Badatelka Andréa Worden se zaměřuje na problematiku lidských práv a uplatnění práva v ČLR. Její analýza ukazuje, jak ČLR využívá svou globální iniciativu Pás a stezka (BRI) k obcházení Agendy 2030 pro udržitelný rozvoj. Hlavním cílem Pekingu je přitom snížit důraz na dodržování základních lidských práv a svobod, a vůbec posunout chápání samotného pojmu „lidská práva“. Hlavním čínským argumentem je v tomto ohledu státem řízený rozvoj, který má z pohledu komunistické strany vždy přednost před lidskými právy.
Podle Worden „během posledních několika let ČLR agresivně prosazovala stanovisko, že ‚právo na rozvoj‘ je nadřazené všem ostatním právům“. Zároveň však „prodávala svoji iniciativu Pás a stezka coby odpověď na ambiciózní výzvu OSN v podobě Agendy 2030 pro udržitelný rozvoj, za níž stojí ohromné peníze.“
Jinými slovy, ČLR aktivně usiluje o to, aby BRI působila jako iniciativa s Agendou 2030 synergická, jež napomáhá dosažení stanovených cílů.
Co je Agenda 2030
Agenda, kterou Valné shromáždění OSN jednohlasně schválilo v září 2015, představuje patnáctiletý plán globálního rozvoje v „udržitelném“ tempu a stanoví si řadu cílů v oblasti sociální, ekonomické, právní, správní a v oblasti ochrany životního prostředí. Tyto cíle, známé jako „cíle udržitelného rozvoje (SDGs)”, jsou zkratkovitě vyjádřeny „pěti P“: lidé (people), planeta, prosperita, mír (peace) a partnerství. Je nepředstavitelné, že by ČLR – coby totalitní stranický stát – se svou iniciativou Pás a stezka mohly představovat nástroj pro zlepšení lidských práv a občanské společnosti po celém světě. Právě naopak, jak píše Worden, „ČLR, její BRI a vágní vize ‚komunity sdílející společný osud lidstva‘ ohrožují realizaci Agendy 2030 a jejích cílů, k nimž se všechny země zavázaly heslem ‚nenechat nikoho pozadu‘.“
Nenechat nikoho pozadu
Podle Rady OSN pro lidská práva by totiž mělo být dodržování lidských práv jedním z hlavních cílů celé Agendy. Bez nich by, jak se vyjádřil Michael O’Flaherty, ředitel Agentury EU pro základní práva, byl „celý projekt odsouzen k neúspěchu”. Podle lednového jednání Rady pro lidská práva by například měla být pro implementaci Agendy a dosažení jejích cílů klíčová ochrana občanské společnosti, která musí požívat práva na svobodu projevu, shromažďování a sdružování.
Nárůst zájmu o zapojení občanské společnosti v globálním měřítku je patrný mimo jiné z prudce stoupajícího počtu organizací, které žádají o status konzultantů u Ekonomické a sociální rady OSN. I přesto, že úroveň lidských práv je v ČLR špatná, jejich obhájci jsou perzekvováni a občanská společnost dlouhodobě potlačována, využívá Čína podle Worden systematicky své lidi v OSN, „neziskové organizace“ napojené na komunistickou stranu, úplatky, vlivové aktivity apod., aby „přesvědčila důležité funkcionáře OSN a celou řadu diplomatů o tom, že její BRI je ve skutečnosti úzce spjatá s Agendou a jejím cíli.“
Čína mezinárodně prosazuje názor, že základním právem je „právo na rozvoj.“ Rozvoj je však v totalitním režimu vždy prosazován shora, na základě státní politiky, bez ohledu na občanskou společnost a často i základní lidská práva.
Právo na přežití
Ve své první Bílé knize o lidských právech z roku 1991, jíž ČLR reagovala na západní kritiku a sankce po masakru demonstrantů na Náměstí Nebeského klidu, označuje Čína jako základní právo „právo na existenci“ (生存权). „Společenské nepokoje“ (动乱), za něž vláda považuje většinu občanských aktivit a hnutí, jsou chápány jako prvek narušující „společenskou stabilitu“. Pro „udržení stability“ (维稳) a tím pádem pro „přežití lidu“ (人民生存), které v posledních dekádách symbolizuje pojem „jednoty“ (团结), je proto možno použít prakticky jakékoli prostředky. V tomto dokumentu bylo také poprvé zdůrazněno „právo na rozvoj“ (发展权), uplatňované zejména na rozvojové země – tedy ty, které ještě nedosáhly takového stupně rozvoje, jako vyspělé západní státy.
V rámci Univerzálního periodického přezkumu při Radě OSN pro lidská práva v listopadu 2018 Čína už otevřeně hovořila o „lidských právech s čínskými rysy“ a sama se pasovala do „lídra v oblasti řízení lidských práv ve světě“. Tato stanoviska dále rozvedla v následující Bílé knize, kterou pod názvem „Pokrok v oblasti lidských práv během 40 let reforem a otevírání se světu“ vydala informační kancelář Státní rady.
