Už několik let razí Čína pro kritiky svobody slova doma i v zahraničí lákavý koncept takzvané internetové suverenity. Na toto téma se v čínském Wu-čenu každoročně koná konference, které se do loňského roku účastnily i západní špičky oboru informačních a komunikačních technologií, například zástupci Facebooku nebo Googlu. Koncept internetové suverenity jde přitom přesně proti tomu, jak internet chápeme v demokratickém světě – jako svobodnou, často anonymní a do značné míry nezávislou platformu ke sdílení obsahu a myšlenek.
Podle čínských představ by ale měl každý stát mít právo si internet regulovat, jakýmkoliv způsobem uzná za vhodné. Tedy cenzurovat obsah mazáním a omezováním přístupu ke konkrétním stránkám (mluví se o Great Firewall of China), sledovat aktivity uživatelů, kontrolovat internetovou infrastrukturu a rozhodovat, kdo a za jakých podmínek k ní bude mít přístup.
Internetová suverenita, rozhodně ne svoboda
Součástí konceptu je také deanonymizace internetu, takže stále více čínských internetových platforem vyžaduje přihlašování pomocí skutečné identity. Vývozem tohoto konceptu (například do Afriky, Jižní Ameriky nebo na Blízký východ) navíc vznikají dva separátní internety – ten „náš“ a čínský „splinternet“. V budoucnu by tak mohli být jednotlivci, společnosti i vlády vystaveni volbě mezi čínskými a „západními“ aplikacemi. Číňané, kteří pro většinu svých aktivit (včetně placení) používají mobily a internet, jsou pod neustálým dohledem. I díky tomu, že se musejí na sociálních sítích registrovat pomocí občanských dokladů. Není tedy divu, že i ostatní autoritářské režimy světa mají zálusk na zavedení čínského modelu správy internetu.
Dohled nad internetem čínské Státostraně umožňuje absolutní kontrola nad veškerou internetovou infrastrukturou a technologickými giganty, jako jsou Tencent, Alibaba nebo Baidu. Právě tyto firmy, které provozují domácí varianty na Bing/Google (Baidu), WhatsApp (WeChat), Twitter (Sina Weibo) nebo Wikipedii (Baike Baidu), společně s dodavateli hardwaru, jako jsou Huawei nebo ZTE, jsou v tom klíčové: jejich aplikace používá každý den většina Číny, a bez nich by nemohla být právě třeba cenzura tak efektivní.
Cenzura je cool
Stejně jako jakákoliv jiná čínská digitální politika má i internetová cenzura analogii ve fyzickém světě. Jde o známé praktiky, jako je cenzura knih a konkrétních autorů nebo kontrola nad médii (v současnosti téměř absolutní) pomocí cenzury obsahu a ještě efektivnější autocenzury vnucené jednotlivým novinářům a akademikům. Tuto tradiční cenzuru si nelze navíc v čínském kontextu představovat jako tvrdý plošný zákaz. V určitém prostředí mohou například někteří „zakázaní“ autoři publikovat některé své knihy bez problému. V čínském knihkupectví si tak můžete koupit román 1984, jenom prostě jednou za čas nemůžete tuto sekvenci čísel zadat do čínského vyhledávače.
Čínská internetová cenzura využívá sofistikované algoritmy, které se používají pouze v kritických časových momentech. Například okolo zasedání čínské verze „parlamentu“ v roce 2018, kde došlo k zásadní změně čínské ústavy, nebylo několik týdnů možné na internetu napsat císař, neschopný vládce nebo Si Ce-tung (odkazující kombinací jmen k podobnosti ve stylu vládnutí mezi Si Ťin-pchingem a Mao Ce-tungem). Podobně byl dočasně cenzurován Medvídek Pú, k němuž je čínský lídr často připodobňován. Mnohem zákeřnější je ale cenzura zpráv o přírodních katastrofách a citlivých kauzách, jako je prodej podvrhů vakcín nebo zneužívání dětí ve školkách. Když vláda nechce, aby se o něčem takovém vědělo, dokáže to zpravidla zařídit.
