Rudá záře nad aulou

Čínská propaganda se aktivně snaží retušovat obraz režimu ve světových médiích i v akademických kruzích prostřednictvím cílených finančních pobídek a místních „užitečných idiotů.“ V Česku se jí docela daří.

Přes neustálý příval špatných zpráv není při pohledu zvenčí vždy snadné pochopit, jak prudce se poměry v Číně zhoršují od nástupu Si Ťin-pchinga k moci na přelomu let 2012 – 13. Čínská propaganda se totiž aktivně snaží retušovat obraz režimu ve světových médiích i v akademických kruzích prostřednictvím cílených finančních pobídek a místních „užitečných idiotů.“ V Česku se jí docela daří.

Nová nová Čína

Základní premisy Teng Siao-pchingovy politiky “otevřenosti a reforem”, dodržované od roku 1978 více méně všemi post-Maovskými vůdci (tedy generálními tajemníky strany a prezidenty státu v jedné osobě) vzaly rychle za své.  Namísto Tengovy opatrné zahraniční politiky využívání mezinárodního statu quo k budování země, shrnuté v idiomu “skrývat své schopnosti a vyčkávat příležitosti (tchao kuang, jang-chuej), prosazuje Si Ťin-pching asertivní, expanzivní politiku nevenek (viz např. konfrontace ve Východočínském a Jihočínském moři). V domácí politice se rychle odklání od Tengova nepsaného společenského kontraktu, který nabízel jistou dávku osobní svobody výměnou za vnějškovou politickou konformitu. V neposlední řadě opouští Si Ťin-pching zřetelně Tengův základní princip “kolektivního vedení”. Namísto formálních (Politbyro) a neformálních (straničtí stařešinové, tzv. “nesmrtelní”) kolektivních orgánů strhává Si moc stále více sám na sebe. V každodenním životě se utahování šroubů projevuje například rozsáhlým zatýkáním nikoliv pouze aktivistů, ale teď už i jejich obhájců; ti se po měsících věznění bez kontaktu s rodinou a právníky pravidelně objevují v čínské televizi s kajícnými doznáními jako za stalinských monstrprocesů.

Média a společenské vědy jako ideologie a propaganda

Jednou z oblastí, kam dopadá Siova ocelová pěst nejtvrději, je “ideologie a propaganda” (v čínském partajním žargonu se oba výrazy, i-š’ sing-tchaj a süan-čchuan, běžně užívají bez našich současných negativních konotací). “Ideologie a propaganda” zahrnuje v pravověrném komunistickém pojetí navenek především společenské vědy a média. V maoistickém, předreformním období tyto kategorie skutečně vpodstatě splývaly. Namísto společenských věd se pěstovala pouze (vágně komunistická) ideologie; namísto médií, tištěná a vysílaná propaganda. V reformním období po nástupu Teng Siao-pchinga (1978) se ale média i společenské vědy od ideologie a propagandy do značné míry emancipovaly. V éře Si Ťin-pchinga se zase rychle vracejí na své původní místo služky stranické linie.

Čínská média, zejména tištěná a posléze internetová, prošla od osmdesátých let bouřlivým rozvojem. Zvláště po zavedení principu “tržní zodpovědnosti”, kdy si na sebe musely tiskoviny začít vydělávat v tržní konkurenci, začala řada redakcí pěstovat odvážnější žurnalistiku, včetně investigativních článků rozkrývajících případy korupce a zneužívání moci. Čínské úřady tento trend dokonce zprvu podporovaly v rámci politiky “dohledu veřejným míněním” (jü-lun ťien-tu), jakési čínské verze anglosaského “watchdog journalism”, podle níž měla relativně nezávislá média napomáhat státním orgánům při odhalování všudypřítomné korupce (samozřejmě pouze na nižších úrovních).

Tento koncept se postupně vytratil z tištěných médií po nástupu prezidenta Chu Ťin-tchaa v roce 2003, přetrval nicméně do značné míry v dynamicky se rozvíjejících internetových médiích, včetně sociálních sítí, jež se v Číně v míře vyšší než jinde ve světe podílejí na formování společenského diskurzu. Definitivní přítrž investigativním, nebo vůbec nezávislým tendencím ve všech médiích, tradičních i internetových, přinesly až nedávné kampaně tajemníka-prezidenta Si.