Nyní má ČLR ambice svoje pojetí lidských práv „vyvážet“ do světa. Příkladem uveďme článek nazvaný „Čína představuje nový model pro lidská práva“, který v lednu tohoto roku na jihoafrickém webu Independent Online zveřejnil velvyslanec ČLR v Jihoafrické republice Lin Sung-tchien (林松添). V textu se mimo jiné praví, že „rozvoj je základním řešením pro zlepšení lidských práv“. Jedním z hlavních motivů pro takto asertivní obhajobu čínského pojetí lidských práv je snaha o legitimizaci vlastního „práva“ na porušování lidských práv vlastních občanů. Např. v případě bezprecedentních represálií proti Ujgurům a dalším turkickým muslimům v Sin-ťiangu označila čínská komunistická strana za „největší z lidských práv“ „mír a stabilitu“ – jichž chce ovšem dosáhnout brutálním omezováním základních lidských práv místní muslimské populace.
Pás a stezka jako iniciativa udržitelnosti
Andréa Worden ve svém textu poukazuje na to, že jednou ze strategií čínské vlády a komunistické strany k posilování vlastního vlivu je snaha prosadit interpretaci BRI coby iniciativy, která je v souladu s Agendou 2030 pro udržitelný rozvoj. Často se zde opakují obraty známé ze Si Ťin-pchingovy ideologie: „win-win spolupráce“ nebo „sdílený osud lidstva“ (人类命运共同体). Tento pohled ČLR prezentuje i na samotné půdě OSN, prostřednictvím svého vyslance Ma Čao-süho (⻢朝旭). Ten ovšem hovoří pouze o „respektu ke státní svrchovanosti“ a zmíněném „právu na rozvoj“, otázce lidských práv a zapojení občanské společnosti se ve svých projevech vyhýbá. Jednou z významných spojek Pekingu v OSN je také generální podtajemník OSN pro ekonomické a sociální záležitosti, bývalý čínský ministr zahraničí Liou Čen-min (刘振⺠). Ten například na Fóru o spolupráci v rámci iniciativy Pás a stezka v Pekingu v roce 2018 prohlásil, že „BRI slouží přesně stejným účelům jako Charta Spojených národů, protože jejím cílem je propagovat společný rozvoj a prosperitu, mír a spolupráci, otevřenost a inkluzivitu, vzájemné porozumění a důvěru. Agenda 2030 pro udržitelný rozvoj [poskytuje] širokou škálu možností růstu BRI a úzkého zapojení OSN do spolupráce v rámci BRI“.
Myšlenky propojení Agendy s BRI už přijali mnozí z vrcholných představitelů OSN a zmiňoval je i generální tajemník OSN António Gutteres. Na podzim 2016 bylo už také podepsáno první MOU (memorandum of understanding) ohledně spolupráce v rámci BRI s ČLR v rámci rozvojového programu OSN (UNDP). V listopadu 2018 však vedly příliš úzké vazby na Čínu, společně s nesrovnalostmi ve financích a organizace k rezignaci tehdejšího ředitele programu OSN pro životní prostředí Erika Solheima. Ten krátce před tím v čínském anglicky vydávaném stranickém deníku China Daily spolupráci s Čínou v rámci BRI propagoval.
GONGOs: Vládní nevládní organizace
Efektivním nástrojem Číny pro prosazování vlastního hlasu v OSN jsou kromě dosazování a získávání vlivných funkcionářů také „nevládní organizace“, za nimiž ve skutečnosti stojí stát. Jsou proto namísto NGOs (non-government organizations) označovány jako GONGOs (government NGOs). Jedním z nejvýraznějších příkladů takové „vládní nevládní organizace“ je společnosti CEFC a její neziskové křídlo dříve vedené Patrickem Ho (何志平). To bylo od roku 2011 vedeno jako konzultantská organizace OSN, jeho šéf byl však v prosinci 2018 v New Yorku odsouzen za korupci nejen v rámci samotné OSN, ale také na půdě několika afrických států. Mezi obviněními, z nichž byl Patrick Ho usvědčen, figurovalo také mezinárodní praní špinavých peněz a využívání „nevládní organizace“ CEFC k získávání tučných obchodů pro komerční, nicméně s čínskou vládou a komunistickou stranou rovněž propojený, subjekt CEFC China Energy Company se známou „českou spojkou“. Korupce je ostatně nejběžněji zmiňovaným průvodním jevem projektů BRI. K dalším ovšem patří neúnosné zadlužení, do něhož se dostávají některé ze států, které na spolupráci s ČLR v rámci BRI kývly, nebo ohrožení životního prostředí podél „nové Hedvábné stezky“.
Hedvábná korupční strategie
BRI se tak podle Worden čím dál více „jeví jako strategie usnadňující korupci v partnerských zemích za účelem politických a ekonomických zisků pro čínskou státostranu a zkorumpované elity těchto zemí“. Už to samo o sobě je v přímém rozporu s cíli Agendy 2030 pro udržitelný rozvoj, mezi něž se řadí i boj s korupcí a zvyšování transparentnosti a odpovědnosti. Mezi další cíle patří „prosazování vlády práva a rovného přístupu ke spravedlnosti, zajištění veřejného přístupu k informacím a ochrana základních svobod v souladu s národními legislativami a mezinárodními úmluvami“. O něčem takovém se však nedá mluvit ani v případě Čínou ovládaného Sin-ťiangu (který je mimochodem klíčovým regionem BRI, protože leží přímo v koridoru „Nové hedvábné stezky“), ani v ostatních oblastech ČLR. Svoji „digitální totalitu“ však už nyní Čína s úspěchem vyváží i za hranice, ať už do střední Asie, do Afriky nebo jižní Ameriky.