Před třiceti čtyřmi lety se v čínských městech odehrály masivní protesty požadující demokratizaci politického systému, svobodu slova, právo zakládat nezávislé odborové organizace a další občanské svobody. Jedním z leitmotivů protestního hnutí byl odpor proti korupci a zneužívání pravomocí příslušníky aparátu komunistické strany, endemickému problému leninského politického systému založeného na vedoucí úloze strany. Ten byl importován do Číny roku 1949 po vítězství komunistických vojsk v občanské válce ve jménu budování lepšího a spravedlivějšího společenského řádu a dodnes je zakotven v čínské ústavě.
Protestní hnutí, původně organizované studenty elitních pekingských škol od dubna roku 1989, se rozšířilo do dalších měst a v závěrečné fázi získalo masivní podporu obyvatelstva. Do dějin toto hnutí nicméně vešlo pod názvem událostí, které znamenaly konec nadějím, a to jako „masakr na náměstí Tchien-an-men“. V čínském jazyce, který dává přednost označení klíčových dějinných událostí datem, se o masakru hovoří jako o 4. 6. (liou-s‘), kdy k masakru došlo. To z uvedených čísel učinilo citlivá slova cenzurovaná na internetu.
Zatímco čínská média o událostech jara a počátku léta 1989 setrvale mlčí, na Západě bylo výročí dlouho připomínáno až do doby, kdy ho zastínily další dramatické události světového dění. Šok ze zásahu armády, včetně těžké techniky, proti neozbrojeným civilistům, byl v USA a v Evropě zpočátku tak veliký, že západní vlády také uvalily na obchod s Čínou sankce. Ty Západ po vstupu ČLR do Světové obchodní organizace v prosinci 2001 postupně uvolňoval; embargo na vývoz vojenské techniky platí dodnes.
Podrobně o hnutí v širších historických souvislostech, včetně rozhovorů s přímými účastníky a klíčovými postavami, pojednává tříhodinový dokument amerických sinologů z roku 1995 s názvem Gate of Heavenly Peace, dnes s trochou štěstí volně dostupný na internetu. Doporučuji zhlédnout zejména těm, kdo si v nedávno vydaných Dějinách ČLR v nakladatelství Lidové noviny od autorského kolektivu z Univerzity Palackého v Olomouci mohli přečíst, že masakr vlastně nebyl, jen „pekingské události“, že čínští studenti nechápali, co je to demokracie, a protesty prý podněcovala britská tajná služba MI6.
Hongkong
Řada účastníků protestů našla azyl v Hongkongu, který byl v roce 1989 ještě britskou kolonií. K předání Hongkongu Číně roku 1997 pak došlo s podmínkou, že zde zůstane zachován nezávislý právní řád a občanské svobody, jaké v ČLR neexistují, což měla garantovat mezinárodní smlouva mezi ČLR a Velkou Británií. Zpočátku komunistické vedení ČLR mezinárodní smlouvu respektovalo, jistě i proto, že po potlačení protestů v roce 1989 byla Čína v defenzívě. V Hongkongu se pravidelně až do roku 2020 konaly vigilie připomínající památku obětí ze 4. června 1989. Vzniklo zde také muzeum studentského hnutí a na půdě Hongkongské univerzity byla na památku obětí vztyčena socha od dánského umělce Jense Galschiøta s názvem Sloup hanby.
Nicméně poté, co bez ohledu na mezinárodní záruky Peking 30. května 2020 přijal nový zákon o státní bezpečnosti, muselo být muzeum zavřeno, úřady začaly kriminalizovat organizátory pravidelných vzpomínkových shromáždění a sochu uklidily do depozitáře. V květnu letošního roku sochu zabavila policie, údajně jako důkaz při vyšetřování protistátní činnosti.
Čína
Události na jaře 1989, kdy mírumilovné lidové protesty požadující reformu politického systému a občanské svobody rozdrtila armáda, otřásly legitimitou politické moci v Čínské lidové republice vystavěnou na mýtu „osvobození“ lidových mas zpod jha kapitalismu, imperialismu a kolonialismu. Oslabily i roli armády, která v oficiálním příběhu dějin ČLR stojí pevně a neochvějně na straně lidu, jemuž přinesla kýžené a všemi vytoužené osvobození. Armáda je v Čínské lidové republice vedle oficiální ideologie a vedoucí úlohy strany základním pilířem čínského státu, jak se o tom nedávno přesvědčil čínský komik, když si v jednom ze svých žertů lehkovážně vypůjčil armádní heslo.
