Odbornou veřejností nedávno otřásl skandál, když vyšlo najevo, že prestižní akademické nakladatelství Cambridge University Press na žádost čínských úřadů přistoupilo k autocenzuře a samo stáhlo na 300 odborných článků publikovaných v odborném časopise China Quarterly ze své čínské databáze. Jednalo se o články na „politicky citlivá témata“, jako např. tzv. Kulturní revoluce, masakr studentů na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 nebo některé aspekty vlády současného prezidenta Si Ťin-pchinga. Akademici z celého světa se připojili k petici, která vyjadřuje znepokojení nad požadavkem čínské vlády a vyzývá nakladatelství, aby tento požadavek odmítlo. Krátce po zveřejnění petice nakladatelství přístup k článkům odblokovalo. Tato událost však vyvolala bouřlivé debaty na téma cenzury v ČLR a její „inovace“ v podobě pokusů o „vývoz cenzury za hranice země“. Ve skutečnosti se až o takovou novinku nejedná. V souvislosti s kauzou další zahraniční nakladatelé během Pekingského knižního veletrhu přiznali, že v ČLR běžně přistupují k autocenzuře. Má tedy Západ přistoupit na čínskou hru a přizpůsobovat se čínskému trendu kontroly médií?
Spolu se sílícím napětím před blížícím se klíčovým 19. sjezdem Komunistické strany Číny letos na podzim, který má podle odhadů dále posílit moc v rukou současného předsedy a prezidenta Si Ťin-pchinga, v ČLR dále narůstají represe a cenzura. Novináři i akademici (např. David Kurt Herold z Polytechnic University v Hongkongu pro CPI) se shodují, že se jedná o dlouhodobější trend, k jehož výraznému posílení dochází průběžně od nástupu Si Ťin-pchinga k moci na podzim 2012.
Jednou z oblastí, kde se tento trend nejvíce projevuje, je mediální prostor od tištěných periodik až po internet a sociální sítě. Minulý týden se na toto téma objevil na SoundCloudu zajímavý rozhovor ze série Little Red Podcast. Jeho autory jsou Graeme Smith a Louisa Lim (autorka pozoruhodné monografie o “celostátní amnésii” na události roku 1989), kteří si pozvali Davida Bandurského a Čchien Kanga z China Media Project na Hongkongské univerzitě. Hovořilo se o posilování centralizované kontroly nad médii, ale také o jejich korupci. Hosté se zaměřili mimo jiné na to, jaký obraz Strany a jejího vůdce současná média vytvářejí, či jak se čínská propaganda pokouší proniknout za hranice ČLR.
Protilátky bez diagnózy
Lze říci, že v ČLR byla média (stejně jako např. literatura a umění) vždy primárně nástrojem komunistické strany a její propagandy a nic na tom nezměnilo ani rozšíření internetu a sociálních médií. Projekt Sinopsis.cz již dříve upozornil na souhrn článků o vztahu mezi Stranou a médii, který přinesl China Media Project na jaře. V jednom z nich profesor žurnalistiky Čchiao Mu popisuje, jak politický a komerční tlak v současné době znemožňuje médiím v ČLR hrát jakoukoli smysluplnou, natož kontrolní roli. Prakticky jakékoli téma, včetně např. znečištění ovzduší, je v tomto kontextu automaticky tématem politickým a tedy “citlivým”. Média, ať už informují o čemkoli, slouží nejen k šíření ideologie a propagandy, ale také k vytváření určitého obrazu Strany a jejích vůdců. V průběhu času tato role podléhá změnám, jež jsou s větší či menší jistotou v rukou stranického vedení. V některých obdobích se např. více zdůrazňovalo, že média (i samotná Strana) slouží primárně „lidu“.
Nyní však mnohé signály naznačují, že média mají sloužit nikoli lidu, ale přímo Straně a jejím vůdcům. Podle Si Ťin-pchingových pokynů pro práci novinářů, jež v jednom z komentářů na konci loňského roku shrnul stranický ideologický orgán Čchiu-š’ (“hledání pravdy”), “Strana řídí média a ‘všechna se jmenují Strana’.” Zdá se tedy, že jsme svědky nové vlny utužení poměrů ve veřejném prostoru po dočasném uvolnění zhruba od konce 90. let 20. století do roku 2010. Trochu to připomíná trend, který nastal po masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Jedním ze společných rysů obou období je mimo jiné otevřený boj proti „západnímu myšlení“. V krizovém roce 1989 bylo více než zřejmé, na co toto utužení kontroly nad médii a obecně veřejným prostorem reaguje; nezodpovězenou otázkou zůstává, jaké „trauma“ tuto změnu zapříčinilo nyní. David Bandurski to přirovnává k situaci, kdy „máme protilátky bez jasné diagnózy“.
