Historie tchajwanské a české, respektive československé armády jsou si na první pohled docela podobné. Obě se po konci druhé světové války staly nástroji totalitního režimu a přispívaly k útlaku vlastního obyvatelstva. Obě po demokratizaci v 80. letech zažily výrazné škrty v rozpočtu, snižování stavů i pokus o přechod k dobrovolnické armádě.
Na rozdíl od Česka však Tchaj-wan nemá partnera typu NATO a neúčastní se zahraničních misí, které by pomohly modernizovat jeho ozbrojené síly. Konzervativní tchajwanská armáda se tak již několik dekád potýká s nízkou kvalitou důstojníků a výcviku, čínskou infiltrací, přebujelou byrokracií a temným historickým odkazem. I proto jí podle průzkumů „silně důvěřuje“ pouhých 14 % obyvatelstva.
Historické břemeno
Ačkoliv je dnes jednou z nejstabilnějších demokracií v Asii, mezi lety 1947–1987 zažil Tchaj-wan dlouhé období autoritářské vlády Národní strany (Kuomintang, KMT, 國民黨). Během čtyř dekád tzv. „bílého teroru“ vládl KMT prostřednictvím stanného práva a tchajwanská armáda sloužila jako prodloužená ruka stranické represe. Temné dědictví událostí jako incident 28. února (二二八事件) z roku 1947, kdy kuomintangská armáda za cenu tisíců civilních obětí krutě potlačila protivládní protesty, dodnes oslabuje důvěru části tchajwanské populace ve vlastní ozbrojené síly.
Dalším historickým problémem armády jsou neduhy z dob vojenské akademie Whampoa (黃埔軍校), kterou KMT se sovětskou pomocí založil v roce 1924 v pevninské Číně. Whampoa položila základy kuomintangské armády a tchajwanské ozbrojené síly se k ní dodnes hrdě hlásí. Pozůstatky zastaralého sovětského modelu výcviku však snižují obranyschopnost armády. Patří mezi ně příliš rigidní velicí struktury, upřednostňování poslušnosti před iniciativou důstojníků, odpor k reformám či nedostatečná koordinace mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil, jež je klíčem k úspěchu v moderním konfliktu.
Nedostatky v armádě navíc umocnila její mezinárodní izolace způsobená složitým postavením Tchaj-wanu. KMT od prohry v občanské válce s ČLR v roce 1949 úzce vojensky spolupracoval se Spojenými státy. V roce 1958 například Američany vycvičení a vybavení tchajwanští piloti zcela dominovali nad letectvem ČLOA ve vzdušné bitvě o souostroví Ťin-men. Veškerá spolupráce s Washingtonem však prakticky ze dne na den skončila v roce 1979 poté, co USA přestaly uznávat Tchaj-wan jako legitimního zástupce Číny. Spojené státy nadále na základě zákona o vztazích s Tchaj-wanem (Taiwan Relations Act) pokračovaly v dodávkách zbraní a do určité míry garantovaly bezpečnostní záruky podle tzv. Šesti ujištění (Six Assurances), intenzita vojenské spolupráce Tchaj-peje s USA ale oproti padesátým a šedesátým letům, kdy tisíce amerických instruktorů asistovali výcviku místních vojáků, značne upadla. Následovaly téměř dvě dekády mezinárodní izolace, která dále prohloubila slabiny tchajwanské armády. Opatrné obnovování přímé spolupráce s americkou armádou začalo až po tzv. Třetí krizi v Tchajwanské úžině v roce 1996.
Nezdravé výdaje
Dalším problémem tchajwanské armády je neefektivní nakládání s obranným rozpočtem. Ten sám o sobě není malý – po započtení veškerých vojensky relevantních položek dosahuje téměř 2,5 % tchajwanského HDP. Na obranu tak v roce 2024 padla více než pětina veškerých vládních výdajů.
Tchajwanská armáda ale za tyto nemalé prostředky nakupuje drahé konvenční zbraně jako vojenské lodě, ponorky či stíhačky, s nimiž vzhledem k nepoměru sil nemá šanci s Pekingem soupeřit. Ze simulace konfliktu Tchaj-wanu s ČLR od think-tanku CSIS navíc vyplývá, že by Tchaj-pej o drtivou většinu těchto těžko nahraditelných zbrojních systémů přišla hned během prvních pár dní čínského útoku.
