Pryč s buržoazní svobodou projevu!
China Media Project přinesl souhrn článků o vztahu mezi Stranou a médii. V jednom z nich profesor žurnalistiky Čchiao Mu popisuje, jak politický a komerční tlak v současné době znemožňuje médiím v ČLR hrát jakoukoli smysluplnou, natož kontrolní roli. S utužováním kontroly nad různými sférami společnosti se politizuje stále více témat a informovat byť jen o kvalitě ovzduší je problematické.
[Média] nemluví o moci, ani se neodváží promluvit o právech, ať už se jedná o politická občanská práva, jako je právo volit nebo ekonomická práva daňových poplatníků. Jediná relativně bezpečná oblast, která jim zůstala, jsou finance, ekonomika a samozřejmě zábava. (…) Finance. Zábava. Zprávy ze zahraničí. Dohromady tvoří slávu čínských médií a ukazují jejich hanbu.
Úlohou médií je dnes propagovat Si Ťin-pchingův “čínský sen” o velkém obrození čínského národa, klást důraz na pozitivní zpravodajství a minimalizovat “destabilizující” negativní zprávy. Kontrola nad médii je zásadní pro udržení společenské i politické stability a propagaci stranických politických cílů.
Oficiální pojetí role médií v Číně ohrožené útoky nepřátelských sil načrtl v poučném článku teoretický orgán Strany Čchiou-š´ (k lepší orientaci v koženém stranickém žargonu doporučujeme analytický komentář Davida Bandurského pro China Media Project). Si Ťin-pchingovy “čtyři směry” (s` siang), kterými by se novináři měli vydat, stojí na základech marxisticko-leninského přístupu k žurnalistice, neopomíjí však ani komerční aspekty propagandy.
“Si Ťin-pching zdůraznil, že pracovníci v médiích se musí držet správného politického směru, udržovat vysoký stupeň jednoty s ústředním stranickým vedením. Musí se držet marxistického pohledu na žurnalistiku, což v podstatě znamená A) podporovat stranické principy, B) kritizovat “buržoazní koncept svobody projevu” a za C) udržovat “správné vedení veřejného mínění” (což znamená, že média udržují společenskou stabilitu). (…) V podstatě to znamená, jak Si Ťin-pching znovu zdůraznil v únoru minulého roku, že Strana řídí média a “všechna se jmenují Strana”. Jak píše článek v Čchiou-š`, novináři se musí ujistit, že “naplno realizují stranickou kontrolu nad zprávami a stranickou kontrolu nad médii.”
Příliš měkká síla čínských think-tanků
Podobným způsobem je okleštěná i role čínských think-tanků. Původně měly tyto instituce, na západě zamýšlené jako vnější mozky vlády, pomoci vylepšit správu země a čínskou soft-power.
Devět čínských think-tanků bylo ve zprávě Lauderova Institutu Pensylvánské univerzity zahrnuto mezi nejlepší na světě; příklad jednoho z nich však dokládá jejich problematickou pozici v ČLR. Několik dní po uveřejnění výroční zprávy Unirule Institute of Economics, liberálního nevládního think-tanku založeného známým ekonomem Mao Jü-š`em, byly zablokovány jeho webové stránky a účty na sociálních sítích. Úřední zásah přišel dva dny poté, co Mao veřejně kritizoval soudce nejvyššího soudu Čou Čchianga za odmítnutí konceptu nezávislé justice. Právě Maův institut byl ve zprávě Lauderova institutu zařazen na nejvyšší příčky.
Umlčení Unirule Institutu, který v žádném případě nelze označit za podvratný nebo disidentský, je součástí Si Ťin-pchingova širšího zátahu proti umírněným liberálním platformám různého druhu, které v posledních desetiletích požívaly jisté svobody. Připomeňme třeba převzetí redakce liberálního měsíčníku Jen-chuang čchun-čchiou (炎黄春秋) zastánci tvrdé linie (v čele se strategickým poradcem CEFC plukovníkem Taj Süm) nebo zablokování webových stránek Consensus Net (共识网), kde byly publikovány články o politických, ekonomických a společenských reformách.
