Čínská komunistická strana letos 1. července oficiálně oslavila sto let od svého založení. Součástí oslav bylo mimo jiné shromáždění čítající na sedmdesát tisíc lidí, kteří si přišli na náměstí Nebeského klidu v Pekingu vyslechnout asi hodinový projev předsedy Si Ťin-pchinga. Ten byl typicky plný superlativů a ód na úspěchy strany, zahraniční komentátory však zaujal především svým poměrně ostrým tónem. I přes veškeré úspěchy, kterých Čína a komunistická strana za více než čtyřicet let od zahájení reforem a otevření se světu dosáhly, byl projev založen na bojovné, avšak současně vzdorovitě defenzivní rétorice postavené na zdůrazňování minulých křivd a deklaraci síly a jednoty tváří v tvář „nepřátelským silám“. Někteří komentátoři tak hovoří o „sto letech křivdy“ nebo přímo o „politice křivdy“.
Staré známé „vylévání hořkosti“
Legitimita strany byla v době kolem založení ČLR vystavěna z velké části na spravedlivém „rozhořčení lidu“ vůči těm, kteří jej utlačovali, tedy domácí buržoazii a feudálům i cizím imperialistům. V dobové propagandě byla tato zášť vyjádřena prostřednictvím ritualizovaného „vylévání hořkosti“ (su kchu 诉苦), kde utlačovaní ve veřejných procesech obžalovávali své utlačovatele. Kolektivní pocit křivdy se tak stal základem čínského komunistického režimu a jeho státnosti. Kořeny této kolektivní křivdy, která komunistické straně slouží jako mocná ideologická zbraň k burcování nacionalistického sentimentu, sahají až do poloviny 19. století, kdy se západní mocnosti, Rusko i Japonsko pokoušely o alespoň částečné podrobení v té době upadajícího mandžuského impéria. Po svém založení v roce 1921 a znovu po založení Čínské lidové republiky v roce 1949 komunistická strana neustále hledala cestu k posílení Číny, aby se dokázala hospodářsky i politicky prosadit na globální scéně a byla schopná obstát v konkurenci světových velmocí. To se díky bezprecedentnímu ekonomickému boomu na prahu 21. století skutečně podařilo. I přesto však současná strana (alespoň soudě podle Si Ťin-pchingova projevu) staví na populismu vycházejícím z oné „staleté křivdy“.
Velká ocelová zeď
Zahraniční komentátory v Si Ťin-pchingově projevu zaujaly především „krvavé“ citáty zdůrazňující čínskou jednotu a sílu, které mezi shromážděným davem vyvolaly obzvlášť velký ohlas:
Čínský lid se rozhodně nenechá cizími mocnostmi šikanovat, utlačovat a zotročovat. Kdo by takovou bláhovost zamýšlel, ten si rozbije hlavu o ocelovou Velkou čínskou zeď tvořenou masem a krví miliardy a čtyř set milionů Číňanů, až z něj bude tryskat krev.
(必将在14亿多中国人民用血肉筑成的钢铁长城面前碰得头破血流)
Si se zároveň ohradil proti „svatouškovskému kázání z úst těch, kteří si myslí, že nás mohou poučovat,“ čímž naráží zejména na kritiku ze strany Západu, jmenovitě Spojených států, Kanady a Austrálie, jakož i některých evropských států s koloniální minulostí. Podobné emoce nyní rezonují u velké části „vlastenecky“ naladěného obyvatelstva Číny; Si Ťin-pching tak využívá obrazy minulých křivd a současného ohrožení k posílení vlastní vedoucí pozice a prosazování svých politických cílů a projektů.
Raději kvalitu než kvantitu
Den před výročím, 30. června, byly zveřejněny pravidelné statistiky týkající se členské základny komunistické strany. Oproti minulým letům došlo od konce roku 2019 k rekordnímu nárůstu počtu členů o 3,5 %, zatímco v minulých letech vykazovala růst jen okolo 1 % ročně. Nyní má strana přes 95 milionů členů. Tento nárůst s největší pravděpodobností přímo souvisí s oslavami stého výročí založení, jemuž předcházelo několik měsíců intenzivní propagandy. Díky tomu nejen stoupl zájem o členství, ale také byla nejspíš větší vůle nové členy přijímat.
Narozdíl od zkušeností s komunistickou stranou v našem prostředí, kde bylo členství v partaji prakticky nevyhnutelné pro každého, kdo chtěl překročit kádrový strop, si čínská komunistická strana drží spíše elitní členskou základnu a pro běžné Číňany je to obvykle čest, když jsou, často po mnoha letech čekatelství, do strany přijati. Tomu odpovídají i některá statistická data – nyní má například 52 % členů alespoň bakalářský titul (v běžné populaci takového vzdělání dosáhne jen 15 % obyvatel ČLR). Je zde tedy zjevná snaha udržet stranu jako elitní organizaci a nenavyšovat ani tak kvantitu, jako spíše kvalitu členstva.