Vedení KS Číny, vědomo si svého vratkého postavení v očích veřejnosti, po první vlně represí rozpoutaných na konci roku 1989 zaujalo postoj, jako by k událostem z jara 1989 nikdy nedošlo. Někdejší generální tajemník KS Číny Čao C‘-jang, který byl nakloněný politickým reformám a dialogu s veřejností a nesouhlasil se zásahem armády, zůstal až do konce života v domácím vězení a svoje spisy mohl publikovat pouze v tehdy ještě nenormalizovaném Hongkongu. Oficiální místa o událostech mlčí, a pokud se je někdo pokusí veřejně připomenout, dostane se do hledáčku represivního aparátu, pokud jej rovnou neodsoudí za podvracení republiky.
Přesto se v Číně každý rok najdou pamětníci, kteří se snaží připomenout památku obětí masakru. Pozoruhodný přístup zvolili roku 2017 čtyři obchodníci s alkoholem z města Čcheng-tu, když jako vzpomínku na protesty vyrobili speciální lahve pálenky opatřené etiketou s ikonickým obrázkem muže stojícího 5. června 1989 ráno před kolonou tanků na třídě Čchang-an v Pekingu. Dříve než vyprodali zásoby, o které prý měli zákazníci živý zájem, však byli identifikováni, dopadeni a podle zákona potrestáni. Se stále důkladněji propracovanými metodami kontroly internetu se vzpomínka na oběti z jara 1989 stává čím dál tím obtížnější.
Klasická poezie jako způsob obcházení cenzury
Jedním ze způsobů, jak obejít cenzuru a vyhnout se potrestání za protistátní činnost, je literatura vyjadřující se mezi řádky, pomocí metafor, slovních hříček a jinotajů. Zdaleka nejefektivnější se v tomto směru ukazují básně v klasických formách, které pracují s aluzemi na díla starověké a středověké čínské literatury a mohou si hrát s ambivalentní slovní zásobou. Inspirace v dílech klasického literárního dědictví srozumitelně promlouvá ke vzdělanému publiku, zatímco komplikovaný jazyk a styl uniká pozornosti cenzorů. Příkladem může být báseň, kterou 4. 6. 2003 složil pamětník událostí a básník píšící pod pseudonymem Sü Tchang. Podle sdělení profesorky Jang Č‘-i z Frankfurtu podobné básně autor skládá každoročně.
Sü Tchang se jako velmi mladý aktivně účastnil protestů na jaře 1989 v provincii An-chuej. Aby se vyhnul represím, vstoupil po potlačení hnutí do buddhistického kláštera. Žil jako mnich, vzdělával se v buddhistickém institutu, ale zároveň vyhledával společnost vysokoškolských studentů. S nimi zakládal diskuzní kroužky navazující na debaty z jara 1989 a v jejich duchu otevíral politická témata. Brzy byl odhalen a obviněn z kontrarevoluční činnosti. Z mnohaletého trestu vězení vyvázl pouze zásluhou svého dědečka, kdysi přímého účastníka legendárního Dlouhého pochodu čínských komunistů. Sü Tchang směl pokračovat ve studiu v buddhistickém institutu a posléze se mu podařilo na Pekingské univerzitě studovat dějiny literatury. Tehdy se pokoušel psát básně inspirované evropskou poezií; mezi jeho oblíbené autory patřil Rainer Maria Rilke a při hledání vlastní básnické formy experimentoval s formou sonetu.
Nakonec ale roku 1997 opustil klášter, odložil buddhistické sliby a od té doby se protlouká veskrze sekulárním způsobem života. Vedle toho začal znovu psát básně, tentokrát zejména básně v klasických formách, které uveřejňuje na blozích a v diskuzních skupinách podobně zaměřených autorů.
Obecně platí, že básně v klasických formách nemají v současné Číně status umělecké literatury, jsou považovány spíše za zábavu určitých společenských kruhů (a také, paradoxně, za atribut politické elity starší generace). Pro cenzuru představují problém, protože jejich sdělení není přímočaré a ne každý mu porozumí. Klasické básně mají zároveň jen omezený okruh čtenářů, a tudíž z hlediska moci nepředstavují zásadní problém.
Skládat klasickou poezii vyžaduje speciální znalosti – autor takových básní musí nejen zvládnout mrtvý literární jazyk a složité pravidelné formy, ale také si osvojit bohaté literární dědictví do té míry, aby mohl do svých skladeb komponovat aluze a variace na díla minulosti. Sü Tchang tyto schopnosti získával od dětství a patří mezi autory, kteří suverénně propojují odkaz klasického literárního dědictví se současnými tématy.
