Ve další části článku (první část zde) o obratu české zahraniční politiky k Číně se věnujeme druhé straně rovnice – přístupu ČLR, jak se odráží v aktivitách společnosti CEFC a prioritách čínské zahraniční politiky.
Investice, akvizice, politický vliv
Při pohledu na dosavadní působení CEFC je zřejmé, že společnost věnuje velkou, možná hlavní pozornost budování politických kontaktů a vlivu. Jejímu vstupu na české trhy předcházelo zprvu neveřejné jmenování předsedy Jie poradcem českého prezidenta. V jejím českém zastoupení (CEFC Europe) figuruje řada politicky aktivních postav. Tvrdík sám byl současně prvním představitelem CEFC Europe i poradcem prezidenta a současně premiéra (v jeho funkci předsedy ČSSD). Výkonná viceprezidentka CEFC Europe Marcela Hrdá působila donedávna jako poradkyně na Vnitru. Miroslav Sklenář volně rotuje mezi CEFC a prezidentskou kanceláří. Společnost najímá elitní české policisty. Nejnověji se spekuluje také o možném nástupu k čínské firmě dnes již bývalého státního tajemníka pro Evropské záležitosti Tomáše Prouzy. CEFC jako by zvolna fúzovala s českým státem…
Ve výčtu vlivných zaměstnanců a partnerů CEFC musíme věnovat čestnou zmínku magistru Radku Pokornému, autorovi zmiňovaných předžalobních výzev a další výhružné korespondence. Podle analýz v českém tisku si mgr. Pokorný vybudoval díky blízkému vztahu s premiérem Sobotkou značný politický a ekonomický vliv; server Neovlivní.cz ho pasoval na „nejvlivnějšího zákulisního hráče“ v ČR. Jeho práce pro CEFC podle stejných zdrojů přesahuje rámec běžného právního zastoupení.
V porovnání s obrovským politickým vlivem, který si CEFC dokázala za pomoci českých politiků (a „zákulisních hráčů“) v krátké době vybudovat, vypadají její hospodářské aktivity v ČR poměrně skromně. Sestávají převážně z akvizic položek původně v majetku podnikatelů z okruhu Jaroslava Tvrdíka. Pro ty představují miliardové obchody jistě velkou finanční vzpruhu; pro stát jsou však z makroekonomickeho hlediska zanedbatelné a dosahují úhrnem jen zlomku procenta celkových zahraničních investic.
Tajemné impérium a jeho záhadný předseda
Předseda CEFC Jie Ťien-ming spatřuje svou úlohu nejen v obchodní činnosti, ale i ve „veřejné diplomacii“. S veřejností doma i v zahraničí přitom komunikuje minimálně (pokud nepovažujeme za svéráznou formu veřejné diplomacie rozesílání předžalobních výzev médiím a politikům). Za poslední léta svolil k jedinému interview, a sice s časopisem Fortune na podzim minulého roku.
Rozhovor vyšel se zhruba dvouměsíčním zpožděním také v čínské mutaci časopisu (Cchaj-fu 财富), a okamžitě vyvolal vlnu zájmu ze strany čínských a hongkongských novinářů. V rychlém sledu se objevilo několik investigativních článků o „tajemném impériu“ CEFC a jeho záhadném předsedovi. Články čile kolovaly po čínském internetu, ale po zhruba deseti dnech (a po hrozbách policií a soudy ze strany CEFC) zase stejně rychle zmizely. (Obsah článků jsme ještě před jejich vymazáním shrnuli pro české čtenáře v sérii příspěvků na serverech Sinopsis.cz a Hlídací pes.)
Autoři těchto článků se z pochopitelných důvodů nevěnují kontroverzím kolem CAIFC a čínské rozvědky; soustřeďují se na minulost předsedy Jie a způsob vzniku obrovského konglomerátu CEFC jakoby odnikud. Docházejí přitom k některým zajímavým zjištěním. Podle verze samotného Jie v časopisu Fortune se CEFC dostalo do ropného byznysu, jinak strategického odvětví kontrolovaného velkými státními podniky, když převzalo kontrolu nad fuťienskou společností Chua-chang (Hua Hang 华航), obchodující s leteckými palivy.