V březnu rozpoutal Si osobně hnutí ideologické kontroly ve sdělovacích prostředcích pod heslem “média se musí jmenovat Strana” (sing Tang). Tento měsíc zahájila čínská cenzura tažení proti po léta rozšířené praxi, kdy velké internetové portály jako Tencent nebo Sina.com produkovaly vlastní zpravodajský obsah, často za pomoci rozsáhlých redakčních týmů. Nezávislé internetové zpravodajství bylo sice de iure nezákonné přinejmenším od roku 2005, úřady však nad ním až dosud přimhuřovaly pro jeho značnou popularitu obě oči. Nyní ale exemplárně rozpustily několik nejznámějších redakcí a pokutovaly příslušné portály s tím, že napříště mohou pouze přebírat oficiální zprávy z ústředních zdrojů, jako je agentura Nová Čína (Sin Chua) nebo Lidový deník (Žen-min ž’-pao). Zachovávat přitom musí i doslovné znění titulků, zjevně v reakci na několik incidentů z poslední doby, kdy redaktoři kreativně upravovali jejich vyznění drobnými posuny.

Čínské mediální vody dále rozbouřila nedávná “rekonstrukce” renomovaného historického časopisu Jen-chuang čchun-čchiou (volně: Historické anály). Časopis byl od svého založení v roce 1991 v rukou zasloužilých, ale liberálnějších kádrů, kteří se občas pokusili opatrně oprášit odkaz některého z dřívějších představitelů, o nichž se teď “nemluví”, např. někdejšího generálního tajemníka Chu Jao-panga. I to bylo na současné vedení moc; tiskový dohled redakci bez cavyků rozpustil a místo ní ustavil novou, jíž dominuje několik vyhlášených stoupenců tvrdé linie, včetně i nám povědomého plukovníka Taj Sü, jinak též “strategického poradce” firmy CEFC a známého jestřába v domácí i zahraniční politice.

Rovněž společenské vědy se v období Tengových reforem rychle emancipovaly od přímočaré komunistické ideologie maoistické éry. V akademickém prostředí bylo donedávna možné s relativní otevřeností diskutovat i otázky, které by například v médiích byly tabu. Zatímco autor Charty 08 Liou Siao-pcho dostal v roce 2008 za výzvy, aby i komunistická strana dodržovala čínské zákony, neuvěřitelných patnáct let, prakticky totožné téma se mohlo jestě v roce 2013 opatrně probírat v rámci akademické diskuze o konstitucionalismu.

Právě tuto diskuzi ale nové čínské vedení v roce 2013 nakonec  rázně utnulo sérií útočných komentářů ve stranickém tisku z pera několika ideologických jestřábů, mezi nimiž opět figuroval plukovník Taj Sü. Od té doby se prostor relativní svobody v čínských humanitních oborech neustálé zužuje. Loni proběhla rozsáhlá kampaň za vyřazování “západních” studijních materiálů z osnov, a někdy i z knihoven. Minulý měsíc rozpoutal konečně sám Si Ťin-pching “zásadním projevem” kampaň za vytvoření “filozofie a společenských věd s čínskými rysy”, která je přímou obdobou jeho březnové kampaně za zglajchšaltování médií. Kruh se uzavřel a čínská média a společenské vědy se navrátily do lůna stranické “ideologie a propagandy”.

Ozvučená komora čínské propagandy

Současně s uzavřením domácího prostoru pro otevřenou diskuzi v médiích a v akademickém prostoru organizuje pekingský režim rozsáhlou mediální a akademickou expanzi do světa. Využívá přitom otevřenosti západního mediálního a akademického prostředí, které ostře kontrastuje s uzavřeností poměrů v Číně. Zatímco čínské úřady vydávají jednu vyhlášku za druhou, zakazující například cizím společnostem šíření jakýchkoliv audio-vizuálních obsahů (včetně třeba her či reklam) na čínském internetu, promítá Peking své propagandistické videoklipy o Jihočínském moři na obřích billboardech na Times Square v New Yorku. Cizí společnosti nemohou přímo investovat do čínských médií, ale čínské společnosti skupují, často se státní podporou, noviny a rozhlasové a televizní stanice po celém světě (včetně České republiky).

Tyto mediální akvizice podstatně usnadňuje vleklá krize byznysového modelu zejména tištěných médií, nahlodaného konkurencí internetu, tedy stejný fenomén, který současně tlačí vlastnictví médií do rukou místních oligarchů (od nich se pak také média snáze vykupují). Je těžké si představit, že by třeba německá vláda využila finančních problémů tištěných médií k jejich systematickému vykupování za účelem vylepšování svého obrazu v očích mezinárodní veřejnosti. Pro čínskou vládu, která de facto splývá s komunistickou stranou a koncentruje ve svých rukou potřebný kapitál, však nepředstavují cílené akvizice prostřednictvím nominálně soukromých společností velký problém.

