Ve společném prohlášení Číny a Ruska ze 4. února, známém jako “Olympijský pakt” (冬奥之约), deklarovali Putin a Si Ťin-pching spojenectví, které “nezná limitů”. Uběhlo sotva pár týdnů a limity se začaly rýsovat.
Nový typ mezinárodních vztahů
Rusko-čínskou kvazi-alianci je třeba nahlížet prizmatem “nového typu mezinárodních vztahů”, jehož je také podle “Olympijského paktu” vzorem. Mezinárodní spolupráce a spojenectví tu nejsou založeny na sdílených hodnotách, jako je tomu (nebo by mělo být) třeba u Evropské unie. Jde o čistě transakční vztah, kde jsou obě strany ochotné spolupracovat pouze do té míry, pokud je to pro ně výhodné. V případě Ruska a Číny je jejich “spojenectví bez limitů” založeno převážně na negativní agendě, totiž odporu proti stávajícímu uspořádání mezinárodních vztahů a snaze důkladně ho transformovat.
Rusko a Čína mají více méně společný krátkodobý cíl, ale dosti odlišné metody, které odrážejí odlišný politický systém v obou zemích. ČLR představuje inovovaný leninský systém stranické diktatury s propracovanou kontrolou domácího obyvatelstva a projekcí vlivu do zahraničí, který se vyvíjel po celá desetiletí. Tento sofistikovaný systém vládnutí se vyvíjel po celá desetiletí. (Podrobněji se s ním mohli seznámit např. účastníci nechvalně proslulého Hamáčkova semináře v poslanecké sněmovně v roce 2016 k Si Ťin-pchingově knize o “spravování státu” – kdyby ovšem bývali vůbec měli tušení, o čem je na jejich tehdejší konjunkturální akci k nadcházející návštěvě čínského vůdce v Praze řeč.)
Mytologie namísto vize
Putinovo Rusko je na rozdíl od ČLR post-leninským státem, který uchvátila oligarchie složená z velké části z bývalých agentů KGB. Podle toho se také chová – oproti čínskému systematickému, trpělivému postupu provádí Putinův režim doma i v zahraničí divoké “operace”, jako je teatrální likvidace odpůrců chemickými zbraněmi nebo současná nesmyslná válka proti Ukrajině. Tyto “taktické” údery postrádají dlouhodobou strategickou logiku. Kreml nemá na rozdíl od Pekingu žádnou dlouhodobou vizi nad rámec dosti fantastické nacionalistické mytologie o velkém hrdinném Rusku.
Putinův vpád na Ukrajinu, pokud ho jeho režim přežije, povede bez ohledu na výsledek války ve střednědobém horizontu k naprosté mezinárodní izolaci Ruska a jeho zatlačení do bezpodmínečné orientace na Čínu. To by mohlo Pekingu vyhovovat; co mu však určitě nehraje do karet, je, že tato situace bude nápadně připomínat studenou válku, kde Rusko stáhne Peking do jednoho ze vznikajících geopolitických bloků. Přesně tomu se snaží čínské vedení po celá desetiletí vyhnout.
Proměna světa zevnitř
Peking by stejně jako Kreml rád nastolil “nový typ mezinárodních vztahů”, ale velmi odlišnými metodami (a s odlišným konečným výsledkem). Současný světový pořádek se snaží převzít zevnitř taktikou postupné kooptace. Dnes často diskutovaná taktika “jednotné fronty” je přitom jen jednou z forem převzetí iniciativy v klíčových institucích. Mezi další postupy patří “ekonomická diplomacie” (včetně ekonomického donucování jako v případě Litvy), kooptace elit (Elite Capture) apod. Skoro všechny jsme měli možnost pozorovat i u nás.
Všechny tyto postupy předpokládají netečnost nebo dokonce podvědomou spolupráci svých cílů. Té se Pekingu skutečně po desetiletí ve světě dostávalo. Ukolébaní “navazováním přátelských kontaktů” a “vzájemně výhodnou spoluprací” si lidé ani nevšimli, že se jim svět mění pod nohama. Dobrým příkladem je “iniciativa 16+1”, kde východoevropské státy napochodovaly jako ovce bez zjevného důvodu do sféry čínského vlivu, a teď neví, jak ven.
Konec letargie
Nezbytnou podmínkou takového přístupu je netečnost a letargie okolního světa. Tu se teď Putinovi podařilo jeho nesmyslnou válkou zlomit. Lidé se konečně probouzejí ze selanky “konce dějin” do nového, nebezpečného světa. Čína v něm bude i v důsledku svého “spojenectví bez limitů” s Ruskem nahlížena prizmatem války na Ukrajině. Putin vytrhl svět z letargie a Pekingu nadělal velké problémy. Čína se od Putina nemůže odstřihnout, ale ani se k němu přimknout.
Otázkou zůstává, proč Si Ťin-pching podepsal “Olympijský pakt” s Putinem jen pár týdnů před ruskou agresí. Z hlediska Číny je to asi nejhůř načasovaná mezinárodní deklarace v jejích dějinách. Těžko věřit, že by Si o chystané invazi nevěděl. Podle všeho ji Putin na jeho žádost odložil až na dobu po ZOH v Pekingu. Jedno možné vysvětlení je, že podobně jako Putin věřil i on v bleskovou válku, jež svět postaví, slovy Miloše Zemana, před „fait accompli“, který pak s mírným reptáním trpně přijme jako anexi Krymu v roce 2014.
Na rozdíl od transakční družby mezi jejich státy pojí zřejmě Putina a Si Ťin-pchinga opravdové “chlapské přátelství” mezi dvěma autoritativními vůdci. Snad i proto Si uvěřil, že půjde o rychlou “speciální vojenskou operaci”, a deklaraci podepsal. Jeho ruský přítel mu tím udělal vpravdě medvědí službu.