucí Orbánovy strany Fidesz se ve všech otázkách projevili jako jasně propekingští.
Rozlišovat mezi přáteli a nepřáteli
Obraz ČLR ve světě se v posledních letech zhoršil nejen vinou výše popsané silové diplomacie, ale i kvůli neúspěšným pokusům o budování soft power. Například Konfuciovy instituty, které se měly stát jedním z jejích klíčových nástrojů, se v posledních letech v mnoha vyspělých zemích zavírají. Veřejný obraz země a její soft power jsou spojené nádoby, jak potvrzuje i Joshua Kurlantczik z americké Rady pro zahraniční vztahy pro The Diplomat:
Negativní obraz Číny zároveň podkopává její soft power, takže bude velice obtížné v nejbližších letech tuto negativní pověst napravit. Nedostatek soft power v době ‚nulového covidu‘ […] ztěžuje šíření čínského modelu rozvoje. Image Pekingu se stala tak toxickou, že státy zavírají Konfuciovy instituty, zakazují působení čínských státních médií nebo redukují jejich dopad a omezují další potenciální zdroje čínské soft power. Mnoho univerzit ve Spojených státech a Evropě již KI zavřelo a začalo omezovat napojení na partnerské instituce a programy v Číně, mnohde se namísto toho více orientují na Tchaj-wan.
I proto nyní Čína usiluje o posílení svého vlivu novými způsoby. Na letošním červencovém sympoziu ke studiu Si Ťin-pchingova myšlení o diplomacii například ministr zahraničí Wang I uvedl, že úlohou čínských diplomatických misí je nyní „vyzývat státy, aby místo rozbrojů posilovaly jednotu a nahradily konfrontaci spoluprací, a neustále posilovat vliv a atraktivitu čínské filozofie a čínských řešení.“ Toto úsilí se již jasně projevilo v diplomatických vztazích, v Evropě například během cesty zvláštního vyslance pro evropské záležitosti Wu Chung-poa do Bruselu s cílem zmírnit napětí v čínsko-evropských vztazích, které vzrostlo v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině a čínským bojkotem Litvy. The Diplomat také zmiňuje patrné snahy o smířlivější přístup v oblasti Indo-Pacifiku, např. ve vztahu k Jižní Koreji, Indonésii či Austrálii. CDT zase poukazují na sílící čínské hlasy v regionálních médiích v různých částech světa od Afriky až po EU.
Motivy na pozadí tohoto úsilí dobře ilustrují studie řadových čínských akademiků. Výběr z nich pravidelně zveřejňuje newsletter Discourse Power, který v červencovém čísle mimo jiné cituje úryvky z článku jisté doktorky Lin S‘-sien 林斯娴 z katedry mezinárodní žurnalistiky a komunikace Pekingské univerzity zahraničních studií:
[…] je nutné správně uchopit současný boj o mezinárodní veřejné mínění, rozlišovat mezi ‚přáteli a nepřáteli‘ na frontě mezinárodního veřejného mínění, bojovat proti západním protičínským mainstreamovým médiím a získávat sympatie a zpětnou vazbu od přátelských mezinárodních médií. […] Proto se Čína musí snažit sjednotit a na svou stranu získat co nejvíce zahraničních médií a co nejvíce izolovat a odrážet ostatní protičínská média v USA, Británii a dalších zemích, která pevně zastávají tuto pozici.
Je zřejmé, že čínské snahy o získání ekonomického i politického vlivu padají mnohde na úrodnou půdu, nejčastěji tam, kde Peking místo konfrontační rétoriky nabízí ekonomické benefity nebo jen protiváhu vůči ekonomicky silnému Západu. Tyto dílčí úspěchy v mnoha částech světa ukazují, že pozitivní motivace se z čínského pohledu osvědčuje a pomáhá získávat „přátele“, zejména v rozvojovém světě (zemích globálního Jihu), s potenciálem vytvořit blok proti „nepřátelům“, tedy Západu v čele s USA. To se již děje například i v rámci významných mezinárodních organizací jako OSN.