Od propuknutí nákazy Covid-19 se ČLR pokoušela vylepšovat obraz země během pandemie a manipulovat s veřejným míněním prostřednictvím médií. Dokládají to i dvě nedávno publikované studie Mezinárodní federace novinářů (IFJ) – The Covid-19 story: Unmasking China’s Global strategy (Příběh Covidu-19: Odhalení čínské globální strategie) a zpráva Oxfordského internetového institutu (Oxford Internet Institute) a agentury Associated Press. Novináři z IFJ odhalili nové podrobnosti o čínském využívání tradičních sdělovacích prostředků v zahraničí. Výzkum z Oxfordu a AP se zaměřuje na Twitter, který se nově využívá pro agresivní čínskou diplomacii, tzv. diplomacii „vlčích válečníků“ (čan-lang wai-ťiao 战狼外交). Obě zprávy svědčí o zvýšeném čínském úsilí ovlivňovat veřejné mínění doma i ve světě, a to propracovaným způsobem, s využitím v Číně samotné blokovaných západních platforem.
Odhalení čínské strategie
Podle studie IFJ až polovina z dotázaných novinářských organizací a novinářů potvrdila, že se obraz ČLR od propuknutí pandemie Covid-19 v jejich zemích zlepšil. Vliv na to má podle autorů významnější zapojení Číny v místním mediálním „ekosystému“. Čínský vliv se v dotázaných zemích za rok výrazně zvýšil, oproti loňským 64% jej letos zaznamenalo 76% zemí. Nejvýrazněji se v místních médiích angažovaly čínské ambasády a diplomaté. Důležitou roli sehrály také dezinformační platformy. Dle IFJ je jako šiřitele čínského „pozitivního“ narativu označilo 90% ze všech dotázaných. (Na využívání dezinformačních médií k rozšiřování čínského narativu v ČR upozorňovala Sinopsis už zhruba před rokem; viz též zprávu pro Institut pro křesťansko-demokratickou politiku).
Výzkum IFJ zmiňuje, že řada států měla a stále má tendenci podceňovat dopad tlaku ČLR na svůj mediální systém. Novináři většinou kritizovali pekingskou propagandu jako „nemotornou“ a irelevantní. Věřili, že mediální gramotnost obyvatel a jejich politický systém jsou natolik silné, že je před čínským vlivem v médiích ochrání. Výsledky studie však dokazují opak. Čína vychází z pandemie Covid-19 s pozitivnějším obrazem než před pandemií a cílové země ani jejich novináři nejsou vůči propagandě tak rezistentní, jak si myslí.
IFJ upozorňuje, že ČLR už od počátku šíření pandemie využívala svou globální mediální infrastrukturu k prosazování pozitivních příběhů o Číně. K mobilizaci „šiřitelů“ a většímu pokrytí však využívala i novějších taktik, jako jsou dezinformace a dezinformační kanály.
Budujeme propagandistické zpravodajství „na míru“
Od roku 2009 (dle reportu IFJ z roku 2019) Peking buduje sofistikovanou infrastrukturu k šíření svého vlivu do světového mediálního prostoru. Bezplatně poskytuje mediální obsah – své zpravodajství, kupuje si reklamu nebo přílohy, které pak využívá ke své prezentaci. Běžnou součástí „win – win“ strategie jsou i oboustranné dohody o spolupráci s místními médii. Poslední výzkum ale zjistil, že obsah nabízený Čínou (a čínskými prostředníky) se nově stává specifičtějším a lépe se přizpůsobuje jednotlivým zemím a jejich obyvatelům. Zpravodajství „šité na míru,“ plné čínské propagandy a manipulací, je stále propracovanější. Stále častěji se překládá terminologie čínské propagandy do různých světových jazyků a zabydluje se v nich (včetně méně rozšířených jazyků – jako je italština nebo srbština). Výzva Si Ťin-pchinga z roku 2016, určená čínským novinářům, funguje i ve světě:
Kdekoli jsou čtenáři, tam musí propaganda natáhnout svá tykadla.
(读者在哪里，宣传报道的触角就要伸向哪里.)