Chua-chang prý získal Jie v dražbě majetku zabaveného králi fuťienských pašeráků Lej Čchang-singovi (赖昌星) v roce 2006. Podle závěrů čínského analytického serveru Ťie-mien (Jiemian 界面) ale společnost Chua-chang, kde mimo jiné působil jako manažer dnešní prezident CEFC Chan Chauto, nepatřila k Lejově pašeráckému impériu; byla to společnost státní, a mladý Jie Ťien-ming by ji musel získat cestou privatizace státního majetku.
To je podstatná informace hlavně proto, že privatizací státních podniků podle všeho získalo CEFC i jiné společnosti, včetně vlajkové lodi konglomerátu, firmy CEFC Energy (Chua-sin neng-jüan 华信能源). Ta vznikla dle dostupných záznamů „restrukturalizací“ a přejmenováním původně státní firmy Chua-sin ťi-tien še-pej 华信机电设备, dceřiné společnosti obří státní firmy Čung-kuo Chua-sing (China Sinostar 中国华星).
V čem je způsob vzniku společnosti CEFC důležitý, vysvětluje částečně samotný Jie Ťien-ming v interview s časopisem Fortune. Čínská vláda si prý v jistém okamžiku uvědomila, že obří státní podniky, tzv. SOE (State Owned Enterprise), které tradičně dominují strategickým odvětvím, jako je energetika, budí při expanzi do zahraničí podezření jakožto možné nástroje čínského politického vlivu. Rozhodla se proto „uvolnit“ prostor pro vznik soukromých subjektů i v těchto odvětvích. CEFC je podle něj produktem tohoto „uvolnění“.
To zní celkem pravděpodobně, ovšem s malou, ale důležitou výhradou. Růst CEFC převzetím státních podniků by spíše nasvědčoval, že čínská vláda tuto skulinu nejen uvolnila, ale hned také vyplnila, nebo pomáhala vyplnit. Jinými slovy, že si pro expanzi do zahraničí vytváří po boku státních podniků také novou kategorii podniků nominálně soukromých, jež jsou v cizině přijatelnější nežli SOE. (CEFC definuje na svém webu svůj vlastnický model jako „podnik v kolektivním soukromém vlastnictví“ (ťi-tchi-č‘ ming-jing čchi-jie 集体制民营企业), což je dost mlhavá kategorie, která vyvolává údiv i v Číně samotné).
To by vysvětlovalo těsné sepjetí CEFC s politikou čínského státu, které otevřeně deklaruje, mj. právě v interview s Fortune, i sám Jie:
„Těsně následujeme celostátní strategie. Svoji podnikovou strategii vypracováváme podle těch celostátních.“
Fortune k tomu dodává s přímým odkazem na aktivity společnosti v České republice:
CEFC je možná v soukromém vlastnictví, ale v Praze bylo jen ochotným ozubeným kolem v plánech čínské vlády. Koordinace s [čínskou] vládou tvoří ve skutečnosti ústřední bod ve strategii společnosti, jak se stát nejnovějším čínským ropným hegemonem.
Hedvábná stezka Eurasií
To samozřejmě navozuje otázku, jaká je „celostátní“ čínská strategie pro země jako Česká republika, kterou by mohla CEFC „následovat“. „Celostátní“ je zde eufemismem pro strategii Komunistické strany Číny, jak ji v oblasti zahraniční politiky formuluje především Oddělení pro zahraniční styky ÚV KS Číny (Čung lien pu). Právě toto oddělení je styčným kontaktem pro řadu českých lobbistů a politiků, kteří se v obratu české zahraniční politiky vůči Číně angažují. To je o to pikantnější, že česká kontrarozvědka, Bezpečnostní a informační služba (BIS), charakterizuje i v redigované veřejné verzi své výroční zprávy Zahraniční oddělení ÚV jako „specificky čínskou zpravodajskou organizaci“. Mezi českými bezpečnostními službami a částí politické reprezentace očividně zeje hluboká propast.