Řada zahraničních analytiků, Pentagon či bývalý tchajwanský náčelník generálního štábu Li Si-ming 李喜明 proto volají po přechodu k asymetrické obraně. Ta staví na využití velkého množství mobilních a postradatelných zbraní, jako jsou drony. Tuto strategii využívá například Ukrajina ve válce s Ruskem, konzervativní špičky tchajwanské armády nicméně blokují pokusy o její zavedení. Místo toho ve snaze formálně vyjít vstříc americkým požadavkům prezentují svůj dosavadní způsob zbrojení jako asymetrický, nadále však investují do konvenční techniky, jako jsou tanky M1A2T Abrahams či stíhačky F-16.
Armáda plná generálů
Největší položku v obranném rozpočtu představují personální náklady. Navzdory opakovanému navyšování platů ale tchajwanské ozbrojené síly trpí nedostatkem zájemců o službu. Armádu opouští čím dál více vojáků a jen v posledních třech letech se její stav snížil o 12 tisíc příslušníků na současných přibližně 152 tisíc. Narůstá také počet vojáků, kteří u armády končí předčasně.
Problém však nespočívá pouze v náborové politice, s čímž se potýkají armády napříč celým světem. Jde spíše o způsob, jakým armáda obsazuje volné pozice. Zatímco v rámci celé armády se průměrná obsazenost pozic pohybuje okolo 80 %, u jednotek, které by se v případě konfliktu ocitly v první linii boje, je to pouhých 40 %.
Tchaj-wan má navíc příliš mnoho důstojníků – s poměrem 3,8 vojáka na důstojníka téměř třikrát více než americká armáda. Až absurdní je pak poměr pouhých 496 vojáků na generála či admirála oproti americkým 1590. Sama americká armáda přitom čelí kritice za velký počet vysokých důstojníků.
Konzervativnímu prostředí v tchajwanské armádě nahrává slabá civilní kontrola ze strany vlády. Mezi lety 1994 a 2024 vedl Ministerstvo obrany někdo jiný než bývalý voják pouhých 90 dní. Bez civilního dohledu se zdá, že armáda často upřednostňuje přesun vojáků do týlových a administrativních pozic před jejich nasazováním v pobřežním opevnění.
Příliš opatrné reformy
Ve snaze řešit problémy tchajwanských ozbrojených sil zahájil v roce 2011 prezident Ma Jing-ťiou 馬英九 přechod k profesionální armádě. Kvůli nedostatku personálu musela nicméně jeho nástupkyně Cchaj Jing-wen 蔡英文 tento plán opustit. Místo toho loni v lednu prodloužila povinnou vojenskou službu ze čtyř měsíců na jeden rok.
Tchaj-wan také zintenzivnil pravidelná cvičení vojáků v záloze (známá jako 教召). Těch se účastní civilisté, kteří v posledních 8 až 12 letech absolvovali povinnou vojenskou službu. Ačkoliv oba tyto kroky reagují na další z problémů tchajwanské armády – příliš krátký výcviku branců a záložáků – je nejisté, do jaké míry pomohou vyřešit nedostatek personálu v první linii. Branci jsou totiž po základním výcviku přiřazeni do „posádkových jednotek“ (守備部隊), jejichž úkolem je primárně ochrana infrastruktury a teritoriální obrana. Do bojových jednotek mohou být zařazeni pouze na základě vlastní žádosti. Tento krok sice teoreticky umožňuje přesunout profesionály z týlních a méně specializovaných pozic do „první linie“, nicméně vzhledem k jejich rychle se tenčícímu počtu to pravděpodobně nebude stačit.
Velkým problémem základní vojenské služby a cvičení záloh na Tchaj-wanu je jejich zoufalá kvalita. Mladí muži, na něž se vztahuje povinnost sloužit v armádě, často považují vojnu za nepraktickou ztrátu času. Pro nízkou náročnost bývá základní vojenská služba přirovnávána k „letnímu táboru“. Brancům se v minulosti nedostávalo základního materiálu, jako je munice, instruktoři mají tendenci věnovat nepřiměřené množství času teorii, či dokonce šikanovat své podřízené.
