Na Den lidských práv, 10. prosince, se ve Washingtonu koná bezprecedentní „summit demokracií”, jakési Valné shromáždění svobodného světa. Pozvánku obdrželi představitelé 110 vlád, tedy přibližně poloviny členských států OSN. Dostalo se i na některé vlády, jejichž země v OSN zastoupeny nejsou, přestože jinak splňují kritéria demokratických států, především na dnes tolik skloňovaný Tchaj-wan. Nedostalo se naopak na Čínskou lidovou republiku ani na Rusko.
Na vavřínech svobody
Nový důraz na společenství demokratických států jako paralelní alternativu k OSN explicitně definuje, zcela v intencích Starého mistra Lao-c’, také svůj protiklad, skupinu států nedemokratických. Jejich vliv roste natolik, že je třeba neobvyklých kroků jako tento summit.
Že jsou na světě státy nedemokratické, jsme samozřejmě věděli vždycky, ale donedávna to málokomu přišlo podstatné. Po triumfálním pádu komunismu ve východní Evropě v roce 1989, a pak i v samotném Sovětském svazu v roce 1991, chtěli lidé v euforii sametových revolucí věřit, že demokratizace je nezvratný historický trend a její „třetí vlna” nakonec dorazí i do odlehlých koutů světa, kde se jako výjimka potvrzující pravidlo dosud drží u moci všelijaké předpotopní diktatury.
Jejich dny byly tak jako tak sečteny. Jejich dočasnou existenci brali osvícení lidé s jistou dávkou nadřazené přezíravosti jako drobnou historickou úchylku, která se brzy srovná jaksi sama sebou. Dějiny skončily a země byla plochá. Hodnoty jako demokracie a lidská práva byly natolik samozřejmé, že o nich nebylo třeba příliš mluvit. Většinou bylo lépe o nich nemluvit vůbec, protože to jen zbytečně dráždilo zabedněné autokraty, kteří ve své historické zaslepenosti netušili, že na ně dříve nebo později dojde řada.
Návrat hodnotové diplomacie
Tento idylický pohled na svět na pochodu k „věčnému demokratickému míru” se začal hroutit s nástupem nového tisíciletí, ale definitivně mu odzvonilo až v posledních sedmi osmi letech po Putinově anexi Krymu a Si Ťin-pchingově agresivní politice doma i ve světě. Předpotopní diktatury nejenže nejeví známky spořádaného odchodu na smetiště dějin; v letech geopolitické idyly se stačily díky přístupu k západním trhům a technologiím transformovat v dynamicky se rozvíjející alternativu k liberální demokracii. Ta se naopak sama stává tak trochu ohroženým druhem.
Výrazem tohoto ohrožení je i nadcházející summit ve Washingtonu. Moskva i Peking jedním hlasem protestují, že „hodnotová diplomacie”, tedy důraz na základní principy jako jsou demokracie a lidská práva v mezinárodních vztazích, opětovně rozděluje svět na dva bloky. Ve skutečnosti konstatuje „hodnotová diplomacie” pouze to, že svět je rozdělený už dávno. Dějiny se nezastavily a země nikdy nebyla “plochá” a bez přehrad. V letech, kdy demokratické společenství hodnotové rozdíly blahosklonně ignorovalo, se navíc poměr sil mezi oběma rámcovými bloky povážlivě posunul v neprospěch demokracie.
Z poklidného klimbání vytrhl demokratický svět právě až Putin po Krymu a zejména Si Ťin-pching. Generální tajemník Si se zase tolik neliší od svých předchůdců, ale jeho otevřeně represivní politika v ČLR a agresivní postoje navenek již není možné ignorovat jako nějakou historickou aberaci, která se časem srovná sama. Nikomu se samozřejmě nechce „zpátky” do rozděleného světa, ale křiklavé příklady, jako jsou masové zločiny proti lidskosti v Sin-ťiangu nebo porušení závazných mezinárodních dohod a potlačení svobod v Hongkongu, se nedají jen tak přejít mávnutím ruky.
S mávátky pod tribunou
Na situaci v Sin-ťiangu reagovala tento týden americká vláda také vyhlášením diplomatického bojkotu nadcházejících Zimních olympijských her v Pekingu. Sport tímto šalamounským řešením nepřijde zkrátka, chybět budou pouze politici a diplomaté. Bude zajímavé sledovat, které země se k bojkotu připojí a které naopak demonstrativně vyšlou do Pekingu své politické představitele.
V opatrné Evropě se dá očekávat, že se většina zemí k bojkotu oficiálně nepřipojí, ale do Pekingu své představitele nepošlou. To samozřejmě ponechává i v demokratických společnostech prostor pro individuální účast různým alternativním či propekingským politikům. U nás máme podobných postav celou plejádu. Budeme se těšit, které z nich uvidíme s mávátky pod hlavní tribunou.