Kromě umělé inteligence a automatizovaných procesů pracují v Číně desítky až stovky tisíc cenzorů – státních, ale i soukromých. Druzí jmenovaní jsou součástí velkých mediálních domů a technologických firem provozujících sociální sítě. Proto v Číně vznikají pro nás téměř nepochopitelné start-upy na cenzuru. Na první pohled vypadají tyto společnosti jako běžné „ajťácké“ kanceláře – plné mladých ambiciózních cool lidí v neformálním oblečení. Namísto rozvíjení svobodného internetu ho ale cenzurují. Sami to odůvodňují tím, že některé informace jsou zkrátka nevhodné a mohly by způsobit paniku. Pokyny pro cenzory přicházejí v podobě tajných nařízení od Oddělení propagandy Ústředního výboru Komunistické strany Číny. Tyto dokumenty ale pravidelně unikají a China Digital Times je publikují v překladu do angličtiny. Zajímavostí pro českého čtenáře může být i fakt, že na seznamu pravidelně cenzurovaných jmen za loňský rok je i stále ještě oficiální poradce našeho prezidenta Miloše Zemana Jie Ťien-ming.
Opomíjeným aspektem cenzury je také její využívání jako nástroje ekonomického protekcionismu. Zatímco čínské technologické firmy, jako jsou Tencent nebo Alibaba, bez větších problémů pronikají do světa, v Číně se o něčem podobném může firmám jako Amazon, Facebook nebo Google jenom zdát. Čínské vedení sice argumentuje „nutností chránit veřejnou morálku nebo veřejný pořádek“, ale ve skutečnosti má tento přístup zásadní ekonomické dopady. Bez něj by čínský domácí internetový průmysl nikdy nemohl vyrůst do dnešní podoby a expandovat do zahraničí na úkor společností, které v Číně nemohou operovat.
VPN s kulatým razítkem
Není to tak dávno, co se cenzura a blokování určitých částí internetu daly beztrestně obcházet pomocí virtuálních privátních sítí (VPN). Jde o aplikace, které slouží k lepšímu zabezpečení internetové komunikace, ale také umožňují obcházet případné internetové restrikce země, v níž se uživatel nachází. Fungují totiž na principu virtuálního přístupu k internetu přes server v jiné zemi. V ideálním případě nemá tato země-prostředník žádné omezení v přístupu na konkrétní weby, a tak je možné nahlížet v Číně zakázaný obsah.
Čínským úřadům se ale daří jejich efektivitu limitovat (především od nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga), a tak se na internetu pravidelně objevují seznamy v současnosti v Číně nejlépe fungujících VPN aplikací. Kromě soustavného boje proti efektivitě těchto systémů má od března minulého roku Čína v ruce méně virtuální nástroj – zákaz používání nepovolených VPN k soukromým či jiným účelům. To se týká i zahraničních firem.
Jednotlivci i společnosti si ale mohou na místních úřadech zažádat o vládou schválenou VPN aplikaci (což ale nepůsobí moc bezpečně). Mezitím začala policie používání těch neoficiálních pokutovat. Čína do boje proti VPN a například i šifrovacím komunikačním aplikacím zapojila také zahraniční technologické firmy, jako je Apple. Ten většinu VPN ze svého App Storu stáhl již v roce 2017 během probíhající kampaně proti nepohodlným VPN aplikacím. V současnosti dokonce existuje webová stránka mapující cenzuru App Storu v Číně.
Digitální železná opona
Čínská cenzura nemá co do sofistikovanosti a efektivity obdoby. Tamní model chytře kombinuje tržní principy, moderní technologie a dobře pracuje s autocenzurou. Je schopný dostatečné propustnosti, aby nebyl čínskému obyvatelstvu příliš na obtíž, a zároveň efektivně potlačuje obsah lokální či zahraniční provenience závadný z pohledu komunistické strany. Dá se navíc očekávat, že systém bude stále propracovanější a čínská kontrola internetu stále pevnější. Stále větší obavy ve světě budí export čínských regulací kyberprostoru – především projekty, jako je Digitální hedvábná stezka, která začíná připomínat spíše Digitální železnou oponu.