Zároveň se poněkud vyrovnává genderové složení členstva (ženy nyní představují 28,8 %), stejně jako etnické složení – příslušníci národnostních menšin tvoří, alespoň podle letošní oficiální statistiky, 7,5 % straníků, což se již blíží jejich procentuálnímu zastoupení v celkové populaci ČLR (zhruba 8 %). Jistý problém ovšem stále představuje věkové složení: největší podíl, téměř 27 milionů členů (necelých 30 %), tvoří lidé nad 61 let, věková skupina do třiceti let v současnosti čítá jen 12,5 milionu lidí (asi 13 %). Přesto tvoří druhou nejpočetnější věkovou skupinu v rámci strany, což naznačuje stoupající zájem o členství u mladé generace. Naopak relativně slabé je zastoupení členů ve věkových skupinách mezi 40 a 55 lety, což je generace, kterou formovalo období po kulturní revoluci, kdy víra v ideál komunismu na čas opadla. Vzhledem ke zmíněnému věkovému složení je tudíž 19,1 milionu straníků (tj. 20 %) již v důchodu. Jen pro zajímavost, dělníků statistiky uvádějí pouhých 6,5 milionu a rolníků, pastevců a rybářů celkem 25,8 milionů.
Statistiky také ukazují, že strana zaznamenala poměrně významný nárůst počtu členů právě za Si Ťin-pchinga – od jeho nástupu v roce 2012 celkem přibylo téměř 20 milionů nových členů. Od konce roku 2019, zejména za poslední půlrok, také strana zaznamenala neobvykle vysoký počet podaných přihlášek i nových čekatelů na členství. Mezi čekateli je navíc poměrně velký podíl příslušníků národnostních menšin (9,5 %) a mladých lidí do 35 let (80,7 %) – téměř 40 % tvoří studenti.
Reinkarnace anachronismu
V souladu s duchem Si Ťin-pchingova slavnostního projevu strana oslavila sté narozeniny ve velkém stylu a statistiky zdánlivě potvrzují neutuchající podporu „lidových mas“, které v elitní straně ve skutečnosti reprezentuje spíše vzdělaná vyšší střední třída a nacionalistickou propagandou ovlivněná mladá generace.
Jak upozornil James Palmer z Foreign Policy:
Okolní svět na Komunistickou stranu Číny nahlíží jako na anachronismus, přežitek, který, jak tvrdili optimisté, se nevyhnutelně rozpadne pod tlakem modernizace a globalizace.
Ještě kolem roku 2010 se takové předpovědi mohly jevit jako reálné vzhledem k některým společenským náladám podpořeným rozbujelou korupcí a vzkvétajícím aktivismem na internetu a sociálních sítích, které tou dobou ještě zdaleka nebyly plně pod kontrolou. Palmer však shrnuje:
Dnes komunistická strana drží na domácí půdě kontrolu v rukou pevněji než kdy dříve a je více než kdy dříve odhodlaná vnutit svoji cenzuru celému světu.
Podle stranických Global Times strana za sto let své existence „překonala rozličné potíže a výzvy“ a dosáhla „pozoruhodných výsledků v budování státu a kolosální transformaci Číny ze zemědělské venkovské společnosti v urbanizovanou industriální a postindustriální velmoc.“
Právě to jí nyní dodává dostatečné sebevědomí, aby – slovy profesorky Olgy Lomové – coby „reinkarnace Kominterny“ prosazovala „nový světový řád“ konkurující „západní buržoazní demokracii“, jež se podle řady příznivců čínského režimu, které Global Times a další stranická propagandistická média s pýchou citují, nachází v krizi.
K tomu je dobré připomenout, že jubilující strana má za sebou vedle nesporných úspěchů také celou sérii celonárodních i individuálních lidských tragédií, od ekonomické devastace po Velkém skoku a Kulturní revoluci až po statisticky doložené desítky milionů mrtvých, z nichž mnozí padli jako oddaní členové strany za oběť periodickým masovým čistkám ve vlastních řadách. Tato smutná bilance přitom zdaleka není jen otázkou „minulých přehmatů“ – v současné době čelí vedení strany mimo jiné obviněním ze zločinů proti lidskosti nebo přímo genocidy vůči místnímu obyvatelstvu v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Násilí, které stranu provází od jejího vzniku, zůstává i po stu letech jednou z jejích hlavních pracovních metod.