Spirituál
Čas, ten nelze vrátit, ach,
jako špínu na prádle
potřísněném kopulací, ach,
na stoncích růží.
Nač volat běda, přeběda, ach!
hrůzou se třást a chvět?
Hej, přijíždí průvod duchů, ach,
s bílými vlajkami smrti a sivými střapci.
Litanie jmen všech svatých, ach,
šeptám si ji na rušné ulici.
Rozmáchl se bič léta, ach,
a domky ze skla jsou rázem pryč.
Do zrnek rýže sbírám zářící květy, ach,
dávám je ke svým iluzím, věčně zeleným.
Tohle už není moje zem, ach,
co zbývá, jsou jen násilím umlčené hlasy.
Tohle už není moje zem, ach,
možná, že i čas už není.
Vůz duchů mizí jako dým, ach,
pevně zavřená tyčí se rudá vrata.
V ruce stisknu zářící květ vlasti, ach,
protknu ho dlouhými hřeby.
Cožpak se mrtví mohou vrátit, ach,
to spíše slepí mohou znovu získat zrak!
V názvu básně, čínsky 靈歌 (ling ke), je obsažena slovní hříčka. Pokud čteme v klasické čínštině, znamená doslova „Píseň duchů“, přičemž čínské slovo 靈 (ling) může označovat také duši, božský princip, cosi nadpřirozeného a zázračného. Pro znalého čtenáře název evokuje tradici starověké poezie počínající u básníka Čchü Jüana na přelomu 4. a 3. století před naším letopočtem a témata setkání s nadpřirozenými bytostmi, lamentace nad společenským úpadkem a také oplakávání mrtvých.
Čchü Jüan, původem ze starověkého jihočínského státu Čchu, se těšil pověsti muže mimořádné mravní integrity, dvořana marně usilujícího o záchranu svého státu před hrozící zkázou, který se však stal obětí zkorumpovaného dvora a nakonec v zoufalství spáchal sebevraždu. Připomeňme, že také studenti protestující na náměstí Tchien-an-men byli považováni za vlastence připravené během protestní hladovky obětovat vlastní život v zájmu vlasti.
Čchü Jüan a jeho následovníci vešli v dějinách čínské literatury ve známost emocionálně zjitřenými litanickými básněmi a tuto vlastnost má i Sü Tchangova báseň. Čchuská poezie je psána ve specifickém metru, v němž se uplatňuje částice 兮 (si), jejíž opakování slouží k rytmickému členění textu a která zároveň nese význam hlubokého smutku. Těžko se pro ni hledá ekvivalent a překladatelce nakonec nezbylo než uchýlit se k běžnému citoslovci „ach“. V čínském kontextu je však toto „ach“ nabito mnohem silnější emocí a asociuje okruh významů spjatých právě a pouze s příběhem nešťastného Čchü Jüana, svědka zkázy svého státu, a následně s tématy protestu proti nespravedlnosti a sebeobětování v zájmu vlasti. K Čchü Jüanově poezii v Sü Tchangově básni poukazuje dále několik v originále snadno rozpoznatelných aluzí.
Sü Tchang napsal svou lamentaci ve stylu čchüjüanovské tradice klasickým jazykem. Jak je příznačné pro jeho „klasické experimenty“, jak říká své poezii, Sü Tchang vkládá do klasického jazyka moderní slovní zásobu a aluze ke klasickým dílům propojuje s veskrze moderní obrazností. Částečně využívá také skutečnost, že některá slova mají v klasické čínštině jiný význam, než jaký nabyla v moderním jazyce. Příkladem v této básni je hned název: v souvislostech starověké tradice čínský originál doslova říká „píseň duchů“, nicméně v moderní čínštině totéž slovní spojení označuje náboženské písně amerických černochů, a tak evokuje hlas veskrze moderního nářku nad bolestmi světa. Také „zářící květ“ (光華, kuang-chua), ústřední motiv básně, nese dva významy – ve starých textech se objevuje jako označení nádhery, velkoleposti jaká přísluší i průvodu nadpřirozených bytostí, o němž ostentativně pojednává tato báseň, v moderním kontextu nicméně totéž spojení označuje „velkolepou Čínu“, vlast, Čínskou lidovou republiku, která má slovo „květ“ (華, chua) ve svém názvu.
(Pokud čtenář zatouží blíže poznat inspirační zdroje Sü Tchangovy básně, má k dispozici starší překlad Písní z Čchu od Jaromíra Vochaly a nedávno vydaný výbor starověké a středověké poezie od autorky tohoto článku, který loni v prosinci vydalo nakladatelství Aula pod názvem Devět básní fu.)