Tchaj-wan se v posledních letech stává stále častějším tématem zahraniční i domácí politiky a veřejné diskuse. Zatímco naše vztahy s Tchaj-wanem jsou stále intenzivnější, vztahy s Čínskou lidovou republikou po letech nekritického nadšení rychle ochladly. Mezi těmito dvěma jevy však není nutně přímá souvislost, kterou jim připisuje jak čínská strana, tak někteří čeští politici.
Vztahy mezi ČLR a Tchaj-wanem, stejně jako i náš přístup k oběma těmto zemím, provází řada mýtů a nejasností. Někteří aktéři na české straně často nemají zcela jasno v historii, souvislostech a terminologii, jež se k takzvané otázce jedné Číny a Tchaj-wanu vážou; čínská strana těchto mezer cíleně využívá k podsouvání a posouvání interpretací klíčových pojmů, v rozporu se zájmy ČR.
Obecně lze shrnout, že koncept „jedné Číny“ je ideový a politický konstrukt, zavedený v rámci historicky podmíněného diskurzu dvou politických stran, KS Číny a Kuomintangu, v jejich vzájemném soupeření o moc. Třetích stran a mezinárodního společenství, včetně České republiky, se týká jen do té míry, že ho KS Číny a potažmo Čínská lidová republika prosazuje v mezinárodních vztazích jako nezbytnou podmínku bilaterálních diplomatických relací a v řadě případů i jako podmínku členství ve vybraných multilaterálních organizacích.
Vzhledem k hospodářské a politické váze ČLR, druhé největší ekonomiky světa a stálého člena Rady bezpečnosti OSN, nelze její vůli v této věci ignorovat, jak by se jinak patrně stalo u méně vlivných států v případě podobných konstruktů, ve své podstatě irelevantních pro rozvoj vzájemných vztahů. ČLR si vynutila zanesení tohoto termínu do řady bilaterálních dohod a dalších závazných dokumentů. Od vzniku samostatného státu v roce 1993 si však česká strana, podobně jako většina našich spojenců, důsledně vyhrazuje právo formulovat svou vlastní „politiku jedné Číny”. Jejím základním účelem je vyrovnat se s nároky ČLR, aniž bychom přitom ohrozili své vlastní hospodářské a bezpečnostní zájmy, např. rozvoj oboustranně prospěšných vztahů s Tchaj-wanem.
V rámci své „politiky jedné Číny” uznáváme v souladu s příslušnými rezolucemi OSN nárok ČLR reprezentovat „jednu Čínu“, na rozdíl od čínské pozice vyjádřené v tzv. „principu jedné Číny” však do tohoto vágního konstruktu nezahrnujeme nutně Tchaj-wan. K jeho státoprávnímu statusu se explicitně nevyjadřujeme. S Tchaj-wanem udržujeme produktivní vztahy na nejrůznějších úrovních jako s de facto nezávislým státem, aniž bychom ho jako takový uznali de iure, ostatně i s ohledem na to, že Tchaj-wan sám pod tlakem ČLR nevyhlásil svou nezávislost, protože takový krok by s největší pravděpodobností vedl k vojenskému střetu s ČLR.
Případný vojenský střet v Tchajwanské úžině by v současném geopolitickém kontextu mohl snadno přerůst v regionální, nebo i globální konflikt s nedozírnými následky pro světové společenství, včetně ČR. V našem nejvlastnějším zájmu proto není vyjadřovat se ke státoprávnímu uspořádání na druhém konci světa, což nám ostatně ani nepřísluší, ale 1) usilovat, aby latentní konflikt mezi ČLR a Tchaj-wanem nepřerostl v otevřený konflikt, a 2) rozvíjet produktivní vztahy s Tchaj-wanem, pokud možno aniž bychom ohrožovali vztahy s ČLR. Jediným pevným omezením pro rozvoj vztahů s Tchaj-wanem tak zůstává případné oficiální uznání jeho suverenity, což by bylo v současné situaci nejen riskantní, ale i nepraktické mj. vzhledem k tomu, že samotný Tchaj-wan při absenci vyhlášení své nezávislosti definuje jakožto Čínská republika podle platné ústavy svou suverenitu jako svrchovanost nad celou („jednou”) Čínou (dokonce včetně vnějšího Mongolska). Abstraktní správu nad „jednou Čínou” Tchaj-wan zjevně nevykonává a skutečnou správu nad skupinou ostrovů pod svou reálnou kontrolou oficiálně nedeklaroval jako samostatný státní celek (pod hrozbou útoku ze strany ČLR). V této ambivalentní situaci je logická i současná ambivalentní česká politika jedné Číny, jež se k Tchaj-wanu staví jako k de facto suverénnímu státu mimo reálnou kontrolu ČLR, ale neuznává ho jako takový de iure (protože se jako takový ani sám nedeklaroval).
Vedle těchto základních východisek existuje ve stále intenzivnějším reálném ekonomickém a politickém styku s Tchaj-wanem celá řada subtilních podotázek, které vposledku vyžadují formulaci systematického, dlouhodobého a jednotného přístupu, včetně jednotné terminologie, kterou nebude zapotřebí řešit ad hoc pokaždé znovu u každého memoranda či jiného smluvního dokumentu. Taková udržitelná politika vůči Tchaj-wanu se bude muset v dohledné době neustále vyrovnávat s nároky ČLR v rámci naší politiky jedné Číny. Tuto politiku je třeba chápat jako nástroj k ochraně našich národních zájmů, a nikoliv jen jako úlitbu požadavkům ČLR. Měla by být formulována a prováděna tak, aby pokud možno neomezovala naše produktivní vztahy s Tchaj-wanem a současně minimalizovala případné tření s ČLR. K tomu je třeba pochopit historický vývoj celého konceptu, včetně terminologie, jež ho odráží a s níž musíme chtě nechtě operovat v mezinárodním prostoru. Výklad této terminologie a jeho praktická aplikace v rámci naší politiky jedné Číny je však už jen na nás.
Tento dokument si v první části klade za cíl osvětlit vznik problematiky jedné Číny, vývoj tohoto konceptu i jeho současnou podobu, ale také změny, které se odehrály v Čínské lidové republice a na Tchaj-wanu od doby, kdy se tento termín objevil poprvé. Zároveň uvádí dokumenty, které kodifikují koncept jedné Číny a jeho odlišný výklad v ČLR a v ČR (a velké části světa).
Druhá část dokumentu shrnuje jedenáct nejčastějších argumentů ČLR, jimiž obhajuje své nároky na Tchaj-wan, a čtyři doporučení, která bychom měli brát v potaz při tvorbě naší vlastní politiky vůči ČLR a Tchaj-wanu.
Celý dokument ve formátu PDF.