Strategii ČLR vůči České republice lze nahlížet pouze v širším mezinárodním kontextu. V oblasti střední a východní Evropy tuto strategii institucionálně vyjadřuje regionální sdružení 16+1, v němž je zastoupeno 11 členských států EU v oblasti společně s pěti nečlenskými zeměmi na Balkáně. Sdružení 16+1 má hlavní štáb v Pekingu a probíhá zcela v režii čínské strany. Východoevropské země žádnou společnou strategii vůči Číně nemají; většinou nemají ani svoji vlastní. Navzájem mezi sebou soupeří o přízeň Pekingu, obvykle dost trapným způsobem. Miloš Zeman si může myslet, že ČR má ve východní Evropě vůči Číně výsadní postavení jako její „nepotopitelná letadlová loď„; stejné iluzi propadají však také např. v Srbsku, když sdružení nazývají „15+1+1„. Společné zastoupení členských a nečlenských zemí EU při jednáních s Čínou vytváří tlak na erozi evropských norem a standardů (v tomto směru má Srbsko v celém sdružení skutečně čelné postavení).
Sdružení 16+1 je jen nejnovější fází mnohem širšího procesu postupné projekce čínského vlivu do zahraničí, který dnes nejlépe zosobňuje iniciativa tzv. Nové hedvábné stezky (One Belt, One Road; OBOR). Tato záměrně vágní iniciativa pod neustále se obměňujícími názvy vposledku vyjadřuje alternativní čínský model globalizace. Ten v hrubých obrysech sdílí také Rusko; v roce 2015 byla v Moskvě u příležitosti oslav konce 2. světové války (jichž se jako jeden z mála evropských představitelů zúčastnil i Miloš Zeman) podepsána dohoda o spolupráci mezi OBORem a Eurasijským hospodářským svazem (EEU) v rámci procesu zvaného „eurasijská integrace“, tedy řízeného sbližování Číny a post-sovětského prostoru v čele s Ruskem.
V Evropě se často nahlíží ruský a čínský vliv odděleně. „Eurasijská integrace“ nicméně přináší stále zřetelnější koordinaci zahraniční politiky, včetně vlivových operací, mezi oběma mocnostmi. Ta se projevuje na různých úrovních, třeba i v poměrně hladké spolupráci mezi proruskými a pročínskými poradci v české prezidentské kanceláři.
Zisk oligarchům, rizika masám
Společným jmenovatelem „eurasijské integrace“ je odpor proti současnému, „západnímu“ modelu globalizace. Čína je paradoxně největším vítězem tohoto pojetí globalizace; současně v něm ale zesílila natolik, že má ambice formulovat jeho příští podobu. Její podstata vyvstává nejlépe ze srovnání čínské iniciativy OBOR a konkurenčního smluvního systému pro volný obchod TPP (Transpacific Partnership) – TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership). Zatímco systém TPP – TTIP předpokládá vedle zón volného obchodu také dodržování nejrůznějších norem a standardů, jako je ochrana práce, životního prostředí apod., OBOR zná – slovy týdeníku Economist – jedinou normu: Naše buldozery, naše pravidla! (Our bulldozers, our rules; slovní hříčka na anglickou zkratku iniciativy OBOR). Jinými slovy, euro-atlantický model globalizace předpokládá demokratický kapitalismus a vládu zákona; čínsko-ruský model implikuje autoritářský kapitalismus klientelistický, kde stojí vládní představitelé a oligarchové nad zákonem.
Nový americký prezident stáhl podle svého slibu první den v úřadu Spojené státy z TPP. TTIP zřejmě čeká podobný osud. Ve hře na geopolitické šachovnici tak dnes zůstává pouze iniciativa OBOR a „eurasijská integrace“. „Restart“ v česko-čínských vztazích nás pomalu sune v době tektonických geopolitických změn směrem k rusko-čínskému, eurasijskému bloku oligarchického kapitalismu.
PPF získalo své licence, prezident Zeman má svou letadlovou loď. Na nás ostatní zbyla bezpečnostní rizika politického obratu od euro-atlantických struktur k eurasijským pořádkům.