Častý argument, že čínská státní propaganda a dezinformace nemají v dané zemi šanci uspět, je dle IFJ falešný. Do italských médií, která podle tamních novinářů mají „dostatek protilátek vůči čínské propagandě,“ se denně dostane prostřednictvím agentury ANSA až padesát zpráv převzatých z čínské státní agentury Xinhua / Sin-chua. Do mediálního prostoru v Srbsku, které považuje vliv čínské propagandy za nevýznamný, je pak denně umístěn minimálně jeden článek převzatý z čínských státních zdrojů. Během pandemie se navíc vztahy mezi srbskou a čínskou vládou ještě upevnily. Srbský ministr zahraničí Ivica Dačić navštívil v době rozšíření Covidu-19 Peking a (nejen) za tuto neohroženost pak byla země zásobena čínskými vakcínami. V reakci na to dokonce bělehradský bulvární deník Insider umístil v centru hlavního města billboard s textem: „Děkujeme ti, bratře Si!“ O čínském vlivu na světová média během Covidu píše i Ben Smith v New York Times:
To, co jsem zjistil, bylo ohromující. Novináře ze zemí tak maličkých jako Guinea-Bissau lákaly čínské protějšky k podpisu dohod o spolupráci. Čínská vláda distribuovala po světě své propagandistické noviny China Daily v angličtině, ale také v srbštině. Podle jednoho z filipínských novinářů pochází více než polovina zpráv v tamním mediálním prostoru od čínské státní agentury Xinhua. Jihoafrická mediální skupina pak získala peníze od čínských investorů poté, co vyhodila publicistu, který psal o čínském utlačování ujgurské menšiny. Novináři v Peru zase čelili intenzivní kritice na sociálních sítích od čínských vládních úředníků.
Podle zprávy Pew Research centra se dnes velká část čínské diplomacie zaměřuje i na místa, která sice nemají kulturní nebo finanční moc evropských zemí, ale mají hlas v OSN. A i když se zdá, že jen improvizují a využívají své ambasády, jejich úsilí má i globální dopad.
Nesmí být zmíněna …
Peking má podle Oxfordu a AP stále větší chuť ovlivňovat veřejné mínění – v případě potřeby i skrytě – a přesahuje už své hranice i hlavní strategické zájmy, jako je Tchaj-wan, Hongkong nebo Sin-ťiang.
Týdeník The Economist informoval o tom, jak čínský vliv ve světových médiích umožňuje napadat a zpochybňovat zprávy o Ujgurech a vyjádření zahraničních expertů, věnujících se této oblasti a upozorňujících na zvěrstva páchaná v Sin-ťiangu:
Kampaně (na sociálních sítích) začínají být osobní. V dubnu nazvala oficiální tisková agentura Xinhua [Adriana] Zenze „loutkou protičínských sil.“ Státní projekt Xinjiang Development Research Center vydal zprávu nazvanou „Pomlouvač Adrian Zenz a jeho klamy o Sin-ťiangu versus pravda.“ The Global Times, stranický bulvár, odsoudil australskou vědkyni Vicky Xu, která napsala zprávu o nucené práci [Ujgurů], a obvinil ji z podněcování nálad, které staví Číňany v Austrálii „do nebezpečí.“ Citoval jako příklad čínskou studentku XY, která uvedla, že byla „očarována protičínskými silami na Západě.“
Pandemie, která pomohla
Zpráva IFJ pak dokládá, že pozitivnější přístup k čínským dezinformacím a propagandě zapříčinila roušková a později i vakcínová diplomacie, v jejichž rámci ČLR vyvezla do ostatních zemí množství materiálu. Přitom šlo ne vždy o dary, jak bylo prezentováno. Dle výzkumu „příjemci pomoci“ cítili silný vděk vůči ČLR, a to až z 63 procent. Jen 23% dotázaných v těchto zemích bylo vůči Číně kritických. Naopak v zemích, které čínské vakcíny nenakoupily, převažoval u obyvatel opačný názor – jen 25% Čínu za pomoc a vakcínovou diplomacii chválilo, zatímco 60% ji kritizovalo za nezvládnutí pandemie a netransparentní způsob informování o ní .
Největší dosah měly „čínská roušková a vakcínová diplomacie“ tradičně v zemích blízkých, tedy v Asii. Až 95% z nich potvrdilo, že Čína je u nich „všudypřítomná.“ Zároveň jde často o státy, které si tento problém uvědomují, a kde proto blokují některé čínské internetové platformy či weby. Indie zakázala na svém území 43 čínských aplikací. V Nepálu je nedostupný Wechat Pay, Alipay a další čínské platební aplikace. Filipíny zase omezily TikTok.
Čínský vliv je zřejmý i v Africe, kde jej polovina z dotázaných považuje za přínosný, a dokonce potvrzuje, že se obraz ČLR s příchodem Covidu-19 významně vylepšil. O vakcínové diplomacii v Africe jsme psali v článku Čínská vakcínová diplomacie v Africe. Ambivalentní byly naopak výzkumy z Latinské Ameriky a Evropy, i když i tam se v některých zemích vůči čínskému mediálnímu vlivu postavili (ve Velké Británii letos v únoru zakázali vysílání televize CGTN – psali jsme zde). Obezřetnější vůči této čínské státní televizi jsou teď i Austrálie a Německo.