Proti historickému nihilismu
Mezi možné faktory, jež toto utužení mohly vyvolat, lze podle něj počítat mimo jiné tzv. „arabské jaro“ z roku 2010, tedy sérii revolucí, jež ČLR připravila o řadu spojenců. I vzhledem k méně úspěšným pokusům o podobné demonstrace ve východní Asii (zejména tzv. „deštníková revoluce“ v Hongkongu) byly tyto “revoluce” pro ČLR zásadním varováním, k čemu mohou vést občanské protesty, když se vymknou kontrole. “Barevné revoluce” patří obecně k hlavním nočním můrám režimu, což odráží i řada oficiálních dokumentů, zdůrazňujících nutnost za každou cenu jim zabránit “udržováním společenské stability” (wej-wen).
Dalším faktorem je podle Bandurského obecně nárůst vlivu sociálních médií a sociálních sítí. V Číně je tento trend rozvinutější než leckde na „Západě“, a přestože se v rámci čínského boje za “státní internetovou svrchovanost” (kuo-ťia wang-luo ču-čchüan) úspěšně podařilo oddělit „čínský internet“ od toho „západního“ (prostřednictvím blokování nepohodlných stránek a médií tzv. „velkým čínským firewallem“, jakož i vybudováním vlastního „hardwaru“ i „softwaru“ od počítačů, tabletů a smartphonů až po původní čínské vyhledávače, sociální sítě, messengery a aplikace), minimálně v prvních letech překotného rozvoje internetu neměla Strana dění plně pod kontrolou. Louisa Lim dále zmiňuje tzv. „historický nihilismus“, proti němuž vedení strany v posledních letech brojí. Jako „historický nihilismus“ se označuje veřejný diskurz, ať už na úrovni akademické, mediální, umělecké či občanské, který nějakým způsobem zpochybňuje oficiální verzi čínské historie, již zastává komunistická strana, nebo je jakýmkoli způsobem kritický k jejímu odkazu a „mytologii“, již moderní čínská historiografie kolem komunistické strany a jejího vítězství vytvořila. Projevem důraznějšího postupu proti „historickému nihilismu“ může být např. pozastavení liberálně nastaveného historického periodika Jen-chuang Čchun-čchiou, jemuž nepomohla ani podpora některých otevřenějších členů Politbyra či vysloužilých funkcionářů. (Na likvidaci Jen-chuang Čchun-čchiou se výrazně podílel i “strategický poradce” CEFC plukovnik Taj Sü.) Jak vidno ze skandálu kolem nakladatelství na univerzitě v Cambridge, v poslední době rozšířila Strana svůj boj proti “historickému nihilismu” i do ciziny, a snaží se donutit i velká světová akademická nakladatelství, aby přijala její verzi dějin komunistické strany.
Prezident Si – od tatíčka k tvrďákovi
Další pozoruhodný aspekt Si Ťin-pchigovy vlády – kromě výrazné centralizace moci a posilování kontroly nad médii a veřejným prostorem – je obraz současného vůdce a celé komunistické strany v médiích. Jak v rozhovoru zmiňuje Čchien Kang, podle analýzy prováděné pod záštitou projektu China Media Project se v úvodnících stranického Lidového deníku Si Ťin-pchingovo jméno objevovalo v prvních třech letech jeho funkčního období častěji, než se v prvních letech jeho vlády objevovalo jméno Mao Ce-tunga. Žádný z dalších vůdců v tomto Mao Ce-tunga – a tedy ani Si Ťin-pchinga – nepředčil. Je také pozoruhodné, jak se od Si Ťin-pchingova nástupu k moci postupně proměnil jeho mediální obraz. Zatímco zpočátku byl i v oficiálním tisku, včetně Lidového deníku, označován familiérně jako „Si Ta-ta“ („taťka Si“) a byl lidem nahlížen jako „jemnější, přístupnější a lidovější“ vůdce, nyní jeho obraz nabývá výrazně tvrdších obrysů. Nejen, že se „Si Ta-ta“ ve státních médiích už dávno nesmí používat, ale dokonce už byl v Číně zakázán i laskavý „medvídek Pú“, k němuž Si Ťin-pchinga dříve někteří občané na internetu přirovnávali. Jak Si Ťin-pching, tak celá Strana se nyní mediálně prezentují zejména ve spojitosti s mamutím projektem Pás a cesta, hlavním počinem zatím posledního z řady čínských vůdců. Tento projekt má Si Ťin-pchingovi zajistit důstojné místo v rámci stranické historie a komunistické straně a celé ČLR má pomoci k uskutečnění „čínského snu“.