Stejně problematický je i výcvik záloh. Ačkoliv se délka jejich cvičení v roce 2022 prodloužila z 5 až 7 dnů na dva týdny a jejich náplň se stala praktičtější, výcvik stále často neodpovídá specializaci záložáků. Server The Reporter upozornil na případy, kdy se spojař kvůli nedostatku vybavení během cvičení ani jednou nedostal ke komunikačnímu rádiu či voják přiřazený ke zpravodajské jednotce neprošel žádným zpravodajským výcvikem.
Nedostatkem je i nízká frekvence výcviku záloh, k němuž může být voják povolán maximálně čtyřikrát během osmi let od propuštění ze základní služby. Délka cvičení nesmí přesáhnout 20 dní, v praxi ale většinou trvají dva týdny jednou za dva roky. Pro srovnání, příslušníci Národní gardy (National Guard), americké obdoby záloh, povinně cvičí alespoň jeden víkend v měsíci a k tomu navíc další dva týdny ročně po dobu minimálně tří let. Krátký a nárazový model výcviku na Tchaj-wanu stěží postačuje k udržení bojeschopnosti vojáků v záloze.
Reálná hrozba invaze
Zatímco připravenost tchajwanské armády na případný konflikt je diskutabilní, nemůže být pochyb o tom, že ČLOA je čím dál schopnější Tchaj-wan blokovat, či dokonce napadnout. Peking v současnosti disponuje největší armádou a loďstvem na světě. Čínské obranné výdaje nepřetržitě rostou již 30 let a ČLOA má ve svém arsenálu sofistikované zbraně domácí výroby jako letadlové lodě či stíhací letouny páté generace.
ČLR navíc průběžně zvyšuje frekvenci vojenských cvičení v bezprostřední blízkosti Tchaj-wanu včetně cvičení Joint Sword (聯合利劍), která simulují blokádu ostrova. O minimálně předběžných přípravách na invazi svědčí fakt, že ČLOA v odlehlých vojenských prostorech cvičí na modelech významných tchajwanských objektů. Mezi ně patří napodobenina Prezidentského paláce v Tchaj-peji včetně jeho širšího okolí anebo detailní maketa ulice z města Tchao-jüan, pravděpodobných míst případné čínské invaze.
Na začátku roku byla v Číně spatřena speciální vyloďovací plavidla (analytiky přezdívaná „invasion barges“ – invazní čluny) s více než 120 metrů dlouhým výklopným mostem. Ty mají pravděpodobně rozšířit počet potenciálních míst vylodění při čínské invazi na nehostinném tchajwanském pobřeží.
Čínské zpravodajské služby navíc v nemalém množství infiltrovaly tchajwanskou armádu a snaží se prostřednictvím kombinace úplatků a vydírání vojáků krást tchajwanská tajemství či budovat pátou kolonu pro případ invaze. Ať už ČLR plánuje Tchaj-wan napadnout či ne, nepochybně činí maximum pro to, aby tento krok mohla uskutečnit.
Navzdory uvedeným problémům podniká Tchaj-wan v oblasti obrany i produktivní kroky. Během července proběhlo napříč celým ostrovem historicky největší vojenské cvičení Chan Kuang 41 (漢光演習). Toho se spolu s profesionálními vojáky účastnili i záložáci a jejich výcvik zahrnoval praktičtější scénáře než během kritizovaných pravidelných cvičení. Kromě drahých nákupů konvenčních zbraní začal také Tchaj-wan v posledních letech rozvíjet domácí produkci asymetrických zbraní, jako jsou protilodní střely nebo vzdušné a námořní drony. Vzhledem k rychlosti modernizace ČLOA nicméně pozvolné tempo změn v tchajwanské armádě nemusí stačit. Čína bere možnou invazi Tchaj-wanu vážně. Bez potřebných reforem se ale to samé o tchajwanské obraně říct nedá.