Tam, kde se média přese své finanční těžkosti nedají přímo koupit, existují jiné formy finančních injekcí výměnou za vliv na obsah, například placené vkládání pravidelných příloh čínských stranických listů v angličtině jako China Daily do místních renomovaných, ale nedostatečně výdělečných novin. Takové přílohy se objevují po celém anglofoním světě, od britského Telegraphu přes australský Sydney Morning Herald po nepálské Nepali Times. Výsledkem podobných akvizic nebo “příloh” jsou potom texty s více či méně otevřenými propagandistickými obsahy. V závislosti na míře obratnosti příslušného propagandisty mohou mít někdy i docela komický nádech, jako třeba nedávný bizarní rozhovor v časopisu Týden (ve spoluvlastnictví čínské CEFC a české skupiny Médea mediálního magnáta Jaroslava Soukupa) s prezidentem CEFC Chan Chauto pod názvem Moje srdce a duše budou vždy se Slavií.

Podle nedávné analýzy německého think tanku Merics jsou cíle čínské mediální ofenzívy v zahraničí z velké části domácí:

V minulosti bylo hlavním cílem zabránit přílivu nepřátelských  myšlenek blokováním proudu informací. V poslední době si ale KS Číny uvědomila, že cenzura jí poskytuje pouze omezenou ochranu před nežádoucímu idejemi. Novým cílem je proto zřídit mezinárodní  ozvučenou komoru, která by ozvěnou vracela její vlastní propagandu do Číny. Vychvalování čínského systému se tak k čínským občanům dostane nejen z domácích zdrojů, ale zprostředkovaně i ze zahraničí.

Tento výstižný postřeh okamžitě navozuje myšlenku, že ideální ozvučenou komorou čínské propagandy se stala část české politické reprezentace. Vzpomeňme jen Zemanových výroků v čínské televizi o “společenské stabilitě” v ČLR, nebo o útlaku nevolníků v tradičním Tibetu, které jsou prakticky doslova převzaté z repertoáru pekingské propagandy.

Politrukové v taláru

Podobné postupy uplatňuje čínská externí propaganda i ve sféře “ideologie”, tedy ve společenských vědách a v akademickém prostředí obecně. Konkrétní přístup závisí na míře politické penetrace v té které zemi. Ve většině západních zemí má čínský vliv v akademickém prostředí relativně subtilní ráz finančních pobídek. Teprve po nich přicházejí tvrdší opatření, jako je odepírání vstupních víz nepohodlným badatelům.

V zemích s vyšší čínskou politickou a vlivovou penetrací, jako je třeba Česká republika, jde subtilita stranou; akademické procesy týkající se Číny nabírají zřetelně politický a byrokratický charakter. Velmi názorným příkladem může sloužit “odborný seminář” v českém Senátu k Si Ťin-pchingově převratnému dílu “Vládnutí v Číně” těsně před památnou návštěvou autora samotného letos v březnu. Jeden z čínských účastníků “semináře”,  profesor Š´ An-pin z Univerzity Čching-chua, vyjádřil smysl podobných akcí s nezvyklou otevřeností na svém blogu v čínštině:

Z uvedených dat (o účinnosti čínské externí propagandy) je zřejmé, že ve srovnání s vyspělými státy Evropy a Ameriky představují rozvojové země skupinu nejvhodnější k “indoktrinaci” (doslova: k vymývání mozků a získávání srdcí [si nao jing sin]). … Mezi běžné obyvatele západních zemí naše externí propaganda nepronikla, a byla dokonce tamějšími politiky dezinterpretována jako “čínská hrozba”. Proto musíme korigovat svůj přístup a zaměřit se “na východ”…

Senátní seminář vypadal zprvu jako jednorázový trapas v rámci upatlané snahy co nejvíc se zavděčit vzácnému hostu. Z anomálie se však pomalu stává “nový normál” – příští týden se koná další  akce s velmi podobným složením účastníků na české straně, tentokrát na téma “Iniciativa Pás a stezka”. Setkání proběhne pod záštitou Univerzity Karlovy a čínské ambasády za účasti rektora a čínské velvyslankyně. Profesor Š’ An-pin měl pravdu – v “rozvojových zemích” na východě se společenským vědám s čínskými rysy daří opravdu lépe.

Publikace tohoto článku: Orientace, Lidové noviny, 3.9.2016