Touha po svobodě jako nebezpečný virus

Bezprostřední příčinou současných nepokojů v ČLR je rozhořčení nad bezohlednou politikou nulové tolerance ke covidu. Jejich kořeny jsou však mnohem hlubší.

Čínská represivní biopolitka

Čínský postup proti epidemii covidu v podstatě kopíruje osvědčené metody „politické práce“ KS Číny – v dosahu svých mocenských nástrojů na domácí scéně všechno nepohodlné vymýtit důslednou represí, navenek řešit negativní dopady nasazením masivní externí propagandy. Po vypuknutí epidemie rozjel Peking v zahraničí svou rouškovou diplomacii, v Číně samotné politiku nulového covidu.

Nulová tolerance ke covidu rozšiřuje v duchu Foucaultova pojetí „biopolitiky“ mimořádnou schopnost direktivního čínského systému mobilizovat a ovládat společnost i do oblasti veřejného zdraví. Čínské vedení se k viru postavilo, jako by to byl třídní nepřítel, a pokusilo se s ním podle toho vypořádat masovou čistkou bez ohledu na oběti pro jednotlivce nebo i celou společnost. Vsadili vše na důslednou, až obsedantní izolaci nakažených a jejich „kontaktů“. Neváhali uzavřít celé mnohamilionové čínské megapole a držet jejich obyvatele celé týdny a měsíce v de facto domácím vězení, jak jsme to viděli nejprve ve Wu-chanu v lednu 2020 a nedávno například v létě v Šanghaji.

První vyhrání…

Tato politika se zprvu osvědčila jako vcelku účinná v úvodních fázích epidemie, kdy byl virus velmi nebezpečný, ale relativně méně nakažlivý. Zatímco v Evropě a v Americe se valila jedna ničivá vlna epidemie za druhou, Číně se dařilo po počáteční erupci ve Wu-chanu potlačit prostřednictvím důsledných lockdownů šíření viru téměř na nulu. Peking tyto prvotní úspěchy ihned využil k propagandistickým účelům, jako další důkaz superiority svého politického systému, který je schopen efektivně reagovat na krizové situace, zatímco v nedisciplinovaných demokraciích, kde by byla podobně rázná omezení politicky neprůchodná, panuje chaos a umírají miliony lidí.

Počáteční úspěch represivních opatření, která jsou ostatně vždy prvním instinktem leninských systémů, v podstatě zakonzervoval lockdowny jako defaultní řešení situace. Ta se ovšem začala s novými mutacemi rychle měnit. Virus postupně ztrácel podle evoluční logiky co největšího rozšíření na síle, ale nabíral na nakažlivosti. Své nositele již většinou nezabíjí, ale snáze přeskakuje na další.

Obrácená logika

Logika „nulového covidu“ se začala obracet. Přísné lockdowny postupně začaly působit větší škody než virus samotný. Namísto několika dnů v posteli tráví nakažení měsíce ve sběrných táborech a jejich „kontakty“ v de facto domácím vězení, i když jsou úplně zdraví.

Lockdowny a odstávky ve výrobě současně přináší obrovské hospodářské ztráty, jež se kvůli narušeným dodavatelským řetězcům přelévají do celého světa. Pro čínské vedení ovšem není snadné dnes již zjevně iracionální politiku změnit. Jednak na ni vsadilo velkou část svého politického kapitálu, když ji využívalo k propagandistickým narativům o nadřazenosti svého politického systému. Navíc kvůli jednostrannému spoléhání na represe v podobě lockdownů zanedbalo přípravu na budoucí rozvolnění.

Represe místo řešení

Proočkovanost obyvatelstva je u rizikových skupin nízká, navíc méně účinnými domácími vakcínami. Ve svém přepjatém nacionalismu si Čína nezajistila účinnější západní vakcíny, jež by teď potřebovala jako nutný předpoklad pro postupné rozvolňování. Zdá se, že si to čínská vláda začíná se zpožděním uvědomovat a případná dodávka v Německu vyráběných vakcín byla jedním z bodů jednání při nedávné pekingské návštěvě kancléře Scholze.

Politika nulového Covidu mezitím začíná být neudržitelná. Čína prochází vlnou rekordních nákaz, které při vyšší nakažlivosti už nemohou zastavit ani drakonické lockdowny. Vzhledem k růstu nákaz navíc lockdowny postihují čím dál větší počet lidí. Jejich bezohledná aplikace přitom vede čím dál častěji k neštěstím, jako byl nedávný požár v Ürümči v Sin-ťiangu, kde uhořelo nejméně deset lidí, protože únikové schodiště i vchod do budovy byly zapečetěné v důsledku karantény.

Poslední kapka

Tento incident se stal poslední kapkou, kterou přetekla trpělivost čínských obyvatel. Spontánní protesty vypukly na téměř dvaceti různých místech po celé Číně. Odpor proti nulovému covidu snadno přechází ke kritice celého systému. V Šanghaji a dalších městech bylo slyšet bezprecedentní volání po odstoupení Si Ťin-pchinga i celé KS Číny.

Politika nulového covidu v sobě koncentruje základní problém čínského režimu – přemrštěnou, vpravdě nesnesitelnou kontrolu všemocného státu, respektive státostrany, nad všemi aspekty života svých obyvatel. Tato kontrola může připadat většině občanů za normálních okolností vzdálená, když se dotýká jen relativně abstraktních hodnot, jako je spravedlnost nebo svoboda. Když je ale člověk několik měsíců zavřený v izolaci ve svém bytě, nebo dokonce ve sběrném středisku, nabývá abstraktní problém velmi hmatatelné podoby.

Sisyfovský úkol

Politika nulového covidu a současné protesty proti ní současně demonstrují limity společenské kontroly v pojetí čínského leninského režimu. KS Číny nemůže i při své „vedoucí roli“ trvale potlačit odlišné názory, stejně jako nemůže potlačit viry. Může se jí podařit uhasit jednotlivá ohniska, jako teď nepochybně udusí probíhající protesty. Ty ale po čase opět vzplanou na jiném místě a v jiné podobě, tak jako se virus vrací v nových mutacích. Represe je sisyfovský úkol.

Síla otevřených společností spočívá v tom, že mohou žít s odlišnými názory, tak jako se naučily žít s viry, včetně covidu 19. Totalizující ČLR to ale neumí. S riziky se neumí vypořádat jinak než maniakální snahou o jejich totální potlačení. To je však dlouhodobě nemožné. Proto teď Peking čelí vážným problémům s epidemií i se svým vlastním obyvatelstvem.

Publikace tohoto článku: Aktuálně, 1.12.2022