Naopak v Latinské a Jižní Americe sehrály hlavní roli nedostatečné informace a dezinformace. Všichni z dotázaných novinářů potvrdili v této oblasti výrazný nárůst tlaku z čínské strany. Dezinformace a lži se šířily především prostřednictvím Facebooku a Twitteru, dvou v Číně blokovaných sociálních sítí. Šlo o účty čínských diplomatů, úředníků, mluvčích i placených trolů. Proti některým z nich se rozhodly zakročit i samotné společnosti, jak informuje IFJ:
V červnu 2020 Twitter odstranil 23 750 čínských účtů, které byly součástí vysoce organizované sítě, jež byla napojena na dalších 150 000 účtů, kam přeposílala obsah. Tweety byly převážně v čínštině a šířily geopolitické narativy podporující ČLR, včetně dezinformací o Hongkongu. Podobně tomu bylo i v roce 2019. V srpnu 2020 Google odstranil 2 500 falešných, „na čínskou vládu napojených“ účtů na YouTube. A o měsíc později (v září 2020) smazal Facebook přibližně 180 takových profilů.
Čínští vlčí válečníci na stopě
Čínským aktivitám na sociálních sítích se pak věnuje zpráva agentury Associated Press (AP) a Oxfordského internetového institutu (Oxford Internet Institute). Ti během sedmiměsíčního výzkumu zjistili, že se zintenzivnily čínské aktivity na sociálních sítích. Armády trolů sdílely obsah vytvořený čínskými diplomaty, novináři a úředníky. Zasáhnout tak mohly až stovky milionů lidí, kteří neměli tušení, že čtou čínskou státostranou vytvořený obsah:
[…] Více než polovina retweetů, které Liou [Liu Xiaoming – čínský velvyslanec ve Velké Británii] publikoval od června do ledna (2020/21), pochází z účtů, které Twitter zablokoval kvůli porušování pravidel o manipulaci obsahu. A více než jeden z deseti retweetů 189 čínských diplomatů pocházel z účtů, které Twitter pozastavil k 1. březnu.
Hannah Bailey, která se podílela na výzkumu Oxfordského internetového institutu, dokázala, že z 270 twitterových účtů čínských diplomatů se denně publikuje 778 tweetů. Jen 14% z těchto účtů je pak označeno jako účty čínských vládních úředníků. Zajímavá je i struktura šíření těchto tweetů: „Některé účty výlučně sdílejí tweety jednoho diplomata a vytvářejí kolem něj informační kužel. Další tvoří skupiny navázané na několik centrálních účtů čínských diplomatů, jejichž dosah pak amplifikují.“
Mobilizovat nástroje měkké i ostré síly
Čína byla během pandemie schopna mobilizovat nejen nástroje tzv. sharp power („ostré síly“) – vytvářet dezinformace a lži, ale využila i svou soft power („měkkou sílu“), tedy vylepšovala svou image prostřednictvím produktů čínské kultury – čínských televizních seriálů, dokumentů a filmů. V Tunisku dokonce fungoval „kinobus”, který rozvážel čínskou kulturu do vzdálenějších míst země a promítal Tunisanům čínské dokumenty. Zájem o tuto zemi ČLR potvrdila například finanční pomocí v hodnotě 70 milionů USD na výstavbu nemocnice v provincii Safax, kterou v prosinci 2020 slavnostně otevřel tuniský prezident Kaís Saíd. Kromě toho nabízela tuniským novinářům zdarma pomoc ve formě roušek, dezinfekčních gelů, nahrávacích a vysílacích zařízení, placených cest do Číny, nebo dokonce finančních darů.
Zpravodajové jako rukojmí
Důležitým faktorem, který dle novinářů napomáhá k šíření čínských zpráv, je také to, že Peking stále více omezuje působení zahraničních zpravodajů nebo novinářů „pokrývajících jednorázové události“ v ČLR. Odmítá jim vydávat novinářská víza či jinak omezuje a ztěžuje jejich práci. Zpravodajství z Číny tak chybí a toto vakuum je stále častěji vyplňováno „státem schváleným a importovaným obsahem,“ který je v zahraničí často nabízen zdarma. K tomu IFJ píše:
Jen loni Peking vykázal ze země nejméně 18 zahraničních novinářů a zmrazil vydávání nových novinářských víz. Vízovou politiku pak využívá jako účinnou zbraň k vyjednávání. Snížením počtu zahraničních korespondentů v Číně došlo k vakuu ve zpravodajském pokrytí. Některé státy nemají dokonce v Číně žádné zpravodaje.
IFJ v závěru své zprávy navrhuje na takto propracovanou a v řadě zemí „na míru“ vytvořenou dezinformační kampaň reagovat intenzivnější spoluprací zahraničních novinářů a novinářských organizací, zejména v oblasti vzdělávání. Stejně tak navrhuje i obezřetně monitorovat práci čínských novinářů a médií a vytvářet tlak na čínské úřady v otázce vízové politiky vůči pracovníkům médií (tj. nastavit tzv. reciproční vízovou politiku).