Rozvoj think-tanků je přitom v ČLR oficiální priorita vlády. Ve vládním dokumentu z roku 2014 se vyzývá k ustavení vysoce profesionálních a mezinárodně vlivných think-tanků, které se mají zaměřit na strategické problémy a veřejnou politiku. Sám prezident Si Ťin-pching podpořil myšlenku, aby Strana rozšířila svou “mozkovou kapacitu” s pomocí think-tanků s čínskými specifiky. Toto prohlášení vedlo k “velkému skoku” v zakládání think-tanků v Číně na všech úrovních státní správy, ve státních institucích, v provinciích, na univerzitách. Současně se podporuje spolupráce s nejrůznějšími think-tanky v cizině, často dosti pofidérními operacemi vznikajícími ad hoc na zakázku této konjunktury (několik takových rychlokvašek na politickou objednávku se objevilo i v ČR). Většina z čínských think-tanků je řízena a placena přímo ústřední vládou nebo místními úřady: jsou tedy součástí byrokratického aparátu a jejich zaměstnanci patří do státního kariérního (nebo stranicko-nomenklaturního) sytému. To samé platí pro univerzitní think-tanky. Badatelé se snaží uhádnout, co se jejich nadřízení přejí slyšet, a podle toho navrhují možná opatření.
“Výsledkem je, že takové think-tanky se staly propagandistickou troubou vládní politiky. Jen vzácně kritizují vládní rozhodnutí, nenabízejí efektivní alternativní řešení a doporučení. To může doložit každý, kdo se zúčastnil mezinárodního symposia a slyšel prezentace čínských badatelů.”
Vnější mozek jako vnitřní orgán
Západní představa think-tanků jako vnějších mozků vlády v Číně nezapustila kořeny i z čistě praktických důvodů. Nezávislé organizace prostě nezapadají do čínského systému politického rozhodování: mají horší přístup k informacím a žádný přístup ke spolehlivým komunikačním kanálům do center moci. Ani významné instituce, jako třeba Čínská akademie společenských věd, ohromné výzkumné vládní centrum produkující stovky zpráv na široké spektrum témat, nemají takový vliv v nejvyšších patrech čínské politiky jako jejich tišší straničtí konkurenti.
Peking přijímá rady na nanejvýš citlivá témata pouze od loajálních institucí, jako je Ústřední stranická škola, která vychovává stranické úředníky. “Dívají se na nás jako na vlastní. Vlastním lidem můžete říci cokoli,” řekl Teng Jü-wen, bývalý zástupce šéfredaktora jednoho z periodik Ústřední stranické školy.
Většina těchto loajálních institucí nabízí své služby neveřejnou cestou a používá k tomu utajené komunikační kanály – interní zprávy nejsou dokonce ani zasílány poštou. David Shambaugh z Univerzity George Washingtona říká, že hlavním rysem takového systému je předávání myšlenek z několika izolovaných institucí dále nahoru po byrokratické linii. Neexistuje žádný spolehlivý mechanismus k veřejnému sdílení nejdůležitějších myšlenek a návrhů; ty zůstávají zpravidla tajné.
Početní i mocenská převaha vládních think-tanků potom omezuje význam skutečně nezávislých organizací, které nejenže čelí problémům s financováním a byrokracií, ale zároveň riskují odplatu za zveřejňování politicky nevhodných zpráv.
Hlavním rysem čínského přístupu je prostě nedůvěra ve skutečně nezávislé instituce:
Nejdůležitější však je, že existenci skutečně nezávislých think-tanků si komunistická strana nepřeje – patří mezi charakteristické rysy občanské společnosti, tak jak ji definují liberální demokracie, ne jak ji definuje KS. Strana si přeje, aby její mozky byly vnitřními orgány. Think-tanky s největším vlivem v Číně nepíší pro veřejnost, ale pro mnohem menší publikum. Nejmocnější výzkumné instituce se objevují na seznamech čínských nejvlivnějších think-tanků, avšak nekomunikují s veřejností nebo se sebou navzájem a žádný z nich není nezávislý. Jsou to spolehlivé nástroje komunistické strany a státu. Z podstaty věci je pak těžké, aby se myšlenky, jež neodpovídají oficiálním politickým postojům, dostaly až do centra.