To vše naznačuje, že Si Ťin-pching se chce profilovat jako silný a výjimečný vůdce, jenž nebude v běhu historie zapomenut. To potvrzuje i Čchien Kang, když se v rozhovoru zmiňuje o tom, že je možné, že po nadcházejícím sjezdu budeme mít co do činění se „Si Ťin-pchingovým myšlením“ (s‘-siang 思想), čímž by se de-facto dostal na úroveň Maa. V čínské ideologické terminologii stojí “myšlení” hned za nejvyššími „-ismy“ (ču-i 主义; např. marxismus-leninismus: 马列主义，ma-lie ču-i), na ten to však v čínštině nedotáhl ani Mao Ce-tung (na Západě používaný, spíše negativně vnímaný termín maoismus se v Číně nepoužívá). „Myšlení“ je o stupínek níže (dosud jsme se setkávali pouze s termínem „Mao Ce-tungovo myšlení“); pod myšlením je několik dalších stupňů této hierarchie (např. „teorie“, li-lun 理论), na něž už dosáhla většina bývalých vůdců – nejznámější z toho je „Teng Siao-pchingova teorie“, z níž vycházela jeho politika „reforem a otevírání se světu“ na počátku 80. let 20. století. Mocný vůdce, jak se Si Ťin-pching pokouší profilovat, přirozeně potřebuje silnou mediální podporu, jinými slovy, potřebuje mít média plně pod svou kontrolou.
Psaní do cenzorova šuplíku
Práce novinářů v Číně se však potýká i s dalšími úskalími. V rozhovoru byla zmíněná mimo jiné korupce médií, která souvisí částečně také s tím, že práce novinářů je v ČLR špatně placená a ti nejlepší přebíhají k soukromým firmám, jako jsou například internetoví giganti Alibaba či Tencent. Rozvoj internetu a sociálních sítí práci novinářů, zejména těch investigativních, příliš nepřeje, stejně jako situace, kdy může cenzura jedním škrtem zhatit práci za několik měsíců nebo i let. Naproti tomu se k oficiální propagandě využívají stále více moderní multimédia, např. krátká propagační videa či animace, jež se sdílejí právě prostřednictvím sociálních sítí. K šíření klíčových myšlenek a vytváření pozitivního obrazu – Strany, jejích vůdců a jejich projektů – slouží také popkultura, ať už se jedná o propagandu ve formě rapu, animovaný skeč nebo divácky atraktivní akční film či telenovelu. Tímto modernizovaným způsobem se ČLR v posledních letech snaží působit i navenek. Propagační videa jsou např. nahrávána na YouTube, který je v Číně nedostupný, a již od konce 90. let si ČLR buduje síť cizojazyčných televizních stanic China Global Television Network (CGTN) (dříve CCTV International), která nyní vysílá v pěti světových jazycích pod centrálním dohledem z Pekingu.
Trest může přijít kdykoli
Obecně jsou všichni účastníci citované diskuze ohledně budoucího vývoje a práce novinářů v Číně silně pesimističtí, podobně jako mladá novinářka Audrey Ťia-ťia Li, která nedávno poskytla rozhovor německé rozhlasové stanici Deutsche Welle. Bývalá televizní reportérka pendlující mezi rodným Kantonem, Hongkongem a Singapurem své předchozí zaměstnání opustila kvůli opakovaným problémům s cenzurou. Nyní publikuje na sociálních sítích a píše sloupky pro noviny v Hongkongu a Singapuru. Přestože již v ČLR prakticky nemůže publikovat oficiální cestou, působí zde prostřednictvím WeChatu a mikroblogu Wej-po; i tyto její privátní účty však byly již několikrát blokovány. Podle vlastních slov žije v neustálém strachu, protože „trest může přijít kdykoli.“
S čínskou cenzurou – ať už v podobě blokování internetových stránek, zabránění v práci v terénu nebo dokonce vyhoštění či zákazu vstupu – se však stále častěji musejí potýkat také zahraniční média. Jak ostatně ukázala již zmíněná kauza nakladatelství Cambridge University Press, které na čínskou objednávku samo zablokovalo na svém čínském webu některé nepohodlné články, cenzura a autocenzura se týká i západních vydavatelství a dokonce i akademických pracovníků. Pozitvním příkladem v tomto ohedu mohou naopak být The New York Times, které se od zákazu publikace v ČLR v roce 2012 vytrvale snaží cenzru obcházet a informace k čínským čtenářům různými způsoby dostat.